Žít dál

Autorka: Giner

Kapitola 5 – Sbohem!

Ještě chvíli po tom, co odešli, jsem ležela na zemi a vzpamatovávala se. Bylo toho na mě teď moc, ale už jsem si pomalu začala urovnávat myšlenky. Hned po pohřbu odjedu, nemůžu se tady dále zdržovat. Byt přenechám Laně, bude si to asi hodně vyčítat, vždyť to ona řídila a přehlídla červenou na semaforu. Ne, nevyčítám to jí, vždyť to byla moje chyba. Venku už se rozednilo a to byl pokyn pro mě. V mém pokoji jsem si sbalila všechny věci a převlékla se do černého, což nebyl problém. V mém šatníku bylo černých kousků oblečení dost a dost, od jisté doby to byla má oblíbená barva. Ještě jsem napsala dopis pro Lanu a doufala, že si rady v něm vezme k srdci. Pro jistotu jsme zaplatila nájem na pár měsíců dopředu, v bytě může do té doby žít bez problémů. Naposledy jsem se rozhlédla po prázdném bytě  a vydala se pryč. Neměla jsem auto, ale vzala jsem si taxík. Dojeli jsme na hřbitov, který byl obrovský, ale na parkovišti stálo jen pár aut. Taxi na mě po celou dobu pohřbu čekalo, nechala jsem si tam zavazadla.

Na hřbitov dorazila jen Lana, její rodina a přátelé, které jsem znala taky. Vypadalo to, že má spolubydlící přijela rovnou z nemocnice, její pleť neměla příliš zdravou barvu. Položila jsem na hrob své dcery květiny a prohlížela si mramorový náhrobek s její fotografií. V duchu jsem se jí omlouvala a loučila se s ní, tolik mě to ještě bolelo. Černá díra po Cullenových se rozrostla, i když jsem nedávno myslela, že to více nejde. Ale teď jsem se přesvědčila o opaku, bylo mnohem horší. Předtím tam bylo jen prázdno, ale teď mi připadalo jako by mi někdo do hrudi dal rozžhavené železo, různě s ním kroutil a způsoboval mi bolest.

„Odpusť mi to,“ plakala Lana, jen co ke mně došla. V jejích očích jsem četla vinu, smutek a bolest. Bylo to pro ni hrozně těžké, taky si vyčítala, že mi způsobila bolest.

„Nemám ti co odpouštět,“ řekla jsem tiše. „Byla to nehoda, mohlo se to stát komukoliv jinému,“ říkala jsem tiše. Vzlykala, pořád si to vyčítala.

„Nemůžu s tím žít, kvůli mně zamřelo dítě mé nejlepší kamarádky.“

„Pšt,“ objala jsem ji a schovala svou tvář do jejích vlasů. Dojalo mě, že o mně řekla, že jsem její nejlepší kamarádka.

„Snaž se myslet na to, že to byla nehoda a žij dál, splň své sny, aby na tebe mohla být Nessie pyšná. Pomáhej lidem, navrhuj domy, co udělají někomu radost a hlavně žij. Nezahazuj svůj život,“ říkala jsem tiše a vtiskla jí do ruky klíče od bytu.

„Nájem je zaplacený na rok dopředu, zůstaň tam prosím,“ požádala jsem ji.

„Kam jdeš. Je to kvůli mně?“

„Ne, rozhodně to není kvůli tobě, ale musím odejít. Chci odjet zpátky do Ameriky, tam se  mnohem lépe se vším vyrovnám.“

„Jedeš za Reneesmeiným otcem?“ Zavřela jsem bolestně oči, kdyby Edward žil, jak by se asi smířil se zprávou, že má dceru, která zemřela mou vinou? Jak?

„Ne, je mrtvý, ale alespoň jsou spolu ti dva,“ vzlykla jsem bolestně.

„Promiň, nevěděla jsem, nikdy jsi mi neřekla,“ omlouvala se a dívala se na prstýnek na mé ruce. Ano, neřekla jsem jí, že je mrtvý, jen to, že je pryč. Nemohla to vědět... K tomu, kdo by nosil zásnubní prstýnek i přesto, že je snoubenec mrtvý? Asi jen blázen a nebo já. I když já vlastně tak trochu blázen jsem.

