Žít dál

Autorka: Giner

Kapitola 4 – Rozhodnutí

Nevím, jak dlouho jsem ležela na podlaze a utápěla se ve výčitkách svědomí. Nehýbala jsem se, jen koukala před sebe, kamkoliv jsem se podívala, tak jsem ji viděla. Z mého osobního vězení mě vytrhlo až bouchání na dveře a rozzuřený hlas, který se dožadoval vstupu do mého bytu. Vím, že bych ten hlas měla znát, ale neuměla jsem ho nikam zařadit, nechtěla jsem jít otevřít, nechtěla jsem nikoho vidět. Proč mě pořád někdo otravuje? Nestačí snad, že co chvíli zvoní telefon?

„Isabello Swannová, okamžitě otevři ty dveře,“ zařval už opravdu naštvaně návštěvník. Trochu jsem sebou trhla, ale nevydala jsem se ke dveřím, když neotevřu, co se stane? Nic, za chvíli dají pokoj... To jsem se ale spletla, návštěvník byl dosti neodbytný. Ani jsem se nenadávala a dveře letěly vzduchem. Zvedla jsem hlavu a dívala se na skupinu upírů v černých pláštích. Pak jsme pohlédla z okna a zjistila, že je temná noc, proto měli kapuce dole.

„Bello,“ povzdechl Marcus, který stál v čele a hned byl u mě, aby mě objal. Už jsem neměla ani sílu plakat a nebo protestovat, nechala jsem ho a jen si o něj opřela hlavu.

„Je mi to líto,“ pověděl a hladil mě ve vlasech. Posadil mě na sedačku a já si konečně prohlídla celou formaci, která došla. Byl tu Demetri, Jane, Felix, Heidi, Aro, Caius a Marcus. Zbytek nechali doma a nebo někde jinde.

„Jakého je dneska,“ zeptala jsem se.

„Šestého března,“ pověděl Aro.

„Zítra je pohřeb,“ uvědomila jsem si. „Zůstanete?“

„Ano,“ kývl Caius. Seděli jsme naproti sobě a měřili se pohledem.

„Jak jste se to dozvěděli,“ zajímala jsem se. Kdo jim dal asi vědět?

„Jsou toho plné zprávy, tvé chování pár lidí vyvedlo z míry,“ usmál se Marcus. Už jsem se neptala, netušila jsem, že to, co jsem udělala, vzbudí takový zájem, přece jsem jen

podepsala revers...

„Jak jsi to mohla dopustit,“ zavrčel Aro naštvaně. Ach ano, přišel o unikát. Zamračila jsem se a třásla se, měla jsem co dělat, abych se ovládla, nejraději bych mu zakroutila krkem!

„Myslíš, že jsem to udělala schválně,“ řekla jsem výhružně a temně. „Pokud ano, jsi blázen. Nic pro mě nebylo cennější než její život! Ale to ty nedokážeš pochopit.“ V pokoji se rozhostilo ticho, tohle si k němu ještě nikdo nikdy nedovolil, až teď já. Cítila jsem, jak na mě Jane útočí a snaží se mi způsobit bolest, ale nejde jí to. A i kdyby mi ji způsobila, brala bych to jakou součást svého trestu, vždyť bolest si zasloužím...

„Uklidněte se oba dva,“ pověděl Caius přísně. „Ovládej se Bello, nezapomínej, s kým mluvíš.“ Nikdy se mnou nemluvil tak tvrdým tónem, ale ten mě trochu usadil a vrátil zase do reality.

„Pardon,“ pověděla jsem, ale z mého tónu muselo být jasné, že nelituji svých slov. Pochopili to, ale nějak na to nereagovali.

„Zítra půjdeme s tebou na pohřeb,“ pověděl Marcus a já jen kývla. Co jsem asi mohla dělat? Zakázat jim to?

„Odjedeš s námi do Volterry,“ zeptal se Aro, ale já cítila, že to byla spíše řečnická otázka.

„Ne,“ odmítla jsem, dnes jsem riskovala všechno, celou svou bezvýznamnou existenci.

„Pročpak? Lépe bys tam zapomněla,“ nechápala Heidi. Nesnášela jsem ji, ale tohle mě opravdu dostalo.

„Nechci zapomenout,“ zavrčela jsem rozzuřeně a skřípala zuby. „Nechci teď dokonce ani zemřít, to by bylo příliš snadné,“ vysvětlila jsem. Zdálo se, že konečně pochopili.

„Volterra bude pro tebe ideální,“ odtušil Caius.

