Žít dál

Autorka: Giner

10 Změna je život

EDWARD:

Jen co jsem dorazil domů, skočila mi okolo krku Tanya a vášnivě mě políbila na přivítanou. V jejich domě jsme nyní žili všichni, ale trochu jsme jej museli zvětšit a přestavět, přece jen jejich původní domek byl hodně malý.

„Už na tebe čekáme,“ oznámila s širokým úsměvem na rtech.

„Opravdu? Co se děje?“

„Chtěli bychom si promluvit,“ vysvětlila Esme s úsměvem, byla ráda, že jsem si našel družku a tohle nadšení ji neopouštělo ani po tolika letech, co jsem s Tanyou. Ale cítil jsem, že všem od nás z rodiny něco chybí, ale nikdo nedokázal říct, co to bylo, oni to ani nevnímali, ale já to cítil z jejich myšlenek.

„O čem,“ posadil jsem se na pohovku a stáhl si svou přítelkyni na klín a cítil, jak se její ruce ovinuly okolo mého krku.

„Chce to změnu, přece jen už jsme tady docela dlouho. Chceme se stěhovat,“ promluvil Carlisle, kterému hrozně chyběla jeho práce, kterou opravdu miloval. Už tak jsem se divil, že na jednom místě vydržel tak dlouho.

„Dobře,“ usmál jsem se.

„Pojedeš s námi?“

„Samozřejmě,“ ujistil jsem ho a usmál se na Tanyu, ta pojede taky.

„Jdu si zabalit,“ zasmála se a zmizela do svého pokoje, slyšel jsem, jak hledá kufr.

„Kdy odjíždíme?“

„Za dvě hodiny.“

„A kam?“

„Do Forks, dlouho jsme tam nebyli a lidé si nás už nebudou pamatovat,“ vysvětlila Alice a usmívala se jako sluníčko, byla ráda, že jedeme jinam. Věděl jsem, že tady se cítí stísněně a pořád jako host, chtěla se přestěhovat do domu, který by mohla považovat za svůj.

„Edwarde,“ oslovila mě v myšlenkách. „Jsi zamyšlený, děje se něco?“ Jen jsem očima naznačil, že vše je v pořádku, ať si nedělá starosti. Nikdo v místnosti náš tichý rozhovor nepostřehl, ale to bylo jen dobře, kdo ví, co všechno bych pak musel vysvětlovat. Kupodivu jsem Alici neuklidnil jak tomu bylo vždy v předešlých případech, tvářila se podezřívavě, přece jen mě znala docela dlouho, aby poznala, že se kvůli něčemu trápím. Raději jsem odešel balit své věci, abych jí nemusel odpovídat na její otázky, kterými by odhalila, co se mnou je.

BELLA:

„Isabello,“ pozdravil mě a kývl, že vzal v potaz mou úklonu.

„Jsem rád, že ses dostavila tak brzo.“

„To je samozřejmost.“

„Jistě, jistě,“ kývl trochu netrpělivě hlavou. „Teď ale k důvodu, proč jsi tady.“ Odvážila jsem se mu podívat do očí a viděla jsem tam poprvé nějakou emoci: byl to smutek, jen jsem nevěděla z čeho.

„Moje milovaná žena Elena,“ podíval se na ni s láskou v očích, „si všimla, že tady nepatříš mezi ty nejšťastnější upíry, možná i proto, že tebou ostatní pohrdají za tvé vegetariánství. Uvědomil jsem si, jak velkou chybu jsem udělal, když jsem tě nutil zůstávat tady. Přišel jsem na to teprve nedávno a přemýšlel, čím je to způsobeno a jak to napravit, musí tě tolik bolet být od svého druha,“ mluvil tiše a nejistě.

„Bolí to, ale slíbila jsem, že za život jeho a zbytku rodiny vám budu sloužit a já své sliby plním,“ sklonila jsem hlavu.

„Ach ano, to je pravda, sloužila jsi mi velice dobře,“ uznal tuto skutečnost a podíval se na Elenu, která se na něj něžně usmála. Teprve nyní jsem si uvědomila změnu v jejich chování, jako by si teprve nyní uvědomili, jak moc se milují a co pro sebe znamenají, nikdy jsem si u nich tohohle chování nevšimla.

„Rozhodl jsem se, že ti dám poslední úkol,“ promluvil nyní už zvučným hlasem a oči mu zářily nadšením. Jen jsem doufala, že ten úkol bude splnitelný a nebude to nějaká příšernost, kdy budu muset někoho zabít. „Najdi svou rodinu a buď šťastná, odteď už nejsi Isabella z Ploiesti, jak to bývalo dosud, nyní a navždy už jen Isabella Swanová – Cullenová,“ promluvil slavnostně. Překvapeně jsem se dívala na vládnoucí pár, který mi byl najednou bližší než kdykoliv jindy, trochu se mi rozechvěly rty, jako bych se chtěla rozplakat, ale to jsem už dávno nedokázala.

„Myslíte to vážně,“ optala jsem se ho téměř bezhlasně.

„Ano,“ usmál se vesele, snad poprvé mě dokázal překvapit.

