Žít dál

Autorka: Giner

Kapitola 11

EDWARD:

Do Forks jsem se těšil, něco mě tam táhlo jako magnet, byl jsem zvědavý, jaké to tam bude. Přesto, že jsme jeli jako šílenci, tak nám cesta z Aljašky trvalo skoro dva dny, museli jsme se ukrývat před sluncem, které téměř neustále svítilo. Slyšel jsem myšlenky Tanyi, která se už těšila, až spolu s Alicí a Rosalií zaútočí na obchodní centrum, prý potřebuje změnit šatník. Jen jsem nad tím zakroutil pobaveně hlavou. Forks bylo malé ponuré město, které bylo skoro neustále schované pod mraky a mlhou, která odtamtud zmizela jen výjimečně. Ale tím lépe pro nás, přece jen jsme byli upíři a kdybychom před lidmi zářili na slunci, čekala by nás jistá smrt. Esme úchvatně zařídila dům, který stál až za městem a jedním slovem byl okouzlující: prostorný, světlý a hodně odlehčený. Spolu s Tanyou jsme si zabrali jeden pokoj v prvním patře, který se nám oběma hrozně líbil, vybaleno jsme měli během pár minut a mohli jsme jít prozkoumat okolí. Přidala se k nám i Alice s Jasperem, Rosalie a Emmett na nás neměli čas, museli vyzkoušet novou postel. Jen doufám, že ji hned dneska nezničí, to by Esme asi jen tak nerozdýchala, přece jen ji objednávala před pár dny. Carlisle jel do nemocnice oznámit, že může nastoupit a Esme odjela do Port Angeles, chtěla nakoupit ještě pár drobností do domácnosti. Prozkoumali jsme les a došli na krásnou louku, která od našeho domu nebyla daleko, ale byla naprosto skrytá mezi stromy, takže nešla jen tak lehce najít. Celou tu dobu jsme si dávali pozor, aby jsme nepřekročili hranice, které jsme už před dávnými lety vyjednali s vlkodlaky, co žili dole v rezervaci, nechtěli jsme si je proti sobě poštvat.

Všechny nás překvapilo, že na louce seděla nějaká upírka, kterou jsme před tím neviděli, já neslyšel její myšlenky a Alice ji neviděla v naší budoucnosti. Když nás ucítila, prudce se otočila a já si všiml, že je překrásná. Tanya vedle mě ztuhla a dívala se na ni s očividnou nenávistí, což jsem dost dobře nechápal, vypadala opravdu mile...

BELLA:

Rozhodla jsem se jít podívat na naši louku, chtěla jsem si připomenout ty krásné chvilky, které jsme tam trávili. Být tam mi působilo bolest, ale i radost, po dlouhé době jsem si připomněla vybledlé vzpomínky, na které jsem si moc nedovolovala myslet, příliš to bolelo.

Ucítila jsem je příliš pozdě, až když byli na kraji louky a já se prudce otočila. Bolelo mě, když jsem viděla Edwardovu ruku, jak svírá Tanyu okolo pasu, ale cítila jsem i radost, že je vidím. Tanya na mě shlížela s nenávistí, jak jsem očekávala, ta se jen tak lehce nevzdá, půjde tvrdě proti mně, rozhodně to nebude snadný soupeř.

„Kdo jsi,“ zeptala se mě Alice podezřívavě a já se na ni mírně usmála, byla pořád stejná, škoda, že jsem jí vymazala vzpomínky a nyní netuší, že jsme kdysi byli nejlepší přítelkyně, skoro sestry.

„Bella,“ usmála jsem se a můj hlas zněl tak radostně jako už dlouho ne. Udiveně se na sebe podívali a pak na mě, když si všimli, že mám zlaté oči, tak přistoupili blíže.

„Co tady děláš,“ ptal se Jasper a bylo vidět, že trochu nechápe, proč si od něj nedržím odstup jako ostatní upíři, přece jen s hromadou jizev působil nebezpečně.

„Vzpomínám,“ přiznala jsem s úsměvem. „Kdo jste,“ zeptala jsem se, abych působila co nejpřirozeněji.

„Promiň, ani jsme se nepředstavili,“ omluvil se Edward svým božským hlasem a propaloval mě pohledem, muselo ho štvát, že mi nedokáže číst myšlenky, má schopnost štítu se vrátila.

„Edward Cullen,“ představil se jako první a pak ukázal na Alice a Jaspera, kteří se trochu usmívali a naposledy se představila Tanya a to jako Cullenová.

