Zase od začátku

Autorka: NiCoLkA CuLLeNs

8.

Pomalu jsem otevírala oči. Ach moje hlava, pomyslela jsem si a začala si ji hned třít. Když jsem se podívala, kde to jsem, zjistila jsem že jsem u nás doma ve Forks v obýváku. Lépe řečeno na zemi. Snažila jsem se vzpomenout, jak jsem se dostala na tu zem, ale moje hlava ne a ne spolupracovat. Tak jsme to po pár minutách vzdala, a rozhodla se, že zkusím vstát. Pomalu jsem se zvedala ze studené podlahy. Trochu se mi motala hlava a moje rovnováha byla oslabena ještě víc, než normálně. Když jsem se konečně pořádně postavila na nohy, tak jsem se rozhlédla po obývacím pokoji.

Málem jsem vykřikla zděšením, jak jsem se lekla. Na gauči totiž ležela Emily. A najednou mi to všechno do sebe zapadalo. Emily.. Emily mě přece požádala o tu „laskavost“ . Ale co jí na to řeknu, až se vzbudí? Ano? Ne?

,,Nejdřív ji ale nechám vyspat“ řekla jsem hlasem, kterým jsem se přesvědčovala, že jen neutíkám před odpovědí. Potichu jsem přešla přes obývák směrem ke schodům. Opatrně jsem se vyhýbala vrzajícím prknům. Tak jsem se na to soustředila, že jsem málem přešla schody a šla dál do kuchyně. Musela jsem se zasmát nad svojí blbostí.

A to jsem neměla dělat. Za mnou se s trhnutí probudila Emily. Nejdříve se jen dezorientovaně rozhlížela po místnosti a pak zaostřila na mě. Když si všimla, že se a ní taky dívám, tak se váhavě usmála. Úsměv jsem jí opětovala a ten Emilyn se ještě rozšířil.

,,Dobré ráno, Bells.“ pozdravila mě vesele.

,,Dobrý. Jak pak jsi se vyspala? Ten gauč není moc pohodlný, měla jsi si jít lehnout ke mně do pokoje.“ vytknula jsem jí. Emily mě však asi ani neposlouchala. Vypadala nedočkavě.

,,Tak co jak jsi se rozhodla?“ vybafla na mě hned svou otázku. Ta teda nechodí kolem horký kaše. Ale teď jí přece nemůžu říct, že jsem se ještě nerozhodla.

Minuty plynuly a já se stále rozhodovala, jakým způsobem Emily oznámím, že nevím. Nakonec mě ale přeci jen napadl nápad seslaný snad přímo z nebe.

,,Emily? Nevadilo by ti, kdybych si odskočila?“ zeptala jsem se jí zdvořile.

,,Ale jistě, že ne.“ vypadala celkem zaraženě. Asi nečekala, že ze mě vypadne zrovna tohle. Já jsem, už ale více nestudovala její obličej a sprintovala jsem si to přímo na záchod. Tam jsem za sebou hned zamkla dveře a posadila se na sklopené záchodové prkýnko. Na záchod se mi nechtělo. Chtěla jsem být, alespoň chvilku sama.

Přemýšlela jsem. Tohle je to po čem jsem snad vždy snila, ne? Tak proč teď najednou z toho chci vycouvat? No jistě nemám Edwarda. A ani nevím, proč jsem vlastně tím upírem chtěla být. Ale jak říkala Emily otevřou se mi nové možnosti života. A možná bych mohla i najít Cullenovi i když potom všem mě už asi pořádně nenávidí. Tak dobře už jsem se rozhodla.

Zvedla jsem se ze záchodového prkýnka, měla jsem úplně dřevěné nohy. Páni, to jsem tu asi musela sedět hodně dlouho. Trochu jsem s nohama poklepala, abych je trochu rozhýbala. Když jsem si byla jistá, že se na nich bezpečně udržím vyšla jsem na chodbu a sestupovala po schodech dolů do kuchyně.

