Žít dál

Autorka: Giner

Kapitola 17 - Mimo stěny domu

EDWARD:

Dlouho jsem jen utíkal lesem, ale nakonec jsem se stejně vrátil na louku, kde jsem se poprvé setkal s Bellou. Nechápal jsem, proč ji ostatní neměli rádi, já ji taky pořádně neznal, ale už teď jsem ji miloval. Tolik jsem žárlil na pohledy, které věnovala komukoliv jinému a že jich bylo. Připadalo mi, že se bála na mě podívat, možná jsem ji někoho připomínal a nechtěla na něj vzpomínat. Mrzelo mě to, toužil jsem nejen po jejich pohledech, ale věděl jsem, že nikdy nedostanu, co chci.

Zavřel jsem oči a viděl před sebou její dokonalou tvář a tělo, nikdy jsem neviděl nikoho krásnějšího než byla ona. Když po tom boji ležela vyčerpaná v obýváku na pohovce a nevěděli jsme, jestli se probudí, bylo mi hrozně, jako by spolu s ní umírala i část mě. Nikdy jsem k nikomu něco tak silného necítil, ale neměl jsem sílu bránit se tomu a ani jsem nechtěl.

„Neruším,“ ozval se kousek ode mě melodický hlas, který bych poznal všude na světě.

Otevřel jsem oči a podíval se na místo, odkud hlas zazněl, na kraji louky stála Bella, vypadala tak nejistě.

„Určitě ne,“ usmál jsem se na ni a ona ke mně přiběhla a posadila se vedle.

„Je tady krásně, že,“ pověděla.

„Ano,“ usmál jsem se. „Uklidňuje mě to tady, neslyším ničí myšlenky a můžu si v klidu pročistit hlavu.“

„Chápu,“ zasmála se zvonivě. „Já naštěstí myšlenky číst nemusím.“

„Mezí mě, že nevím, co si myslíš.“

„Taky mě bereš jako hrozbu,“ zatvářila se smutně.

„Ne, jen bych rád věděl, co si myslíš,“ vyhrkl jsem rychle a posadil se. Dívala se do země a tak jsem jí jemně zvedl hlavu, abych jí viděl do očí. Cítil jsem, jak se pod mým dotekem zachvěla.

„Já ti věřím, nejsi žádná hrozba, alespoň ne pro mou rodinu,“ pověděl jsem jí a přišlo mi, že to znělo opravdu přesvědčivě.

„Pro tebe ano,“ zeptala se ihned a já se pousmál.

„Pro mě ano.“

„Proč,“ ptala se dál, nyní ale napjatě čekala na mou odpověď.

„Nikdy jsem necítil to, co teď k tobě, dokonce ani Tanya ve mně nedokázala vyvolat takové pocity. Když jsi přišla, bylo to jako by přišla druhá část mého srdce, které mi do té doby chybělo.“ Šťastně se usmála a oči se jí rozzářily jako diamanty, trochu nejistě ke mně vztáhla ruku, ale poté mě pohladila na tváři.

„Nikdy jsem nikoho nemilovala tak jako tebe,“ zašeptala tiše, téměř jsem ji neslyšel, ale její slova pro mě byla jako rajská hudba.

Pomalu jsem se k ní naklonil, měla čas se odtáhnout a nebo utéct, ale neudělala to, naše rty se setkaly v jemném polibku, který se stával čím dál více vášnivější. Cítil jsem jednu Bellinu ruku ve vlasech, druhou měla na mé hrudi, zatímco jsem ji hladil po zádech. Musel jsem ten polibek přerušit, jinak bych se už nedokázal ovládat.

„Edwarde,“ vyklouzlo jí z úst omámeně, když jsem se od ní odtrhl. Otevřela své oči a vpíjela se do mých...

BELLA:

Jeho oči byly doširoka rozevřené a já v nich téměř viděla dilema, které prožíval. Musel mě přestat líbat, protože toho na něj bylo prostě moc a on netušil, jak daleko může zajít, ale nechtěl nikam spěchat, přece jen budeme mít celou věčnost. Měl vlastně pravdu, ale tolik mi chyběl, dala bych vše za to, abych se s ním ještě mohla být a on mě líbal.

Posadila jsem se na něj a objala ho okolo krku, chtěla jsem tolik cítit jeho dokonalé tělo na tom svém. Rty jsem putovala po jeho krku a cítila, jak je napjatý.

„Bells,“ uniklo mu tiché zasténání ze rtů a já se usmála, ale úsměv na rtech mi ztuhl, když se ode mě odtáhl. „Tohle ne, nechci nic uspěchat,“ pověděl a díval se všude okolo, jen ne do mé tváře.

„Promiň,“ zašeptala jsem a utekla, nevšímala jsem si, jak na mě volá, naštěstí mě nepronásledoval, jinak bych neměla šanci, protože mezi mé super schopnosti nepatří rychlý běh.

Chovala jsem se jako pitomec, musí mě mít za nějakou lehkou holku, že jsem mu ihned chtěla skočit do postele. Ale když on mi tak chyběl, tolik let jsem toužila po jeho dotycích a on mě teď odmítl, bolelo to...

Stála jsem u okna a dívala se na les, který osvětlovala měsíční záře, před očima jsem viděla vše, co se stalo na louce a přehrávala si to v mysli pořád dokola, jen pár věcí jsem absolutně odmítla znovu prožít – třeba jeho poslední slova...

Z mého snění a vzpomínání mě vyrušilo až tiché zaklepání na dveře a já s nadějí vyzvala příchozího dále, třeba to bude on.