Žít dál

Autorka: Giner

Kapitola 3 – Jak jde čas

„Jdeme nakupovat,“ rozhodla Lana a už mě táhla ze sedačky.

„Cože? Nikam nejdu,“ protestovala jsem okamžitě a usmála se na Nessie, která se převalovala v postýlce vedle.

„Ale jo, tvůj šatník je příšerný, potřebuješ něco nového na sebe. A Renesmee taky, podívej, chtělo by to nové dupačky, roste jako z vody.“ Zasypávala mě dalšími a dalšími argumenty, proč prostě musíme jít nakupovat. Dnes nesvítilo slunce a tak jsem nakonec souhlasila, ale nebyla jsme z toho nadšená. I když jsme upír, můj postoj k nákupům se nezměnil. Nesnášela jsem je! I když ...co bych pro Ness neudělala? Opravdu by potřebovala něco nového na sebe. Takže jsem ji pořádně oblíkla a sledovala, jak se usmívá a v ručičce drží štěrkátko.

„Chceš s ní pomoct,“ zajímalo Lanu, která již byla připravená.

„To je dobré, můžeš jít vytáhnout auto z garáže,“ hodila jsem jí klíčky a už dávala Nessie do připravené sedačky. Lana klíčky bez problémů chytila a šťastně vyběhla z bytu, přímo milovala moje autíčko. Možná proto, že sama žádné neměla. Na sebe jsem hodila jen svetr a černý kratší kabát, to by mi mohlo stačit. Ještě jsem zamkla byt a mohlo se vyrazit. Lana na mě už čekala před domem, kde jsme bydlely. Seděla na místě řidiče v mém černém BMW. Jen jsem se usmála a posadila se dozadu, ještě jsem zapnula sedačku pásem. Co kdyby náhodou. Přece jen Lana jezdila jako šílenec a já jí příliš nevěřila, byla jen člověk a mohla cokoliv přehlídnout. Nedalo se říct, že bychom jely pomalu, ale díky tomu jsme vjížděly do podzemních garáží nákupního centra za deset minut. Má společnice zaparkovala a už vylézala z auta a čekala na mě. Potom zamkla.

„Klíčky si nech u sebe,“ pověděla jsem, když jsme si všimla, že mi je chce vrátit. Přišlo mi to trochu zbytečné, zvláště když bude řídit i zpátky do bytu. Nákupní centrum bylo rozlehlé, zalezly jsme hned do prvního obchodu. Moje kreditka jen hořela, chudák Marcus, snad mu to nebude vadit. I když mají určitě slušný fond, měla bych se postavit na vlastní nohy a nebrat pořád peníze z účtu, který mi dal. Měla  bych si dokončit školu a pak začít pracovat. Vím, bude to asi dost těžké, ale musím něco začít dělat.

„Koukej,“ moje kamarádka mi ukazovala krásné hnědé šaty. Sahaly něco malé pod kolena a měly zavazování okolo krku, celé záda byly holé.

„Zkus si je, vypadají opravdu dobře,“ pobídla jsem ji a sama se rozhlédla po nějakém oblečení. Chtělo by to opravdu trošku obměnit šatník, nakonec jsem si toho koupila opravdu hodně, něco i Laně. Přece si jen nemohla dovolit vše, co by chtěla a já jí chtěla udělat radost. Bylo jí trapné něco si ode mě brát a já věděla, jak se cítí, ale neustoupila jsem, chtěla jsem jim alespoň nějak splatit ty chvíle, kdy mi pomáhala. Hlídala Nessie, když jsem potřebovala na lov, ale pravý důvod jsem jí samozřejmě neřekla. Myslela si, že mám nějakého přítele, ale bylo to tak jednodušší, nemusela jsem nic vysvětlovat. V nákupním středisku jsme strávily snad dvě hodiny, teprve potom jsme se vydaly domů. Nessie dřímala, před chvílí jsem jí dala napít dětského sunaru, tak byla spokojená. Poklimbávala s úsměvem na rtech.

„Nechceš zítra zajít do kina,“ navrhla Lana. „Ness by pohlídala kamarádka z výšky, určitě by jí to nevadilo, miluje malé děti,“ otočila se na mě.

„Ne, díky, možná jindy.“ Netvářila se nadšeně, už ví, že u mě někdy jindy znamená nikdy. Ale já věděla, že pro nás obě bude lepší, když se na sebe nebude příliš vázat, pak by to bolelo ještě mnohem více.

