Žít dál

Autorka: Giner

Kapitola 18 - Smrtící vize

BELLA:

Do pokoje vstoupila malá černovláska s nejistým úsměvem na tváři, který u ní byl velmi nezvyklý.
Když jsem ji uviděla ve dveřích, opravdu mě to překvapilo, nenáviděla mě a já netušila, co by po mně mohla chtít. Ale i tak jsem ji pozvala dále a byla ráda, že za mnou přišla, měla jsem ji upřímně ráda jako svou sestru.

„Posaď se,“ kývla jsem směrem k sedačce a sama se na jeden konec posadila a pohodlně se opřela, vybrali opravdu dobře, pohovka byla skvělá.

„Chci si promluvit,“ začala zpříma a já pokývala hlavou. „Nemohla by jsi stáhnout svůj štít, abych viděla tvou budoucnost? Znervózňuje mě to,“ poposedla.

„Promiň,“ pověděla jsem a na chvíli se soustředila a stáhla svůj štít jen tak, aby na mě nepůsobily útoky na mysl a nikdo nemohl číst mé myšlenky.

„Díky,“ pověděla úlevně, ale dlouho jí to nevydrželo. „Nic nevidím,“ vylekala se. „Jen tma, jako bys neměla budoucnost.“

Nevesele jsem se usmála, takže já nemám budoucnost? Má existence nemá smysl? A nebo záleží na někom jiném, jestli budu žít nebo ne.

„Takže můj život je v neznámých rukách,“ povzdychla jsem si a podívala se přemýšlivě z okna. Kdo můj život změní asi teď? Kdo se mě pokusí zabít? Tmu jsem v něčí budoucnosti vídala jen tehdy, pokud se někdo rozhodoval, jestli určitou osobu nechá žít nebo ne a pak se objevila až konečná varianta, jak dopadne celý souboj.

„Brzy uvidíš,“ zašeptala jsem. „Někdo se rozmýšlí.“

„Rozmýšlí,“ nechápavě se na mě dívala.

„Přemýšlí, jestli mě má zabít nebo ne, co uvidíš pak, to je výsledek souboje, jak to všechno dopadne, pokud se nedozví další podměty, které by je od jejich záměru odradily,“ vysvětlila jsem.

„Jak tohle víš?“

„Dokážu vidět do budoucnosti, ale tu schopnost blokuji, nechci ji, příliš mě to pak ovlivňuje v rozhodování.“

Zalapala po dechu a vyděšeně se na mě dívala a já pochopila, že něco v mé budoucnosti ji vyděsilo, rychle jsem si přečetla její myšlenky a zavřela oči. Zamezila jsem jí, aby dále četla v mé budoucnosti a vymazala jí z paměti místo, kde mělo dojít k mé smrti, co kdyby mi chtěli pomoct.

„Odejdi,“ zavrčela jsem tiše a ona poslechla, jen se na mě naposledy podívala svým vyděšeným pohledem. Mé rozhodnutí nemohlo už nic změnit, převlékla jsem se do své oblíbené tmavě modré košile a černých kalhot, když mám umřít, tak ať mám na sobě alespoň to, co mám ráda a neohrozím Cullenovi.

Vyskočila jsem z okna a běžela pryč, nechtěla jsem je přivést do nebezpečí, už tak kvůli mně měli spoustu problémů. Instinktivně jsem běžela na místo, které jsem viděla v Alicině vizi, i když jsem tam nikdy nebyla, bylo snadné to najít, má intuice mi hodně pomohla.

„Eleazare, Kate, Carmen,“ kývla jsem na Denaliovi, kteří tam již byli taky.

„Isabello,“ pozdravili mě a divoce vrčeli, tohle nebude přátelská návštěva.

„Proč jsi ji zabila,“ ptala se Kate.

„Musela jsem, přeměňovala lidi na novorozené a tvořila si svou armádu proti mně, ohrožovala všechny ve svém okolí a mi nezbylo nic jiného. Nechtěla jsem jí ublížit, udělala ho šťastným, chtěla jsem mu být jen na blízku a ujistit se, jak na tom je. Vzpomínala jsem a užívala si klidu, ale ona ve mě viděla příliš velkou hrozbu a tak začaly ty masakry. Je mi to hrozně líto, ale nemohla jsem jednat jinak.“

„Za ty masakry mohla ona,“ ptal se zděšeně Eleazar.

„Ano,“ přisvědčila jsem.

„To jsem netušil, nikdy bych neřekl, že by mohla být něčeho takového schopná.“

„Já taky ne, měla jsem využít své schopnosti a zkusit tomu zabránit, ale blokuji je. Využívala jsem je jen když jsem měla úkol od Maria.“

„Jak dlouho jsi tady,“ ptala se Carmen, už neměli tendenci mě zabít.

„Přijela jsem pár dnů před nimi,“ přiznala jsem.

„Co tvé nové schopnosti?“

„Nějaké se musím naučit ovládnout, ale hodně jsi mi tehdy pomohl, hodilo se to pro jejich záchranu.“

„To jsem rád, myslel jsem, že jsi v Itálii zemřela, ale pak se objevily zprávy o tobě a tvé moci a hlavně o tom, že jsi Mariova holka pro všechno.“

Pak se hodně zajímali o mé nové schopnosti a Eleazar mi pomohl, už o tom paralyzování slyšel v souvislosti s jiným upírem, takže jsme i tohle mohla blokovat.

„Dokážeš jim vrátit paměť?“

„Ne, nevím jak.“

„Přej si to,“ pověděl prostě.

„Cože?“

„Helen to tak uměla, jak myslíš, že ti předala všechny schopnosti, které někdy odebrala?“

„To je tak prosté?“

„Neřekl bych, že je to prosté, musíš se hodně soustředit,“ poučoval mě.

„Oni mě nenávidí,“ pověděla jsem tiše. „Nevím, jestli bych jim měla vrátit ty vzpomínky, vypadali šťastně.“

„Mají na to právo,“ pověděla Kate. „Máš jen strach, že tě odmítnout.“ Ano, měla jsem hrozný strach, že mě nebudou chtít vzít zpátky za člena rodiny, že už pro ně nic neznamenám a že mě i nadále budou nenávidět. Ale i tak jsem zavřela oči a soustředila se a snažila se jim vrátit vzpomínky. Nedařilo se mi to, asi jsem se nesoustředila dost a nebo nevím, co dělám špatně.

„Uklidni se,“ pověděl Eleazar tiše. „Zhluboka dýchej a začni znovu.“ Poslouchala jsem jeho rady a zhluboka jsem se nadechla, abych to mohla zkusit znovu. Zkoušela jsem to už dlouho, když se mi to konečně podařilo a já cítila, že se jim vrátily vzpomínky, už nejsou pevně uzavřeny na dně jejích myslí a zakryté tlustou clonou z mlhy, už zase ví, kdo jsem.