Žít dál

Autorka: Giner

Kapitola 13

BELLA:

Už je to pár týdnů, co žiji ve Forks, ale nic se nezměnilo, pořád jsem sama a zdá se, že mě všichni, kromě Edwarda, nesnáší, kdykoliv můžou, tak mě propalují nenávistnými pohledy a nebo mají různé narážky. Bolelo to, ale v těch chvílích pro mě byla opora Angela, jen díky ní jsem ještě neodjela z Forks a nepokoušela se někde zabít.

Právě poslouchám hudbu a jen tak brouzdám po internetu a opět přemýšlím, jestli nemám odejít, Al měla možná pravdu a neměla bych se mu plést do života. Tanya vypadala, že ho udělá šťastným  a pokud bude šťastný on, tak pak se smířím i s tím, že nejsem po jeho boku. Kdybych jen věděla, jak na tom s tou upírkou z Denali je... Vím, že si za tohle všechno můžu sama, ale mohla jsem tehdy jednat jinak? Samozřejmě že mohla, ale co by se stalo? Napadl by Marius mě i Cullenovi? Možná bych je dokázala uchránit, ale kdo ví, jaké bychom měli ztráty a jestli bychom to všichni přežili.

Otevřela jsem maily a dívala se na několik přijatých zpráv, většina z Rumunska od Eleny, nevěděla jsem, že používá moderní techniku. Přečetla jsem všechny její maily, kde prosí, ať se pravidelně ozývám, jak na tom jsem, jak mi jde můj úkol plnit. Když jsem četla nejnovější mail, zhrozila jsem se. Ani jsem si neuvědomila, že jsem se jim neozvala od té doby, co jsem na tomhle místě, rozhodli se přijet a ujistit se, že je vše v nejlepším pořádku, že jsem v pořádku já. E -  mail byl odeslán před pár dny, takže v nejbližší době se tady ukážou, ale uvidí, že vše není tak, jak jsem si vysnila.

Podívala jsem se okolo sebe a uvědomila si, že bych si měla rozhodně uklidit, do takového nepořádku je nemůžu uvést. Zbytek noci jsem uklízela a podivně mě to uklidňovalo, alespoň jsem se nějak zabavila a zaměstnala svou mysl.

Ráno bylo zamračeno, tak jsem se vydala do školy a hned na parkovišti potkala Cullenovi, na které jsem jen kývla a pod jejich nepřátelskými pohledy utekla. Lámali mé srdce na malé kousíčky aniž by si to uvědomovali, ale nic jsem jim nevyčítala, nic o mně nevěděli a kdo ví, co jim Tanya řekla.

Přetrpěla jsem dopoledne a sledovala svou bývalou rodinu, díky svým schopnostem jsem sledovala Edwarda očima Tanyi, která  s ním měla společné všechny hodiny. U oběda jsem se jako vždy usadila ke stolku v rohu a četla si knížku, mračila jsem se na všechny okolo, kdyby je náhodou napadlo přisednout si, tak abych jim to zaručeně vymluvila. Zatím se mi to dařilo, dokud do jídelny nevstoupila krásná žena s velmi tmavými vlasy a velkými slunečními brýlemi. Vypadala jako filmová hvězda, rychle se rozhlédla po jídelně a mířila ke mně. Nemohla jsem si nevšimnout, jak všichni Cullenovi ztuhli, poznali, že jde o upírku a taky poznali, kdo je to zač, přece jen - každý ji znal. Viděla jsem, že by se na ni nejraději vrhli, ale nemohli, byla to autorita a čekal by je trest, k tomu všude okolo bylo hodně lidí.

„Bello,“ usmála se na mě svým širokým úsměvem a já nemohla jinak, než jí ho opětovat.

„Paní Eleno,“ usmála jsem se a sklonila hlavu.

„Jen Elena,“ zasmála se a na chvíli mě vroucně objala, což mě dost překvapilo, nikdy se tak přátelsky nechovala. Posadila se na místo naproti mě a já se novu usadila.

„Neozývala ses,“ vyčetla mi se zamračením. „Měli jsme strach, jestli se ti něco nestalo, přece jen je všechno Mariova chyba.“

„Není to jeho chyba,“ oponovala jsem. „A moc se omlouvám, že jsem nezavolala ani nenapsala, ale prostě jsem zapomněla, čas tady běží jinak, tak nějak rychleji a mi ani nepřišlo, že jsem už tak dlouho pryč.“

„Nic se nestalo, jak se ti daří?“

„Mám se dobře,“ usmála jsem se. „Koupila jsem si baráček, který mám krásně zařízený, nové auto a pár knih.“

„Na to se neptám, i když mě těší, jak žiješ,“ usmála se. „Co úkol?“

„Nic moc,“ dívala jsem se do desky stolu a sledovala vady na dřevě, neodvažovala jsem se jí podívat do očí.

