Žít dál

Autorka: Giner

Kapitola 12

BELLA:

O víkendu jsem si pořídila auto a také nějaký nábytek do domu, koupila jsem si i několik knih, o kterých jsem věděla, že se k nim ráda vrátím. Stihla jsem si zajet i na lov, i přes mé perfektní ovládání jsem nechtěla nic riskovat, co kdybych náhodou natrefila na někoho, kdo by mi voněl lépe než ostatní? Do školy jsem se opravdu těšila, doma jsem neměla pomalu co dělat, už jsem si zařídila celý dům a několikrát přečetla knížky, co jsem měla ráda. Nakonec jsem v neděli jela ještě jednou do knihkupectví a koupila si něco, co jsem ještě nečetla, ale vypadalo to zajímavě. Byla jsem ráda, že jsem přetrpěla víkend, do školy jsem dojela chvíli po Cullenových, když vycházeli z kanceláře, kde si vyzvedli rozvrhy, tak já tam vcházela. Nastupovala jsem stejně jako Edward, Alice a Tanya do prvního ročníku, trochu jsem se toho bála.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem osobu, co celou tu dobu měla skloněnou hlavu a když ji zvedla, dívala jsem se do tváře, která byla stejná jako ta Angelina. Viděla jsem, že se na mě taky překvapeně dívá a slyšela jsem ji šeptat mé jméno. Jak je to možné?

„Angie,“ oslovila jsem ji a nevěřícně se na ni dívala, tohle přece nebylo možné. Angela je člověk, neměla by už žít a místo toho na mě zírá ze židle a nechápe, co tady dělám já.

„Bells,“ vyskočila ze své židle a objala mě okolo krku. „Co tady děláš? Jak je to možné?“

„Na to samé bych se ráda zeptala taky,“ zašklebila jsem se.

„Tak fajn, nechceš se zastavit?“

„Ráda, bude toho hodně k vysvětlování,“ podotkla jsem.

„Adresa je jako kdysi,“ pověděla a podala mi můj rozvrh a plánek učeben.

„Máš nejvyšší čas,“ podívala se směrem k hodinám, které ukazovaly, že za pár minut bude zvonit.

„Zastavím se,“ slíbila jsem a mizela do své první třídy na hodinu literatury. Nuda, nuda a ještě jednou nuda, ještě štěstí, že jsem mohla ve svých myšlenkách bloudit v poklidu a při tom část mé mysli zůstala ve třídě, což mě nikdy nepřestane udivovat a nepřestanu tomu děkovat. Konečně konec! Další hodinu jsme měli matiku, kde se mnou byla i Alice, Edward a Tanya, já si sedla k Alice a přímo před námi seděli oni dva. Tanya to dělala možná schválně, pořád se ho dotýkala, dávala mi jasně najevo, že to ona má právo držet ho za ruku a být s ním, že já jsem se toho dokonalého stvoření vedle ní vzdala. Nevydržela jsem se na ně koukat a odvrátila pohled, dělala jsem, že vůbec neexistují, tentokrát mě porazila, věděla, že pohled na ně nesnesu. Nikdy bych si nepomyslela, že to bude tak těžké, najít si k němu zpátky cestu, ale bylo to ještě horší.

„Bell,“ oslovila mě Alice po hodině a já jen kývla, že poslouchám a dívala jsem se za odcházející dvojicí.

„Netrap se kvůli němu,“ stiskla mi paži a já se na ni překvapeně podívala, čekala jsem cokoliv, ale tohle ne, netušila jsem, že jsou na mně tolik vidět mé city. „Přej mu to štěstí, trvalo dlouho než si někoho k sobě našel,“ dodala a já si uvědomila, že má možná pravdu. Neměla bych mu vstupovat do života, když jsem se z něj sama vymazala, to asi ode mě bylo sobecké. Celý den jsem přemýšlela nad slovy, co mi Alice řekla, nešlo na ně prostě jen tak zapomenout!

Když jsem odpoledne přišla k Angele, trochu se mi zvedla nálada, moc se toho u ní v domě nezměnilo.

„Tak povídej,“ vyzvala jsem ji a posadila se na pohovku naproti ní.

„Je to složité,“ povzdychla si. „Když jsi umřela, tak se tady začaly dít strašné věci,“ přiznala se zachvěním.