„Lano pozor,“ vykřikla jsem, když jsem zvedla své oči. Ale více jsem nestihla udělat! Do našeho autíčka narazil náklaďák, dívka přehlídla červenou a vjela mu přímo do cesty. Pak se vše stalo tak strašně rychle a přitom pomalu, pamatuji si každou sekundu naprosto dokonale, ale přesto jsem nestihla nic udělat. Viděla jsem, jak se auto snaží změnit směr a alespoň nabourat do části, kde nikdo nesedí, ale neviděl sedačku a tak se začaly lisovat dveře, kde klidně spala Ness. Pamatuji si, že jsem vykřikla zděšením a nastavila ruce železu, ale bylo pozdě, zastavila jsem jej až když byla sedačka pod ním a to dost natěsno. Byla jsem zděšená, nestihla jsem to! Slyšela jsem bít jedno srdce jako splašené a to bylo slyšet vepředu. A pak jedno srdce, co utichalo, už jsem jej téměř neslyšela. A pak utichlo napořád...

Cítila jsem ruce, jak se mě snaží dostat pryč z auta, ale já se bránila, nechtěla jsem pryč, chtěla jsem být sama a truchlit. A hlavně vyndat Nessie pryč z těch plechů!

„Jsem v pořádku,“ odehnala jsem od sebe všechny zdravotníky a vzlykala na obrubníku. Periferním pohledem jsem viděla, jak nakládají Lanu na nosítka a odváží ji sanitkou pryč. Hlavu měla obmotanou obvazem, asi se praštila.

„Paní,“ oslovil mě muž v uniformě a já k němu zvedla oči.

„Vím, že teď není vhodná chvíle, ale potřeboval bych, aby jste odpověděla na pár otázek.“ Kývla jsem.

„Kdo všechno byl v autě?“

„Já, Lana a mé dítě... Renesmee,“ vzlykla jsem. Znovu jsem viděla její úsměv a spokojený spánek. Tohle si nikdy neodpustím, nikdy nezapomenu! Byla to má vina, kdybych řídila, nikdy by se to nestalo! Kdybych byla rychlejší, mohla jsem ji zachránit!

„Dítě,“ zeptal se vylekaně. Pochopila jsem... Ještě ji nenašli.

„Je..mrtvá,“ zašeptala jsem sotva slyšitelně a vydala se k autu, kde nyní bylo několik hasičů. Právě ji objevili a já viděla její znetvořené tělíčko, ze kterého příliš nezbylo, nemohla jsem se na to dívat! Klesla jsem na silnici a dala hlavu do dlaní, bylo to tak těžké! Někdo mě někam odnášel a já se už ani nebránila, až když jsem si uvědomila, že sedím v sanitce a chtějí mi dát injekci.

„Nechte toho,“ zatrhla jsem jim to.

„Je to na uklidnění,“ promluvila doktorka ve středních letech.

„Jsem alergická na veškeré léčiva, které obsahují benzodiazepimy a další látky, které léky obsahují,“ zavrčela jsem.

„Opravdu?“

„Ano, nechte mě prosím,“ pověděla jsem.

„Dobře, ale vezme vás do nemocnice, měla by jste si odpočinout.“

„Chci domů,“ protestovala jsem. „Podepíšu revers,“ napadlo mě a ihned mi padl zrak na tento dokument, co se válel kousek ode mě. Propiskou jsem jej vyplnila a podepsala, papír jsem podala vykuleným zdravotníkům a vystoupila ze sanitky. Zadržel mě ještě jeden policista a já s ním vše musela sepsat, pak jsem jela zařizovat pohřeb. Vše jsem dělala tak automaticky až mě to děsilo, možná jsem stále byla v šoku. Až když jsem se dostala domů, rozplakala jsem se a stulila se na podlaze. Poddala jsem se smutku, ani mě nezajímalo, jak je na tom Lana. V tuhle chvíli mi to bylo srdečně jedno. Byla to má chyba, uvědomovala jsem si to čím dál jasněji a rozhodla se: nemůžu jít žádat do Volterry o smrt, to by pro mě bylo příliš snadné, musím trpět! Trpět za to, že kvůli mně zemřela moje malá holčička, jediná dcera mě a Edwarda Cullena, jediná připomínka naší lásky... A jedno vím už teď: každá sekunda mé věčnosti bude nesnesitelná, plná bolesti a výčitek. Až si jednoho dne budu jistá, že to stačilo a odčinila jsem svou vinu, tak pak půjdu požádat o smrt!