„Dopadne to dobře,“ usmála se na mě povzbudivě a stiskla mou dlaň.

„Snad máš pravdu,“ povzdechla jsem si a podívala se na hodiny, čehož si všimla.

„Musíš jít?“

„Mám ještě jednu hodinu, ale klidně ji oželím, o biologii moc nestojím,“ zašklebila jsem se.

„Nechceš jet nakupovat?“

„Ráda,“ přitakala jsem, nákupy s Elenou by mohly být zajímavé a taky že byly, brzy jsem poznala, že je stejný nakupovací maniak jako Alice, prošly jsme všechny obchody a obě si koupily hromadu věcí, ale jen to nejlepší.

„Perfektně se ovládáš,“ sklonila jsem jí poklonu po tom maratónu.

„Jsem vegetarián,“ přiznala. „Lidská krev mě pálí v hrdle, je jako žíravina.“

Teď jsem chápala, asi ani neměla chuť na lidskou krev, když jí tolik ubližovala, ale nikdy jsem si nevšimla, že by pila zvířecí krev, asi jsem byla ke svému okolí příliš slepá.

„Marius přijde dnes večer,“ promluvila, když jsme jely k mému domečku.

„Opravdu?“

„Ano, má tady pár věcí na vyřízení.“

„Něco ohledně Cullenových?“

„Možná,“ usmála se tajemně. „Ale spíše ne, neřekl mi to, když jsem odjížděla, tak byl příliš zaneprázdněný, muselo se stát něco vážného.“

Domů jsme dojely až těsně před desátou, ale Marius tam ještě nebyl, kdo ví, kde teď byl. Bylo něco po půlnoci, když se ozval zvonek od dveří a já ihned poznala, že tam stojí nějaký upír.

„To není Marius,“ zašeptala Elena a postavila se do útočné pozice, byla ochotná mě bránit. Já jsem otevřela, připravená na upíra skočit, kdyby mě nějak ohrožoval, ale zírala jsem do očí upíra, o kterém jsem si myslela, že je dávno mrtvý.

„Demetri,“ zasyčela jsem nenávistně a Elena se vedle mě napjala, ale než stačila cokoliv udělat, Demetri na mě zaútočil, ale já se uměla docela slušně prát. Abych neměla zdemolovaný celý dům, tak jsem se rozhodla bitku přesunout na zahradu, kde bylo i více místa. Měla jsem léta praxe v boji s novorozenými, ale ani on nebyl žádný začátečník, nynější královna upírů se zatím do boje nepřidávala.

„Proč až teď,“ zajímalo mě.

„Konečně jsi sama.“

„Není sama,“ ozvalo se několik upířích hlasů a z lesa, který byl za domem vyšlo několik postav, které jsem velmi ráda viděla, byla to Mariova garda, která mi ihned pomohla, společně jsme pomstychtivého upíra zničili. Teprve poté jsem poklekla před Mariem, který mě ale ihned vyzval, ať vstanu a otcovsky mě objal.

Šli jsme si povídat do domu, část gardy zůstala venku a část šla s námi dovnitř. Elen a Marius byli asi opravdu zamilovaní, šlo poznat, že těch pár dnů, co nebyli spolu, bylo pro oba těžké.

„Tak povídej,“ vyzval mě, když se usadil na pohodlné pohovce, já se posadila na velký polštář na zem a vše mu řekla.

„Můžeme tady pár dnů zůstat?“

„Jistě,“ přisvědčila jsem s úsměvem.

„Musíme vyřešit v okolí pár novorozených, kteří dělají v Seattlu problémy a najít toho, kdo je neustále přeměňuje.“

„Chceš pomoct?“

„To bych byl rád.“

„Dobře, kdy tam půjdeme?“

„Klidně hned, zkusíš jejich stvořitele vystopovat?“

„Pokusím se o to, kdo všechno půjde?“

„Já a pár mých mužů, někoho tady nechám Eleně.“

„Nepotřebuji je,“ protestovala jeho družka a úzkostně na něj shlížela. „Vy je budete potřebovat mnohem více.“

„Nenechám tě tady samotnou.“

„Může jít ke Cullenovým a necháš jí tam jen dva nebo tři upíry,“ navrhla jsem a on nakonec tuto variantu přijal. Všichni jsme šli Elenu doprovodit až k jejich domu, kde jsem vychovaně zaklepala na dveře, přišla otevřít Esme, na kterou jsem se usmála. Vypadala opravdu překvapeně, že někdo přišel a zrovna my.

„Můžeme dál?“

„Ach.. Ano, jistě,“ pustila nás dovnitř a všichni jsme se nakvartýrovali do obýváku, který byl hodně podobný tomu dřívějšímu, jen tady byl modernější nábytek.

