Žít dál

Autorka: Giner

Kapitola 2

Najít si byt ve Švédsku nebylo příliš těžké, ale nechtěla jsem bydlet sama. Potřebovala jsem společnost a tak jsem si dala inzerát. Budu pronajímat jeden pokoj v mém obrovském bytě. Kdybych tady byla sama, asi bych zešílela. I když jsem měla Nessie, vše na mě padalo a potřebovala jsem si s někým promluvit. Věděla jsem, že když s někým budu bydlet, tak budu muset být opatrná, ale stálo to za to. Dneska se měla má nová spolubydlící přistěhovat. Její pokoj byl už připravený, ale mohla si ho jakkoliv předělat.

Nessie jsem chovala v náručí a usmívala se na ni, bylo krásné ji mít u sebe. Do jejího pokojíku jsem musela přistavit mini ledničku, kde jsem skladovala krev. Nepotřebovala ji sice často, ale sem tam ano, jinak jedla lidskou stravu. A krev v kuchyni by přece jen mohla mou spolubydlící vyděsit. Má holčička mi usnula v náručí, tak jsem ji položila do postýlky a šla do obýváku, kde jsem si pustila televizi. Líbilo se mi, že všechny filmy měli v původním znění a jen švédské titulky, takže se můžu švédštinu pomalu učit. Zazvonil zvonek a já ihned běžela otevřít.

„Ahoj,“ usmála se za dveřmi vysoká blondýnka s modrýma očima.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji. „Pojď dál,“ otevřela jsem dveře do kořán a pustila ji dovnitř.

„Jmenuji se Bella, vítám tě tady,“ usmála jsem se nejistě a podala jí ruku. Měla koženou rukavici, ale ihned mi stiskla ruku.

„Lana, moc díky, že tady můžu bydlet. Můžu vidět svůj pokoj? Jen bych si tam dala věci a pak bychom si promluvily,“ požádala.

„Jasně,“ prošla jsem velkým obývákem spojeným s jídelnou a zamířila k dveřím úplně u okna.

„Tohle je tvůj pokoj, pokud se ti nebude líbit, klidně si ho uprav,“ otevřela jsem dveře a nechala ji vstoupit.

„Páni,“ uteklo jí. „Je to nádherné,“ pověděla nadšeně. Odložila si na bundu a hodila ji na malou pohovku, kufr postavila ke skříni. Vše si ohromeně prohlížela, vypadalo to, že se jí tady líbí.

„V klidu se ubytuj, budu vedle,“ pověděla jsem a nechala jí soukromí, aby vstřebala zážitky. Šla jsem se podívat na dcerku, pořád klidně spala. Dívala jsem se na ni, byl to poklad. Ozvalo se za mnou zakašlání a já se otočila.

„Promluvíme si?“

„Jistě, pojď do obýváku, ať se Nessie nevzbudí, právě usnula.“

„Nessie,“ pozvedla tázavě obočí.

„Má dcerka,“ vysvětlila jsem. Viděla jsem, jak zneklidněla.

„Neboj, je hrozně hodná a ani nebrečí, nebude tě nějak rušit. A kdyby přece jen ano, kdykoliv můžeš odejít.“

„Tak...dobře.“

„Kdy chceš splácet nájem?“

„Kdy se ti to hodí? Máš stálou práci?“

„Jsem ještě studentka, ale mám brigády.“

„Aha... Tak to necháme tak, budeš si kupovat jen stravu, co ty na to?“

„To.. to ale přece nejde,“ namítala.

„Nepotřebuji peníze, jen nechci být v bytě sama,“ pokrčila jsem rameny.

„Aha... a co nějaký přítel? Nebudu mu vadit?“

„Neboj, žádný není a v blízké domě ani nebude,“ pověděla jsem trpce. Možná pochopila, že tohle téma mi není právě nejpříjemnější a už se neptala dále. Naštěstí, nechtěla jsem o tom mluvit, možná později... Rozhostilo se mezi námi ticho a já netušila, co bych měla říct. Bylo mi to trochu nepříjemné, cítila jsem její vůni, ale dokonale jsem se ovládala. Co si s ní mám říct? Možná zas nebyl ten můj nápad s pronajímáním pokoje tak dobrý. Křečovitě se usmívala, něco ji nutilo držet se ode mě dále.

„Co studuješ,“ napadla mě spásná myšlenka. Alespoň něco jsem ze sebe dostala, i když to byla naprostá blbost.