„Ještě ten den hodně lidí zmizelo a nikdy se jejich úmrtí neobjasnilo, ale já věděla, že to souvisí s tebou a Cullenovými, bohužel si toho všiml i někdo další, nějaký Demetri a kousl mě do krku, já se ale neproměnila.“

„Neproměnila? Jak to? Jak to, že pak teda žiješ?“

„Jsem něco jako upír, ale ne tak docela, stárnu, ale o hodně pomaleji, mám lepší reflexy, ale mé tělo jinak pracuje jako lidské. Nikdy jsem nikoho takového nepotkala, ale možná se mi někdy splní tajné přání a potkám někoho stejně výjimečného.“

Měřila jsem si ji pohledem a zjišťovala, jak je na tom asi doopravdy.

„Nepotřebuji ani pít krev, stačí mi krvavější maso a nepotřebuji spát. Je to takové moje prokletí,“ zasmála se nevesele a já poznala, že přeměna v to, co je, ji hrozně zranila.

„Je mi to moc líto,“ pověděla jsem jí.

„Jo, mi taky, často se kvůli tomu musím stěhovat, ale už si zvykám. Povídej, co bylo s tebou, doufám, že jsi měla veselejší existenci.“ Pověděla jsem jí úplně všechno a ona mě chápala a povzbuzovala mě, abych se nevzdávala, že za Edwarda a za lásku stojí bojovat, ona sama přišla o Bena, do kterého byla blázen, už když jsem byla ve Forks...

EDWARD:

Celou mou mysl zaplňovaly myšlenky na Bellu, nedokázal jsem se zbavit jejího obrazu před očima. Byla úžasná, nikdy jsem nikoho krásnějšího neviděl, dokonce ani Rosalie v mých představách nedosahovala její krásy. Tanya věděla, že se něco děje, byla pořád se mnou a snažila se odlákat mé myšlenky k sobě, ale příliš se jí to nedařilo, naopak mě její chování velmi rozčilovalo. Potkali jsme Bells hned ráno, šla si pro rozvrh a jen jsme se pozdravili, neměli jsme čas si spolu promluvit. Další setkání přišlo až na druhé hodině matematiky, kde se ale na mě neustále lepila má přítelkyně, bylo mi to až nepříjemné. Slyšel jsem, že Alice něco Belle říká, ale já netušil, co to bylo, mluvila příliš potichu a pečlivě hlídala svou mysl, ale asi to nebylo nic příjemného, protože dívka se celý den naší rodině vyhýbala. Nedokázal jsem sedět doma a nic nedělat, něco mě nutilo jít pryč a tak jsem vyběhl z domu jako splašený. Nevím, kam jsem utíkal, ale zastavil jsem se před malým dvoupatrovým domkem, na kterém nebylo nic zvláštního, alespoň na první pohled. Jen jsem si všiml, že okno je pootevřené a mi to něco připomnělo, ukázal se mi jen záblesk myšlenky, jak tímhle okýnkem lezu za nějakou spící dívkou. Už asi začínám bláznit, to přece nebylo možné, naposledy jsme byl ve Forks hodně dávno a tenhle dům tady ani nestál, muselo se mi něco jen zdát, i když to působilo tak reálně.

Vydal jsem se zase domů, ale té představy jsem se nevzdal, měl jsem pocit, že je pro mě velmi důležitá a že jsme na něco zapomněl. Jen co jsem vešel do domu, sedl jsem si na pohovku, kde seděli i mí sourozenci.

„Idiote,“ slyšel jsem Alice. „Neměl bys Tanyu nechat samotnou, trápí ji to.“ Neodpovídal jsem jí a to ji rozzuřilo ještě více a v myšlenkách na mě křičela, jak jsme nezodpovědný a měl bych být za Tanyu rád, taky řekla pár odporných věcí o Belle, ale to jsem už nedokázal mlčet.

„Ticho,“ řekl jsem jí výhružně a ona se na mě vyzývavě podívala, ale v očích se jí mihlo pochopení, asi si něco uvědomila.

„Miluješ ji,“ zeptala se, ale zase jen v myšlenkách, já nejistě přikývl. „Ale co když ona tebe ne? Dneska jsem s ní mluvila a řekla jí, aby ti dala pokoj.“

„To jsi neudělala,“ zavrčel jsem na ni hrozivě a nikdo nechápal, o čem se bavíme.

„Ale udělala,“ v očích jí blýsklo. „Nemám Tanyu ráda, ale nechci, abys ji podváděl kvůli nějaké nové holce, kterou ani neznáš. Nevidím její budoucnost a tak ji považuji za hrozbu, není pro tebe, Edwarde.“

Se zaskučením jsem se na ni naposledy podíval a odběhl z domu, utekl jsem i Tanyi, která mě pronásledovala, chtěl jsem být sám....