„Ne, chci zůstat tady, pak možná odjedu jinam. Nenuťte mě prosím jet s vámi.“

Mlčeli, museli si to promyslet. Když budou chtít, tak mě tam samozřejmě dostanou, teď záleželo jen na jejich vůli. Bude si za každou cenu prosazovat Aro své názory? Bude mě chtít zabít, zkoumat můj talent a nebo mě nechá na pokoji? A jak se asi zachová Marcus? Byla jsem pro něj jako dcera, bude to nést asi dost zle. Ale musí se s tím smířit, byla to má volba. A Caius? Ten se přikloní podle nálady a podle toho, co pro něj právě bude výhodnější. Stál v Arově stínu, ale nezdál se, byl hodně nebezpečný. Většinou vše rozhodl jeho hlas, tak měl rozhodnout v mém případě. Sledovala jsem zamračené pohledy těch tří, rozhodovali se. Nakonec se na sebe chvíli dívali a potom Marcus jemně kývl hlavou, jen jsem bohužel netušila, na co. Aro se pořád mračil a Caius se tvářil úplně normálně, jako by rozhodoval, co si dá k večeři.

Byla jsem napnutá jako struna, nechtěla jsem jet s nimi, i když by to pro mě byl jistě obrovský trest, raději bych zůstala volná. Uběhla už nějaká chvíle, ale v místnosti bylo pořád ticho, upíři mě neustále pozorovali a Jane se stále snažila na mě působit svou schopností. Ta to snad nikdy nevzdá, pořád doufá, že se jí to jednou podaří. Naivka, už pro její radost se budu snažit blokovat její schopnost.

„Nemusíš s námi,“ vytrhl mě Arův hlas z mých myšlenek.

„Díky,“ pověděla jsem, ale když jsme si prohlédla jeho tvář, věděla jsem, že v tom bude nějaký háček. A taky že jo...

„Něco budeš muset obětovat,“ nadhodil Caius.

„Co?“ podezřívavě jsem se na ně dívala, co ode mě asi můžou chtít? Krev nebo život asi těžko.

„Svůj talent,“ zasmál se krutě Aro a já pochopila, proč jsem se od něj vždy držela dále. On byl bezcitný a dobrou vůli jen hrál, protože si myslel, že zůstanu, ale teď se projevil ve skutečném světle. Podívala jsem se na ztrápeného Marcuse.

„Nemusíš to dělat,“ ujistil mě. „Ale pak bys musela s námi do Volterry.“

Co je horší? Přijít o talent a nebo odejít do Itálie? Jen co přijdu o svou schopnost, tak na mě zaútočí Jane a budu se svíjet v bolestech, ale když odejdu, stane se ze mě pokusný králík. Mé rozhodnutí bylo jasné, přijdu o všechny své výhody, ale budu to já a budu svobodná! Ano, mé rozhodnutí bylo jasné. Hrdě jsem pozvedla svou hlavu a podívala se všem do očí, nikdo nepochyboval, jak se rozhodnu, věděli to předem. Přišli si jen pro to, co chtěli, proto šla jen tahle skupina a zbytek nechali doma, nebyli tady ani kvůli Renesmee, mrtvá už pro ně byla zbytečná.

„Vezmi si talent,“ zavrčela jsem. Přijdu o část sebe, ale budu s tím moct přežívat.

„Helen,“ zavolal tiše Caius a do bytu vstoupila středně vysoká žena. Mohla být o deset let starší než já, ale byla moc hezká.

„Tohle je Bella, nová práce pro tebe,“ usmál se na ni Felix a zálibně ji pozoroval. Jen na něj shlížela svým pohledem rudých očí a přistoupila ke mně blíže.

„Komu mám talent předat,“ zeptala se pouze.

„Mně,“ hlásil hned Aro a podával ji svou ruku. Přistoupila ke mně blíže, dala mi jednu ruku na čelo a soustředila se. Hrozně mě rozbolela hlava, myslela jsem si, že mi praská lebka. Byla to nesnesitelná bolest, kterou bych nikdy nechtěla zažít znova. Naštěstí bylo za chvíli po všem a já se svalila na zem, musela jsem se trochu uklidnit. Jen co se mé tělo dotklo koberce, cítila jsem bolest, kterou vysílala Jane, ale oproti tomu, co jsme cítila před chvíli, to bylo jen polechtání. Netrvalo to dlouho, Jane musela přestat na Marcusův příkaz.

„Jsi v pořádku,“ zajímalo ho.

„Ano,“ odsekla jsem a hrabala se na nohy, nechtěla jsem před nimi ležet na zemi jako nějaká troska. Mohli mi vzít cokoliv, ale ne mou hrdost.

„Půjdeme,“ rozhodl spokojený Caius. Během několika sekund všichni zmizeli, zbyla po nich jen nasládlá vůně v bytě a vzpomínky...