„Architekturu,“ odtušila. „Chybí mi ještě poslední rok a pak už půjdu někam pracovat. Ráda bych odjela do Ameriky, tam by se mi líbilo,“ povzdychla si.

„Opravdu? Byla jsi tam už někdy?“

„Ano, mám tam babičku,“ vysvětlila a trochu se uvolnila.

„Možná bych u ní mohla i bydlet, což by mi hodně pomohlo. Ale prvně musím dostudovat, což bude horší. Moc mi to teď nejde.“ Chápavě jsem přikývla.

„Nějak to zvládneš,“ snažila jsem se povzbudit. „A máš pravdu, Amerika je krásná,“ pověděla jsem tiše.

„Byla jsi tam na dovolené?“

„Ne, bydlela jsem tam. Ve Phoenixu a potom ve Forks, krásná místa.“ Můj hlas se určitě neshodoval s obsahem věty, musela v cítit ten smutek a bolest.

„Máš tady něco na pití,“ zajímala se a já si nadávala, že mě to nenapadlo hned.

„Určitě,“ usmála jsem se a vedla ji ke kuchyňské lince a ukazovala, kde co najde a z lednice jsem vytáhla džus.

„Může být?“ Optala jsem se pro jistotu.

„Jasně, jahodový je nejlepší,“ kývla hlavou a já jí nalila plnou sklenici a pozorovala, jak hltavě pije.

„Asi by ses ráda ubytovala,“ nadhodila jsem a čekala na její vyjádření. Když kývla, pokračovala jsem dále. „Dobře, tak si teda vybal, já ještě musím něco dokončit ve svém pokoji. Ale pokud budeš chtít, tak se pak můžeme kouknout na nějaký film nebo tak něco,“ nabídla jsem.

„Jasně, máš nějakou komedii?“

„Určitě se něco najde,“ její nadšení bylo nakažlivé, musela jsem se smát. Po dlouhé době jsem se opravdu zasmála a ten zvuk mě udivil. Opravdu jsem to byla já? Tak dlouho jsem se nezasmála, že jsem zapomněla, jak ten smích zní. Ale jedno mi nešlo z hlavy: jak se můžu smát, když tady není se mnou? Je mrtvý, mé srdce je dávno zkamenělé a já se přesto směju. Bože, jak jen můžu? Vždyť je to jen chvíle, co umřel a já jsem už samý úsměv. To jsem ho tak málo milovala? Cítila jsem bolest na hrudi, i když bych ji cítit neměla a s omluvou jsem rychle vyšla ke svému pokoji, ale dávala jsem si dobrý pozor, abych nešla příliš rychle. Cítila jsem v zádech její nechápavý pohled, měla o mě strach a byla zmatená. Netušila, co se to děje. Přemýšlela, jestli něco neudělala špatně. Ale ne, neudělala, Lana za nic nemůže. Jen co jsem zavřela dveře od svého pokoje, sesula jsem se po nich na zem a mé tělo se otřásalo vzlyky. Tak moc jsem se nenáviděla za to, že jsem se smála! Za to, že jsem si chvíli připadala šťastná. Byl mrtvý skoro rok, ale mi to přišlo jako celá věčnost.

„Bello, děje se něco,“ klepala Lana na dveře.

„To nic,“ pověděla jsem nakřáplým hlasem.

„Opravdu?“ Byla nedůvěřivá, rozhodně nebyla hloupá. Poznala, že něco není v pořádku, kdo by to nepoznal?

„Ano,“ tentokrát jsem zněla přesvědčivěji. Povzdychla si.

„Dobře, kdybys něco potřebovala, tak klidně přijď.“ Pak už odešla do svého pokoje, kde si vybalovala. Pustila si tiše hudbu a broukala si melodii. Sedla jsem si do křesla, co bylo hned vedle postýlky a pozorovala spící holčičku. Mohla bych se na ni takhle dívat až do konce své existence. Bylo neuvěřitelné, jak byla krásná. Tolik mi připomínala Edwarda a vlastně všechny Cullenovi. Netušila jsem, jak dlouho tady bude, ale až mě nebude potřebovat, odejdu a ukončím svůj pozemský život. Ale prvně se přesvědčím, že bude šťastná a nebude jí hrozit žádné nebezpečí... A já se setkám se svou láskou. Asi to bylo sobecké, ale nemohla jsem jinak. Vždycky jsem chtěla být upír, ale věčnost bez něj byla nesnesitelná. Ale věřím, že se znovu setkáme... Jednou...