Žít dál

Autorka: Giner

Kapitola 1

Uložila jsem Nessie do postýlky a pozorovala ji, vypadala jako anděl. Jako on... Byla stejně tak krásná, nikdo ji nemohl nenávidět. Její pokožka mírně zářila na slunci, byla bledá jako alabastr. Nikdy jsem nevěřila, že něco tak krásného může existovat, ale teď to vidím před sebou a jsem za to šťastná. Moje maličká je to jediné, pro co ještě žiji. Smutně jsem se usmála a svou studenou rukou ji pohladila po líčku. Cítila jsem, jak se jemně zachvěla, ale neprobudila se. Klidně spala dále a snila své sny plné barev. Mohla bych ji takhle pozorovat celou věčnost, ale potřebovala jsem zmizet. Ve Volterře nemůžu a ani nechci zůstat napořád, je to tak nebezpečné. Kdokoliv by se mohl neovládnout a ublížit mému děťátku. Je to sice napůl upír a napůl člověk, ale voní tak hezky... K tomu by si ji mohl chtít Aro nechat, ale to nikdy nedopustím. Nestane se z ní pokusný králík jako ho chtěl udělat ze mě.

Slyšela jsem zaklepání na dveře a dovnitř vstoupil Marcus. Usmála jsem se na něj, za tu dobu, co jsem tady, se stal něco jako mým otcem. To on mě našel a pomohl mi, když jsem umírala, přeměnil mě, abych mohla vidět svou dcerku vyrůstat. Nikdy mu to nezapomenu, byl tady jediný alespoň trochu lidský.

„Právě usnula,“ pověděla jsem mu a usmála se. Ale on na mě poznal, že se trápím, mé oči mě vždy prozradily.

„Neměl jsem tě přeměňovat,“ povzdychl si. „Bez něj už nežiješ, jen přežíváš.“

„Jsem ráda, že jsi to udělal,“ oponovala jsem. „Nikdy bych neviděla Ness, ona je můj život.“

„Ano, je nádherná. Výjimečné dítě, napůl člověk a napůl upír.“

„Máš pravdu, existuje někdo takový?“

„Ne,“ odmítl to razantně. „Je unikát, jediná na světě. Jednou se o ni budou všichni prát.“

„Nevím, jestli je to dobře nebo ne. Snad jen bude šťastná.“

„Má tebe a nás, budeme tady pro vás obě,“ usmál se povzbudivě a stiskl mi rameno.

„Chci odjet,“ zašeptala jsem. „Začít zase od začátku, někde jinde a bez něj, jen se svou dcerkou.“

„Chápu, kdy odjedeš?“

„Co nejdříve, asi hned zítra.“

„Nechám ti převést nějaké peníze na účet, kdybys cokoliv potřebovala, tak dej vědět.“

„Děkuji, moc to pro mě znamená.“ Objal mě a já mu vzlykala na rameni.

„Dlužím ti to a dělám to rád, připomínáš mi mou dceru,“ přiznal mi pravdu.

„Dlužíš mi to? Proč?“

„Kdybychom zasáhli dříve, nikdy by Cullenovi nemuseli zápasit s tolika novorozenými. Nemuselo se to stát.“

„Nejde to vrátit,“ žal v mém hlase jistě nešel přeslechnout. „Ale mám teď ji, ona je má budoucnost a minulost. Bude mi ho připomínat a až bude čas a nebude mě potřebovat, odejdu za ním.“ Věřil mým slovům, věděl, že tohle myslím vážně.

Nessie se rozplakala a já ji vytáhla z postýlky, ihned jsem ji začala konejšit. Byla hladová, potřebovala trochu krve. Marcus mi podával láhev se zvířecí krví, která stála na stolku. Sledovala jsem, jak pije a usmívala se, tolik jí chutnalo...

„Ráno se zastavím, abychom se rozloučili,“ pověděl a odešel z pokoje. Možná chápal, jak soukromá tahle chvilka pro mě byla. Broukala jsem ukolébavku, kterou složil její otec pro mě. Kdybych uměla plakat, mé tváře by již byly pokryté slzami. Přemýšlela jsem nad tím, že si nechám vymazat vzpomínky, ale nikdy jsem se k tomu neodvážila. A teď nemůžu, musím myslet na drobečka v mé náručí, až se bude ptát na tátu, musím jí říct, jak úžasný byl. A musím se taky zmínit o jeho, vlastně i mojí, milované rodině. Ano, to bude nejlepší, vždyť vzpomínky je to jediné, co po Cullenových mám. Ani jsem si nevšimla, že mi Renesmee usnula v náručí. Když jsem si to uvědomila, položila jsem ji do postýlky a sbalila věci, ale co chvíli jsem ji kontrolovala svým pohledem. Možná se vám to dá absurdní, ale musela jsem vědět, že je v pořádku. Bála jsem se o ni, byla přece tak křehká. S prvními slunečními paprsky vešel do ložnice Marcus, Aro a Caius. Tvářili se vážně, ale i chápavě. Po našem prvním setkání jsem je považovala za bezcitné, ale teď je vidím trochu jinak. Jsou bezcitní, ale jak ke komu, někdy takoví musí být. Pro jistotu jsem si od nich pořád držela odstup, zvláště od Ara, podvědomě jsem od něj cítila hrozbu.

„Opravdu odjíždíš,“ zajímal se a vypadal opravdu zklamaně. Přece jen si myslel, že tady zůstanu a on bude moct zkoumat mé schopnosti.

„Ano, pochop Aro,“ zašeptala jsem naléhavě. „Musím odjet a začít znovu, dali jste mi vše, co jsem potřebovala a jsem za to vděčná, ale potřebuji žít svůj život.“

„Jistě,“ přikývl a nevymlouval mi rozhodnutí, což mě udivilo. Myslela jsem, že bude mnohem těžší ho přesvědčit, aby mě pustil. Se všemi jsem se rozloučila a Marcus mi ještě před klíčky od auta a platební kartu. Naposledy mě otcovsky objal, pohladil Nessie po hlavičce a odešel. Nechtěl to protahovat a já vlastně taky ne, vše bylo připraveno k odjezdu. Můžu zmizet z pokoje, kde jsem strávila skoro rok svého života. Naposledy jsem se ohlédla po pokoji a se svou dcerkou v náručí jej opouštěla. Tohle byl nový krok do nového života, snad šťastnějšího než ten minulý!