Zase od začátku

Autorka: NiCoLkA CuLLeNs

1.

Když jsem otevřela oči uvědomila jsem si hned několik věcí, ale jen tři mě v tu chvíli zajímaly. Za prvé jsem si uvědomila, že jsem sama a nikde nikdo není a to je velmi špatné znamení. Za druhé jsem na nějaké poušti. A za třetí nemohla jsem hýbat nohama. Nejvíce mě vyděsila ta třetí věc.

Rozhlédla jsem se, viděla jsem jen a jen písek. Ani palmy, ani žádná zvířata, prostě nic. Ještě než jsem nad tím mohla přemýšlet, jsem si uvědomila bolest v nohou. Byla jsem za to, ale ráda. To znamenalo, že nohy alespoň cítím. Ihned jsem přestala vnímat okolí a zase se plně soustředila na to, abych pohnula alespoň prsty u nohou. Připadala jsme si jako ta hlavní hrdinka v Kill Bill. Ušklíbla jsme se nad tou představou, ale v tu chvíli mé ne moc bystré lidské uši zaslechli nějaký nepatrný zvuk za mnou.
Instinktivně jsem ztuhla. Asi jsme měla přemýšlet kdo to za mnou stojí, ale nějak mi to nedocházelo. A mé tělo se odmítalo otočit. Pro mně po nekonečně dlouhé chvíli jsem se přece jen odhodlala otočit. To co jsme však uviděla mi doslova vyrazilo dech. Stála tam ta nejúžasnější bytost co jsme kdy viděla. Byl to nějaký člověk, ale tak divně zářil. Byl však neuvěřitelně krásný. Měl neuvěřitelně bílou kůži, a vlasy v tak krásné bronzové barvě.

,,Bello?“ zeptal se mně ten anděl. A ten jeho hlas tak tichý a tak krásně melodický. Nevěděla jsem co mu odpovědět. Scháněl se po nějaké Belle a já jsem přeci nebyla Bella nebo ano? 
,,Bello, řekni už něco. Děsíš mě.“ naléhal ten anděl. 
,,Bello?… Je mi líto, ale já nevím kdo je Bella.“ zakoktala jsem a uvědomila si že mě mohlo taky napadnout něco lepšího. Chvíli se zdálo, že si ten anděl myslí, že si dělám srandu. Ale když viděl můj výraz ve tváři, tak ho to rozesmutnělo. 

,,Dobře,tak se teď uklidni ano?Já tě donesu do bezpečí.“ uklidňoval mě. Nejdřív jsem mu chtěla namítnout, že jsme přece určitě hodně daleko od civilizace. Ale on se zdál naprosto klidný, až na ten smutný výraz. Chtěla jsem ho nějak utěšit, ale nevěděla jsem jak. 

,,Teď zavři oči.“ zašeptal mi do ucha. Ihned jsem ho poslechla, až jsem se trochu lekla. Vždyť je to úplně cizí člověk, a já ho hned poslechnu a nechám se někam odnést? Něco mi ale říkalo, že jsem vlastně v bezpečí. Jak jsme měla tak zavřené oči, tak jsem asi usnula.

Protože když jsem se probudila, nikde nebyla ani stopa po nějaké poušti. Místo toho jsem ležela ve velké manželské posteli. Měla stříbrné potahy a úžasně ladila se zbytkem pokoje. V pokoji byla na jedné straně velká plazmová televize. Na protější stěně byli poličky a na nich hromada CD. Muselo bych tam být něco přes 500. Já jsem ležela na posteli,která byla uprostřed pokoje a zabírala tak skoro všechno místo v pokoji. Chtěla jsem už vstát a kouknout se po někom, aby mi vysvětlil, jak jsem se sem dostala. Dřív než jsme se však zvedla jsem slyšela ťukání na dveře. 

,,Dále.“ zakřikla jsem a v hlase jsme měla náznak strachu kdo to je. Doufala jsem však, že ať za těmi dveřmi je kdokoli mého vystrašeného hlasu si nevšimne. 

,,Promiň nechtěla jsme tě vystrašit.“ omlouval se mi někdo ještě dřív než vešel. Pomalu mi začalo být divné, že ten kdo ťukal ještě nevešel. Když jsem se však ohlédla na druhou stranu pokoje uviděla jsme tam stát snad dalšího anděla. Tentokrát to byla žena. Měla krátké rozčepýřené černé vlasy. Už na pohled bylo poznat že je velmi temperamentní. 
 

,,Ahojky Bello!“ pozdravila mě. 

,,Hmm…Čau.“ zase jsem začala přemýšlet co to s tou Bellou mají. 

,,Nechceš jít už dolů? Všichni tam na tebe čekají.“ otočila se, už chtěla odejít. ,,Čekají? Na mě? Všichni?“ otázky ze mě přímo létaly a kdyby mě ta dívka nezastavila asi bych pokračovala a dál bych se jen vyptávala. 

,,Klid Bello.Potom ti to Carlisle vysvětlí. Teď ale pojď dolů a ničeho se neboj.“ Jen co to řekla, už byla pryč. Odfrkla jsem si. Jí se to řekne ona se neprobudí na poušti a hned potom se neobjeví v nějakém cizím baráku.

Když jsem vstávala z postele uvědomila jsem si na sobě mám něco jiného než předtím , takže mě někdo musel převléct. Zachvěla jsem se při té představě. Ale ty šaty mi slušely. Byly celé tmavě modré, z hedvábí a bez ramínek. Naštěstí jsem už, alespoň hýbala nohama a to mně trochu utěšilo. Najednou jsem ale začala být nervózní kvůli tomu co mě tam dole čeká. Párkrát jsem se na uklidnění nadechla a pomalu začala sestupovat po schodech dolů…

trochu utěšilo. Najednou jsem ale začala být nervózní kvůli tomu co mě tam dole čeká. Párkrát jsem se na uklidnění nadechla a pomalu začala sestupovat po schodech dolů…