Když jsem už stála v kuchyni, uviděla jsem Emily, která právě snídala mé ovesné vločky. No upřímně, netvářila se u toho nějak moc hezky.

,,Copak nechutná?“ pošklebovala jsem se jí.

,,Cože? Ne je to dobrý.“ přesvědčovala mě, a když jsem se otočila- že si udělám taky něco k snídani- si Emily zpod stolu vyndala kapesník a do něj vyplivla zbytek ovesných vloček, co měla ještě v puse. Potichu jsem se zasmála.

,,Emily nemusíš to jíst, mě to vadit nebude.“ nabízela jsem jí. Omluvně se usmála, asi jí došlo,  že jsem viděla její tajnou akci s kapesníkem.

,,Bello promiň, ale jak tohle můžeš jíst? Vždyť to chutná, jako….Jako…“ zatím co hledala správná slova, já jsem, jí už dělala míchaná vajíčka a její misku s vločkami jsem si položila na stůl s čistou lžičkou. “Jako krmení pro slepice.“ vyhrkla s nadšením, že konečně přišla na to čemu se to podobá. ,, A i to tak chutná.“ dodala, když viděla, že hodlám tu misku s vločkami po ní dojíst.

Musela jsem se zasmát jejímu výrazu ve tváři, když mě přesvědčovala o vzhledu ovesných vloček. Najedno můj smích přehlušilo hlasité zakručení v žaludku.

,,Pardon.“ omluvila se Emily a chytla se za břicho, jako by tím chtěl zabránit dalšímu zakručení.

,,Prosím tě. Neomlouvej se. Je to moje vina, to já si tady s tebou povídám a úplně zapomenu ti dát něco k jídlu.“ to už jsem ale Emily servírovala její vajíčka na talíř a k tomu jí nakrájela spoustu chleba.

,,Páni. To porce nejmíň pro tři.“ zasmála se. Ale hned na to se pustila s chutí do jídla. Zatímco Emily snídala mé napůl připálená vajíčka, jsem si sedla ke stolu naproti ní a mlčky jí pozorovala. Vypadala celkem šťastně, ale přesto na svém čele, barvy svých Quileutských předků, měla jednu velkou starostlivou vrásku. Ach chudák Emily, už je toho na ní moc. No co,  nebudu jí trápit, prostě jí řeknu, že…Co jí vlastně řeknu? Ale no tak Isabello Swan už jsi se rozhodla, tak se z toho nevykrucuj.

,,Emily?“ musela jsem mluvit asi kdoví jakým hlasem, protože Emily ihned spolkla to sousto co měla v puse. To ale neměla dělat.

,,Ano?“ vykuckal ze sebe, když jí zbytek chleba uvízl v krku. Chvíli jen tak kašlala a potom se začala nepatrně červenat. Asi se dusila. Už jsem se zvedala ze židle, že jí praštím do zad. Když to ale Emily uviděla, začala se pomalu uklidňovat sama. Pomalu jí mizela i ta červená barva z obličeje.

,,Víš. Jak jsi se mně včera…No vlastně i ráno…Ptala jestli bych se kvůli smečce nestala upírem.“ párkrát jsem se nadechla pokračovala “Tak jsem se už rozhodla. A..“

,,A? “ popoháněla mě. Bylo na ní vidět, že je hodně nervózní. Vždyť na mě závisí život Sama a smečky.

,,Ano. Stanu se upírem.“ chvíli bylo napjaté ticho a potom Emily zapištěla. Ano doslova zapištěla a vrhla se mi kolem krku.

,,Ach Bello. Díky, díky, díky.“ děkovala mi šťastná. Dojetím jí i tekly slzy. A zatím co jsme se tak objímaly jsme najednou začali obě z této chvíle brečet. Byly to slzy štěstí. Z Emily strany, že její manžel a její rodina má šanci na přežití a z mé strany to bylo štěstí z nové možnosti. Jak říkala Emily „nová éra života“.