„V pořádku,“ pohladila jsem ji po tváři a naposledy ji objala. „Sbohem,“ rozloučila jsem se s ní a nechala ji na hřbitově s její rodinou a přáteli. Jen jsem na ně kývla a odcházela bez jediného ohlédnutí.

„Na letiště,“ pověděla jsem taxikáři, když jsem si sedala znovu do auta. Kývl a pospíchal na letiště. Zaplatila jsem mu cestu a taky jsem mu dala peníze za čekání, dostal mnohem více než od kohokoliv jiného v době své kariéry. Snažil se mi část vrátit, já ale odmítla, peníze pro mě nic neznamenaly. A možná alespoň trochu zmenším konto od Volturiů.

Letěla jsem prvním letadlem, co mi letělo do Ameriky, let trval čtrnáct hodin, kdy jsem dělala, že spím. Nikdo mě nerušil, jen jsem na sobě cítila pohled vedle sedícího muže, který cestoval taktéž sám. Neprohlížela jsem si ho, byl mi ukradený.

Konečně jsem vystoupila z letadla a ocitla se na obrovském letišti v Atlantě. Byla noc, ale i tak tam bylo dost lidí. Když jsem se podívala na tabuli letů, uvědomila jsem si, že teď mi jich právě moc neletí, spíše žádný. Až za pár hodin bych se mohla dostat do Forks, chtěla jsem se tam podívat. Vím, přinese mi to bolest, ale chci vědět, jak je na tom Charlie a ještě bych ráda naposledy viděla jejich dům, rozloučila se s ním. Možná bych si mohla odtamtud vzít i něco drobného na památku

Celou cestu jsem běžela, díky mé rychlosti to netrvalo ani nějak dlouho. Cestou jsem si zašla ještě na lov a celou tu dobu jsem měla na zádech malý batůžek s trochou oblečení, cestovní tašku jsem nechala v úschovně na letišti, později si ji vyzvednu.

Ve Forks bylo jako obvykle zamračeno, jak jinak, že? I tohle počasí ve mně vyvolalo vzpomínky a to místo... Nic se tam nezměnilo. Zamířila jsem k Charlieho domu, měl by být v práci. Ale mýlila jsem se, před domem stálo auto Billyho Blacka. Z domu jsem slyšela ještě Jacobův hlas, ale nikde jsem neslyšela Charlieho. Kde jen může být? A co tam bez něj dělají oni? Jen jsem pozapomněla, že je Jacob vlkodlak a tak mě ucítil. Vypálil ven a díval se na mě jako na přízrak, třásl se, jak se snažil zadržet přeměnu.

„Bello,“ vydechl překvapeně. „Jak jsi to přežila? Proč ses neozvala?“

„Ahoj Jacobe, přeměnili mě Volturiovi, když mě odvedli do Itálie. Kde je Charlie?“

„V rezervaci, dal to dohromady se Sue, tvou smrt nesl těžce. Jen mu bereme nějaké věci, co chtěl přivést.“

„Smrt?“

„Ano, našlo se tělo a ta osoba ti byla tak podobná, mysleli jsme, že to jsi ty.“ Zavřela jsem oči, tohle byl zlý sen.

„A co Cullenovi? Kam jste je pohřbili? Ráda bych to viděla,“ zašeptala jsem po chvíli.

„Pohřbili,“jeho hlas zněl překvapeně a tak jsem se mu podívala do očí. Byl zmatený, netušil, o čem to mluvím.

„Oni... oni nejsou mrtví?“ Napjatě sem čekala na jeho odpověď, byla pro mě životně důležitá.

„Já nevím,“ přiznal. „Hned po tom, co jsme dobojovali, tak se z ničeho nic vypařili. Nikde po nich nezůstala žádná stopa, jako by je odvál vítr. Všechny jejich věci zůstaly v jejich domě, zmizeli jen oni. Dodnes nechápu, co se tehdy stalo.“

„Zmizeli? Jen tak?“ Nechápala jsem, jak by to mohli udělat.

„Jo,“ přisvědčil. V mé hlavě to šrotovalo, jak mohli jen tak zmizet? Netrvalo mi to dlouho a konečně mi vše došlo: určitě za to mohli Volturiovi. A já blbá jim dala jedinou schopnost, kterou jsem měla, teď proti nim nemám už žádnou šanci. Svým rozhodnutím jsem zatratila Cullenovic rodinu, která teď určitě tvrdne někde ve Volterře a kvůli mně nemají nejmenší šanci dostat se ven...