„Děkuji.“ Můj hlas zněl najednou tak vřele a mile, byl plný štěstí a vděčnosti, konečně uvidím svou rodinu. Pak jsem si ale uvědomila něco, co mi trochu zkazilo náladu: Oni si mě nepamatují! Nikdo z nich mě neobejme, když mě uvidí, nepoví mi, že mě mají rádi, ale to nevadí, já si najdu cestu k nim, když jsem to už jednou zvládla, musím to zvládnout i podruhé...

Má první cesta po tak dlouhé době vedla do Švédska, celou tu dobu jsem utíkala a užívala si právě nabyté svobody. Navštívila jsem městečko, kde jsem kdysi žila a zastavila se na hřbitově, kde byl hrob mé dcerky pečlivě udržován. Jen jsem tam dala nové květiny a rozhodla se obhlídnout město, byla jsme ráda, že jsem na jednom poměrně nově postaveném domě našla pamětní desku s Laniným jménem a textem, kde vzpomíná na mě a na mou dceru. Budova byla postavena jako centrum pro svobodné matky s dětmi a děti bez domova, Lana se opravdu činila a navrhovala domy, udělala dobrou věc. Byla jsem na ni pyšná, opravdu jsem byla ráda, že se vzchopila a žila svůj život, i když to pro ni muselo být velmi těžké, určitě měla výčitky svědomí a vše brala jako svou vinu.

Ve Stockholmu jsem nasedla na první letadlo do států a jela konečně domů. Netušila jsem, jestli Cullenovi budou v Denali a nebo jinde, prvně jsem chtěla zajet do Forks, kde jsem se rozhodla koupit nějaký malý domek. Peněz jsem měla dost, Marius nenechal nic náhodě a za mé věrné služby mi zařídil konto, kde uložil tučnou částku, ze které s klidem pár desetiletí vyžiji. Chtěla jsem si odpočinout a mít chvíli klid, protože jsem tušila, že Tanya bude o Edwarda bojovat a nenechá mi ho tak lehce, zvláště když jsem jí ho tak předhodila a upravila vzpomínky, aby si myslel, že celou tu dobu miloval ji.

Ve Forks se nic nezměnilo a já jsem žila kousek od Charlieho domu, kde nyní žili nějací přistěhovalí lidé. Navštívila jsem Charlieho hrob a překvapilo mě, že jsem cítila vlkodlačí pach, i když pokud vím, tak jsem tady jediný upír. Že by transformace ve vlkodlaka proběhla tak brzy? Podívala jsem se k lesu, odkud mě pozoroval chlapec, který se hrozně moc podobal Jacobovi, pravděpodobně šlo o jeho potomka.

„Jste upír,“ přišel ke mně a třásl se, jak se snažil ovládat, aby se nepřeměnil.

„Ano, ale živím se zvířecí krví a nebudu vám dělat problémy, slibuji, že s nepřiblížím do La Push,“ slíbila jsem.

„Znáte hranici,“ ptal se překvapeně.

„Kdysi jsem tady žila, ještě jako člověk,“ vysvětlila jsem.

„Bella Swanová,“ představila jsem se a nepřišlo mi divné, že jsem použila jen zkrácenou verzi svého jméno, Isabella jsem byla v Rumunsku, ale ne tady.

„Charlie Black,“ představil se. „Jste opravdu Isabella?“

„Raději jenom Bella,“ ušklíbla jsem se. „A poznala jsem, že patříš do klanu Blacků, podobáš se svému předkovi Jacobovi.“

„Počkejte tu,“ pověděl a zmizel v lese, já se na to jen nechápavě dívala, ale rozhodla jsem se počkat, mezitím jsem upravila tátův hrob, vlastně tam bylo i mé jméno.

Za chvíli byl vlkodlak zpět, tentokrát mi ale něco pečlivě zabaleného v krabičce podával.

„Tohle se předává z generaci na generaci, měli jsme to předat nějakým Cullenovým a nebo tobě, tys tady ale přijela dřív.“ Jeho slova mě zaujala a já pocítila naději, že se tady možná ukážou a já je uvidím dříve než jsem si myslela.

„Přijedou sem Cullenovi?“

„Ano, během pár dnů, od pondělí nastupují do školy,“ usmál se a já stiskla řetízek, který jsem jednou dala Jacobovi, aby ho předal mé lásce, kdybych se nevrátila. Ale nevrátil se sem ani on, přesto nezapomněl a předával tuhle věc z generace na generaci, aby se ke mně opět dostala.

„Děkuji,“ zašeptala jsem a on jen kývl a zmizel mezi stromy, už tak se musel dost přemáhat, aby se mnou vydržel. Klesla jsem mezi hroby a v hlavě mi šrotovalo, musela jsem si vymyslet nějaký plán! A pak jsem na to přišla: musím jít do školy, oni tam určitě půjdou! Na nic jsem nečekala a vydala se do centra Forks a objevila školu, která se skoro vůbec nezměnila. Ihned jsme si tam podala přihlášku a slíbila, že dokumenty z minulé školy přinesu v pondělí, když nastoupím. Tohle pro mě znamenal nový začátek..