Byli jsme tam v tom objetí celkem dlouho. Vyrušil nás až hluk auta, které právě přijíždělo na rozbahněnou příjezdovou cestu k domu. Charlie. Panebože na Charlieho jsem úplně zapomněla. Co mu řeknu? Tati promiň, ale odcházím se stát upírem? No určitě by mě pustil a ještě by mi popřál hodně štěstí.

Můj tok myšlenek přerušil, až vcházející Charlie do dveří. Venku muselo pršet, protože si svlékal nepromokavý plášť, který vlastnil snad každý občan Forks. Když se konečně vysoukal z toho pláště, šel automaticky do kuchyně k ledničce pro něco k jídlu. Ani si mě s Emily nevšiml, když kolem nás procházel.

Ach ne! Tohle jsou moje poslední chvíle s ním.Budu ho ještě někdy moct vidět? Ne asi ne. Vždyť bych ho hned rozcupovala.Ale možná ano. Vždyť Cullenovi se umějí také ovládat. I když oni mají staletí praxe a tolik času já nemám. Ale pokud je tohle moje poslední chvíle s Charliem…s tátou, tak ji prožiji s ním a pořádně.

A už jsem vymýšlela svůj plán. Chtěla jsem ho ještě, alespoň jednou se vidět usmívat. Kdy se vždy rozesmál? Kdy?, přemýšlela jsem. No jasně, že mě to nenapadlo dřív. Smál se, když ho někdo vyděsil. To je ono!

Opatrně jsem se plížila do kuchyně. Tentokrát jsem měla s prkny na podlaze větší štěstí. Ani jedno nevrzlo. Když jsem už byla na prahu v kuchyni, tak jsem uviděla Charlieho, jak má hlavu hluboko ponořenou v ledničce a něco tam  svačí. A to jsem mu vždy připomínala, aby si to jídlo vyndal  a nenechával tu ledničku zbytečně otevřenou, usmála jsem se. Tohle mi bude chybět, Charlieho zapomínavost.

Teď na to nemysli a užívej si co to jde,přikázala jsem si. A to už jsem se přibližovala k ledničce. Když jsem byla těsně za Charliem, tak jsem skočila k němu.

,,Baff !“ zařvala jsem.

,,ÁÁÁÁÁ“ zakřičel Charlie jak se lekl. A jak se lekl, tak rychle zvedl hlavu a praštil se o vnitřní poličku ledničky.

,,Au, sakra. Blbá lednička.“ Nadával hned na to. Ups, tak to se moc nepovedlo.Už jsem si v duchu začínala nadávat, co jsem to zase vymyslela za plán. Ale to se najednou Charlie začal smát. Ehhh? Že Bych to pro jednou vymyslela dobře? No teda páni!

Když se Charlie smál, nedivila jsem se mámě, že se za něj máma jako mladá provdala. Moc mu to tak slušelo. A přitom z něj vyzařovala, taková vlna pozitivní energie. A tak mi to nedalo a začal jsem se smát.

„Bello, proboha, co tě to zase popadlo?“ vyptával se Charlie přes své záchvaty smíchu.

,,Ale chtěla jsem vědět, jestli reaguješ pořád stejně.“ smála jsem se s ním.

,,No, tak doufám, že tyhle zkoušky nebudeš dělat moc často. Už teď budu mít na hlavě pořádnou bouli a nevím, kolik se mi jich na tu hlavu ještě vejde.“ Ujišťoval se Charlie.

,,Ne neboj. Slibuji ti, že tohle byla poslední…“ Ujistila jsem ho.“…pro dnešek“ zabrblala jsem, už ale potichu.

,,Já to slyšel.“ Zavolal na mě se smíchem, když si to už vykračoval do obýváku k televizi.

,,Tati?“zavolala jsem na něj, když si už sedal na gauč.

,,Ano?“

,,Víš. Nechtěl by jsi si dneska udělat společný večer?“

,,Ale jo. Proč ne.“ Sotva to dořekl, tak už se zase usmíval. Proč jen jsem se s ním takhle nebavila už dřív? Mohla jsem tenhle úsměv vidět každý den.