„Určitě víte, kdo jsem,“ promluvil Marius a počkal, až všichni Cullenovi přikývnou. „Mám na vás teď jednu prosbu.“

„Jakou,“ zajímalo Alici, která ale pořád sledovala mě a to dost nenávistně. Elena si jejího pohledu všimla a pohladila mě po ruce, dodala mi tím odvahu, kterou jsem potřebovala, abych čelila pohledům jejich rodiny.

„Pohlídejte mou družku Elenu.“

„To je vše,“ zajímalo udiveného Emmeta.

„Ano, to je vše,“ usmál se a mrkl na mě, asi podle mého vyprávění čekal, že něco takového Emmet prohodí.

„Nechám vám tady ještě tři upíry, pokud se jí něco stane,“ zavrčel hrozivě a větu nedokončil, všichni pochopili výhružku.

„Bude v pořádku,“ uklidnila jsem ho a usmála se na Elen.

„Dejte na sebe pozor,“ rozloučila se a zůstala u Cullenových s ještě třemi nejlepšími upíry.

„Kam jdete,“ zajímal se ještě Carlisle.

„Na lov,“ odtušil jeden z upírů a utíkali jsme lesem až do města, kde jsem cítila povědomou vůni, jen jsem netušila odkud.

Ve městě to netrvalo dlouho a natrefili jsme na novorozené, kterých byla opravdu spousta, vypadalo to, že někdo tvořil soukromou armádu. Díky mým schopnostem a bojovnosti jsme je nakonec rozdrtili a já stále cítila, že mi něco utíká, cítila jsem, že je tady jeden stvořitel, kterého určitě znám. Šla jsem za pachem a ostatní mě nechali, likvidovali právě těla, takže ani nezaregistrovali, že jsem zmizela, což byla chyba. Čekala na mě další skupina, tentokrát sice menší než ta první, ale lépe vycvičená a neuvěřitelně silná a já byla sama. Nepomohly ani mé schopnosti, najednou zmizely, někdo mi je musel zablokovat, zase ta vůně, ale tentokrát jsem už věděla, čí je.

Bojovala jsem jak nejlépe jsem uměla, nakonec mi přišli na pomoc i ostatní, ale i tak jsem byla zraněná a bude trvat než se mé rány zregenerují.

„Marie,“ oslovila jsem ho. „Rychle se vraťte, Eleně hrozí nebezpečí, ten stvořitel je Tanya a vše kvůli mně, chtěla se mě zbavit. Běžte,“ říkala jsem mu naléhavě.

„Nenecháme tě tady.“

„Běž, není moc času, já se o sebe postarám,“ slíbila jsem mu a ležela na silnici a čekala, až se nejhorší zranění zacelí, abych mohla jet alespoň nějakým ukradeným autem. Tentokrát na nic nečekali a všichni zmizeli, věděla jsem, že běží co nejrychleji to šlo a doufala jsem, že to stihnou. Nevím, jak dlouho jsme tam ležela, ale když jsme byla z nejhoršího venku, ukradla jsem si jedno z nejrychlejších aut, na které jsem natrefila a hnala se do Forks, běh bych asi ještě nezvládla.

Přijela jsem právě včas, vedla se bitva o dům Cullenových, na jedné straně novorození s Tanyou a pak Rumuni a Cullenovi, kteří byli velmi zmatení, ale chránili Elenu jak nejlépe uměli. Necítila jsem se nejlépe, ale šla jsem bojovat, i když jsem věděla, že za tohle mě později někdo pořádně seřve, ale co, hlavní je, aby oni přežili, na ničem jiném mi nezáleželo.

Ani nevím jak, ale ocitla jsem se naproti Tanyi a výhružně jsme na sebe vrčely, já zraněná a oslabená, ona s mými schopnostmi, které naštěstí ještě neuměla ovládat.

„Myslela sis, že ti ho jen tak přenechám,“ šklebila se divoce.

„Ne,“ přiznala jsem. „Ale nikdy jsem si nepomyslela, že začneš tvořit armádu novorozených, aby mě zničili.“

„Co jsem měla dělat? Objevila ses a já pro něj byla vzduch, musela jsem tě zničit a má nová schopnost mi velmi pomohla,“ rozesmála se a pak zaútočila a já se bránila, jak nejlépe jsem uměla, ale moc mi to nešlo. Byla jsem tak slabá a ona oplývala tak velkou energií. Odhodila mě na strom, který se pod tím nárazem vyvrátil a já se ztěžka postavila, byla jsem vyčerpaná a bolelo mě celé tělo, i když to zní divně.

Bohužel přišla na jednu z mých schopností: způsobovat bolest a tím, že si vzala i můj štít, tak jsem se nemohla bránit a svíjela jsem se v křečích a křičela, teprve nyní Marius zaregistroval, že tam jsem taky a mám problémy, bohužel on sám byl teď zaneprázdněný novorozenými a nemohl mi pomoct, i když jsem poznala, že by to udělal velmi rád. Cítila jsem jen neutichající bolest a pak nic, obklopila mě neprostupná temnota.