Žít dál

Autorka: Giner

Kapitola 19

BELLA:

Tak, mají zpátky vzpomínky, teď bude záležet jen na nich, jestli mi odpustí nebo ne. Necítila jsem úlevu ani radost, jen strach a smutek, protože jsem nevěděla, jak budou reagovat. Když nic nevěděli, bylo to snadnější, to jsem mohla doufat, že si k nim najdu druhou cestu a vše začne zase od začátku, což by mi nevadilo, umím být trpělivá, ale teď to tak nepůjde, náš vztah buď nadobro skončí a nebo začne tam, kde byl krutě přeťat během událostí.

Nenáviděli mě a já se bojím, že mě už Edward nemiluje, nikdy nedal ani pohledem najevo, že bych pro něj znamenala něco více. Bude těžké jít zpět do jejich domu a podívat se jim do očí.

Byla jsem ráda, že mě tihle upíři nechali přemýšlet a uspořádat si své myšlenky, bylo to pro mě teď velmi důležité a budu schopná čelit věcem příštím.

„Měla bys jít za nimi,“ pověděla mi Kate a povzbudivě se na mě dívala.

„Má pravdu,“ přisvědčil Eleazar. „Budou mít o tebe starost.“ Uvědomila jsem si, že Alice naposledy viděla mou smrt a to jsou minimálně dvě hodiny, co jsem pryč z domu, opravdu se o mě musí bát.

„Jak dlouho jsem tady?“

„Něco přes hodinu jsi jen teď přemýšlela, měla by sis pospíšit než se stane něco zlého.“ Na nic jsem nečekala a běžela jsem rychle k domu Cullenovým, cestou jsem ještě odkryla Alici svou budoucnost, ať ví, že jsem v pořádku.

ALICE:

Slyšela jsem, jak Bella odchází a chtěla jsem ji následovat, ale bylo nemožné ji vystopovat, její pachová stopa jako by zmizela.

Zničeně jsem se posadila do haly na pohovku a schovala obličej do dlaní.

„Co se děje,“ ptal se vyděšeně Jasper.

„Isabella,“ zašeptala jsem tiše. „Někdo se ji snaží zabít a tak zmizela, šla mu naproti.“

„Cože? Je blázen,“ ptal se zděšeně Emmet.

„Musíme ji stopovat,“ rozhodl Carlisle.

„Nejde to, jako by její pachová stopa zmizela, nelze ji najít,“ přiznala jsem tiše.

„Jak víš, že po ní někdo jde,“ zajímala se Rosalie.

„Když stáhla štít, tak jsem to viděla zcela jasně. A pokud vše půjde tak, jak dosud a nic se nezmění, tak to nepřežije.“

Všichni jsme čekali a mlčeli, do toho všeho přišel Edward, který si vše přečetl v mé mysli a zděšeně se posadil vedle, vypadal hrozně.

Bylo to už dlouho, co odešla, když se stalo něco divného. Hrozně mě rozbolela hlava a všimla jsem si, že ostatní na tom nejsou lépe, za chvíli to přestalo.

„Panebože,“ uteklo mi z úst, protože jsem si vzpomněla na vše ohledně Isabelly Swanové, která je teď pravděpodobně mrtvá.

EDWARD:

Bella... moje milovaná Bella je asi mrtvá, nevím, ani netuším, kdo ji chtěl zabít, určitě bylo zájemců dost, ale kdo z nich by přišel až sem? Srdce se mi rozpadalo na malé kousíčky a všechno uvnitř mě se trhalo na kusy, byla to ta nejhorší bolest na světě. Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na její úsměv, který v těch dnech šlo tak málo vidět na její tváři. Chovali jsme se k ní hrozně, ale ona se přesto nevzdávala a chovala se k nám pořád mile a dělala, že si našeho odmítavého chování nevšímá, ani když ji to muselo bolet.

Vnímal jsem Esme, která mě objímala a vzlykala, ale já nedokázal nic z toho, cítil jsem jen tu bolest. Jako bych už nikdy neměl zažít nic dobrého, bez ní můj život neměl smysl.

„Proč se nám vrátily vzpomínky,“ přemýšlel Carlisle.

„To se neděje, když skončí něčí existence,“ ptala se Alice s naději v hlase, tolik se jí chtěla za všechno omluvit.

„Ne,“ odmítl to Carlisle. „Musela přijít na to, jak to ovládat a nebo to udělala nechtěně.“

„Vidíš něco?“ podíval jsem se s nadějí na svou malou sestřičku, ale zklamala mě a zavrtěla hlavou.

Znovu jsem se ponořil do svého smutku a vytrhl mě z něj až výkřik Alice.

„Co se děje?“ ptala se zděšená Esme, ale já si stihl přečíst vše v Aliciných myšlenkách a odpověděl jsme za ni.

„Žije a jde sem!“ vykřikl jsem radostně a běžel jí naproti, protože jsem poznal místo, kudy šla.

BELLA:

Běžela jsem lesem a nevnímala nic, co se dělo okolo mě, nevnímala jsem pach zvěře, která přede mnou utíkala.

Najednou jsem si všimla Edwarda, který mi běžel naproti a já zpomalila, bála jsem se, jak bude reagovat.

Věděla jsem, že utíká jak nejrychleji mohl a když byl skoro u mě, zastavil a pozoroval mě, nedýchala jsem a napjatě hledala v jeho očích odpovědi.

„Edwarde,“ promluvila jsem jako první, ale hlas se mi třásl.

„Bello,“ usmál se na mě tím svým božským pokřiveným pohledem a já věděla, že všechno bude dobré. Skočila jsem mu do náruče a silně ho objímala, cítila jsem, jak pevně si mě k sobě tiskne, už se nemusel bát, že by mi ublížil.

„Tolik jsi mi chyběl,“ šeptala jsem mu vzlykavě, už ho nikdy nechci opustit.

„Miluji tě,“ zašeptal mi do ucha.

Políbila jsem ho, tolik mi chyběly jeho rty, jeho oči, jeho vůně, jeho dotyky...chyběl mi on.

Ozvalo se za námi zakašlání a já si uvědomila, že naše pozice není právě nejslušnější, objímala jsem Edwarda nohama okolo pasu a si mě přidržoval, oba jsme se opírali o rozložitý dub.

Postavil mě na zem a já se ihned ocitla v Alicině náručí, která se mi pořád omlouvala a při tom mě objímala tak pevně, až jsem myslela, že mě rozmačká.

„Už nikdy se mi neopovažuj mazat paměť,“ zavrčela nakonec výhružně a já jí to ráda slíbila. Objali mě všichni a já byla hrozně ráda, že mi odpustili a přijali mě zpátky, už je nikdy neopustím...

KONEC!!!!!!!!!!!!!!