Trochu jsem posmutněla, když jsem na tohle myslela. Dál jsem se tomu však nevěnovala a šla za ním do obýváku.

Když jsem si sedala vedle Charlie v obýváku, jsem si teprve vzpomněla na Emily. Kde vlastně je?

Rychle jsem vyskočila z gauče a zděšeně se rozhlížela po obýváku. Nebyla tu.

,,Bello? Děje se něco?“ ptal se trochu vyděšený Charlie.

¨

,,Ehm. No víš. Ona u nás byla Emily a měla tu přespat. Ale já teď vlastně ani nevím kde je.“ vyčítala jsem si.

,,Neboj se, Bello.Zkus se podívat nahoru.“ navrhl Charlie.

Hned jsem ho poslechla a už brala schody po dvou. Jen co jsem vyběhla nahoru, tak jsem už prohlížela postupně pokoje. Začala jsem v koupelně, sice jsem nevěděla, co by tam dělala, ale co kdyby. Vběhla jsem dovnitř, ale Emily tam nebyla. No jo ty hloupá, co by asi tak dělala v koupelně?

Už jsem to, ale nechala a prohlížela další pokoje. Hned vedle koupelny byl tátův pokoj. Opatrně jsem otevřela dveře. Sem jsem moc často nechodila, vlastně od té doby, co jsme se s mámou odstěhovaly.

Když jsem vešla, hned jsem poznala, že pokoj zůstal nezměněn. Zdi byly vymalovány pořád žlutě. A na stěnách vyseli mé a máminy fotografie. Většinou byli z dětství, ale nějaké byli i z ne moc dávné doby.

Rychle jsem radši z pokoje odešla, nechtěla jsem aby mě tu táta našel. Asi by si myslel, že ho lituji, že se z rozchodu s mámou ještě nevzpamatoval. A Emily, tam stejně nebyla.

Poslední místnost co mi zbývala byl můj pokoj. Snad tam je. Ale co když ne? Ale kde jinde by byla?  A zatím co jsem přemýšlela, jsem pomalu šla ke dveřím vedoucím do mého pokoje.

Před nimi jsem se zastavila. Ne neboj se určitě tam bude. Určitě. A abych to dál neprodlužovala, jsem otevřela dveře a vešla do mého pokoje.

Zezačátku jsem si ničeho nevšimla. Všechno bylo tak jaké jsem to tu měla normálně. Postel ustlaná, věci na stole srovnané, počítač vypnutý, okno…Počkat, jak to že je okno otevřené? Já ho přeci vždycky zavírám.Možná táta.

Vyběhla jsem ke schodišti zavolala jsem na Charlieho, 

„Tati?“ zakřičela jsem.

,,Ano? Bello? Našla jsi Emily?“

,,Ne asi odjela domů.“

,,No a co jsi teda chtěla?“

,,Poslyš neotvíral jsi mi v pokoji okno?“

,,Ne. Proč bych to dělal? Ale radši si ho zavři, jinak budeš mít v pokoji spoustu komárů“ radil mi Charlie. Někdy je opravdu milý.

Takže Charlie mi okno neotevíral a já taky ne. Možná Emily, ale proč by to dělala? A ona ani v mém pokoji nebyla, ne?

Najednou ani nevím jak jsem se octla zase v mém pokoji. Seděla jsem na posteli a pozorovala okno. Někdo ho otevřel to je jasné. Ale kdo?

Najednou mou pozornost upoutal malý papírek, co byl položený na psacím stole. Jak to, že jsem si ho předtím nevšimla?

Rychle jsem ho ze stolu sebrala a začala číst:

Máme tu tvou holku. A radíme ti, abys udělala

přesně to co po tobě chceme. Jinak jí ublížíme.

Přijď dnes večer k Cullenovic domu. Nikomu

 neříkej kam jdeš. Věřím, že mě nezklameš, Bello.

                               S pozdravem Kristián Volturi. 

Kristián Volturi? Panebože skončí tohle s těmi upíry někdy?….