„Ach tak,“ zašeptala jsem a přemýšlela, jestli si opravdu vzala Edwarda za muže a nebo jestli ji jen zatím neoficiálně zařadili do své, vlastně i mojí, rodiny.

„Cullenová,“ podivila se Alice. „Snad Denaliová,“ řekl Edward a já se mírně pousmála, zatímco blondýnka s růžovými proužky ve vlasech dotčeně pohodila hlavou, zatímco já se usmála. Takže vše ještě není ztraceno...

„Bydlíš tady,“ vyptávala se zvědavá Alice, kterou štvalo, že o mně nic neví a nic asi přes svou schopnost nezjistí.

„Ano, žiji ve Forks, koupila jsem si tam malý dům u lesa, od pondělí nastupuji do školy,“ povídala jsem s úsměvem. Hodně se mě vyptávali a já nezůstala pozadu, jen jedna věc nešla Alici z mysli.

„Nevidím tvou budoucnost,“ svěřila se mi.

„Ani ji neuvidíš,“ šklebila jsem se škodolibě. „Jsem štít,“ dodala jsem trochu smířlivěji.

„Štít? Tahle schopnost je ojedinělá, pokud vím, tak ji ovládá jen Isabella z Ploiesti,“ vyhrkla Tanya, která cítila svou šanci. Ztuhla jsem jako socha a sledovala, jak se ostatním rozšířily oči zděšením.

„To je pravda, kdysi jsem se jmenovala Isabbella z Ploiesti, ale to už je pryč, konečně jsem mohla opustit Mariovy služby a vrátit se po dlouhé době domů,“ zašeptala jsem a doufala, že mě pochopí.

„Proč jsi mu sloužila?“

„Nemohla jsem jinak, zachránil upíra, který byl celý můj svět, smysl mé existence, ale chtěl za to mé služby a já souhlasila, život jeho a jeho rodiny byl pro mě mnohem důležitější než ten můj,“ pověděla jsem tiše a dívala se do dálky.

„Předtím jsi žila tady?“

„Ano, ale jen část svého lidského života, pak mě proměnili a já žila ve Volterře dokud se nenarodila má dcerka. Chvíli po porodu jsem odjela do Švédska a žila tam v podnájmu s jedním člověkem.“

„Ty máš dceru? Upíři nemůžou mít děti,“ ptal se nedůvěřivě Jasper.

„A kdo říká, že jsme byla upír, když jsme ji čekala? Tehdy jsem byla ještě člověk, ale čekala jsem dítě s upírem. Ale porod byl náročný a abych nezemřela, tak mě Marcus Volturi proměnil a já se stala upírem, který jako jediný ve Volterře pil zvířecí krev. Má dcerka Renesmé na tom byla podobně, ale nepotřebovala nějak moc krve, stačil jí hrnek za pár týdnů.  Byla překrásná, nikdy jste nemohli vidět nic tak dokonalého a krásného, nic tak úžasného totiž neexistuje,“ pověděla jsem se zapálením a smutkem v hlase.

„Kde je teď,“ zeptal se Edward.

„Je mrtvá,“ zašeptala jsem. „Jela jsem s Lanou, což byla má spolubydlící, nakupovat, ale ona řídila a přehlédla červenou. Srazil nás náklaďák, naprosto sroloval stranu, kde Nessie spinkala,“ schovala jsem hlavu do dlaní. „Nemohla jsem nic dělat, nedokázala jsem se ani pohnout, prostě nic. Je to má vina, že je mrtvá,“ vzlykla jsem a trochu se třásla, i po tolika letech to ještě bolelo jako by se to stalo před chvíli. Cítila jsem, že mě někdo objímá a já se nechala, potřebovala jsem v někom oporu.

EDWARD:

Bella, jak krásné jméno, hodilo se přímo k ní. Nikdy bych nevěřil, že někdy ucítím něco více k nějakému stvoření, ale stalo se tak a to ji znám jen pár minut. Byla překrásná, nedokázal jsem se na ni přestat dívat, i když vedle mě byla má přítelkyně, která pro mě byla najednou tak nedůležitá a vzdálená. Bylo mi jí tak líto, když nám povídala svůj životní příběh, neměla lehký život, právě naopak.

„Kde je teď ten upír,“ musel jsem se zeptat a viděl, jak se jí v očích mihla bolest, tak rád bych ji objal a uklidnil, ale o to se už starala Alice.

„Žije s jinou upírkou,“ řekla a sklonila hlavu, poznal jsem, že o tom nechce mluvit a tak jsem ji nenutil. Ještě chvíli jsme si s ní povídali, ale nad ránem odešla a my se také vraceli domů, měli jsme toho hodně k přemýšlení.