Vzpomínky

Autorka: Elisse

2.kapitola – Ne , to někdy dělá

[ Moooooc se omlouvám za tuto NESMYSLNOU kapitolu. Možná se někomu bude líbit ( Budu moc ráda). Možná nad tím někdo máchne rukou , ale musela jsem nějak děj obohatit. Můj ubohý mozek musel zpracovat spoustu informací.  Vzniklo toto. Přísahám , že dopis se vám bude líbit ( snad).]

Měla jsem jasnou představu jak žít. S Edwardem. Oba dva bychom měli kamenné tváře , prázdný pohled , nebijící srdce a oba bychom se milovali. Jenže to všechno šlo k šípku , když mi Reneé oznámila , že musím jet do Jacksonvillu.

,, Ne ,“ protestovala jsem okamžitě. Bylo tolik způsobů jak jí říci , že to tu miluju a chci tu zůstat. Ale já nemohla na žádný z nich přijít. Ani když jsem lovila v těch nejzazších koutech mé mysli. Žádný způsob.

,, Zlato , chci tě u sebe.“ Naléhala , udeřila na mou slabou stránku. ,, Potřebuji tě.“ Chtěla jsem na ni zakřičet kolik toho potřebuji já. Kolik toho chci a kolik mi toho není dáno.

,, Ale já nemohu odejít.“ Jsem pitomá , pitomá , tak pitomá. Reneé se rukou opřela o opěrku gauče a hleděla na mě zaujatým pohledem.

,, Proč ?“ Mám jí říct pravdu ? Nebo mám lhát … pro mé dobro ? Nebo pro její ? Bylo toho tolik na co jsem se chtěla zeptat a na co nikdo nezná odpovědět. Bohužel.

,, Edward ,“ prsty jsem zvedala podle počtu důvodů ,, Charlie , Cullenovi , zvykla jsem si tu.“

,, Necháš svou mámu samotnou ?“ vytřeštila oči a pak se lehce zhoupla na patách. Byla to podpásovka a ona to věděla a udělala to schválně.

,, Ne ,“ svěsila jsem hlavu a pomalým krokem jsem se dobelhala až k ní a objala jí okolo většího bříška.

,, Myslím , že je na čase si zabalit.“

,, Už ?“ vyjekla jsem patřičně vyvedená z míry. Čekala jsem týden na rozloučení.

,, A kdy jindy ?“ tázala se mě pobavená.

,, Nevím. Třeba za týden ?“ Ramena se mi vyhoupla nahoru a pak zase poklesla tíhou těch slov. Bodala mě u srdce. Co Edward ? Je nám souzeno žít spolu ? ,, Edward ?“ hlesla jsem spíše pro sebe jenže Reneé mě slyšela. Až moc dobře.

,, Je to jen puberťácká láska. To přejde.“ Chlácholivě mě objala okolo ramen a pak se mnou jemně zatřásla.

,, Dej mi čas. Týden. O víc nežádám.“ Žádala bych , kdybys nebyla těhotná. Sklopila jsem pohled k podlaze. Oči by jí nelhaly. V nich by viděla tu bolest a to jsem nechtěla.

,, Au ,“ pousmála se a chytla se za vypouklinu.

,, Je ti něco ?“ Zareagovala jsem okamžitě. Ruku jsem jí přiložila na břicho a táhla jí k pohovce.

,, Ne , to někdy dělá. Au ,“ zavyla , tentokrát o něco bolestivěji. Trhalo mi uši ji poslouchat.

,, Mami , měli bychom …“

,, Ne ,“ vydechla namáhavě a zhluboka se nadechla a pak vydechla. Pustila jsem ji a hleděla na ni velice podezřívavě. Sunula se sama , ale náhle břichem narazila do stolu a chytla se za něj , jako by ji někdo dal kopanec. Okamžitě jsem stála u ni. Zvuk , který se náhle ozval trhal uši a bodal do mého srdce.Srdcervoucí křik , který vycházel z jejích úst okamžitě přivolal Phila , který ji zachytil dříve než se zmítající v křečích sesunula k podlaze.

,, Co je , co se děje ?“ V náhlém zmatku jsem si ani neuvědomila , že bych měla zavolat záchranku. Tedy do té doby než na mě Phil nezačal křičet.

,, Zavolej sanitku. Rychle.“ Oba jsme byli vyvedení z míry. Jediná Reneé byla klidná , ale zato naprosto zničená. Zaklapla pusu a kousala se do rtu. Její tělo s sebou cukalo a párkrát se dostalo do nepřirozené polohy , ale v zápětí se narovnalo.

,, Tlačí na mě ,“ vydechla a znovu zatnula zuby. Náhle však tělo vymrštila dopředu a vysmekla se Philovi , který se marně snažil ji zachytit , než dopadla na zem. Začala z ní vytékat krev. Zvedl se mi žaludek a okamžitě jsem se přesunula do vedlejší místnosti s telefonem v ruce. Záchranka je na cestě. Bude to dobré. Hlavu jsem si přitiskla na zeď a zpomaleně dýchala. Srdce běželo závod. Závod o čas , ale je jasné , že ho vyhraje. Teď však bylo naprosto nesnesitelné vydržet tu bolest v hrudníku.

,, Jdi před dům Bello ,“ ozval se náhle Phil. Byl udýchaný a neklidný. Přeběhla jsem místnost jak nejrychleji jsem mohla , při čemž jsem se přerazila o stolek do kterého nabourala máma.

,,, Už jedou ,“ zakřičela jsem po nějaké době. Okamžitě jsem začala mávat a šíleně gestikulovat. Jakmile vlezli dovnitř , vytratila jsem se. Zaběhla jsem do lesa a hlavu opřela o nejbližší strom . Zůstala jsem tak , dokud se z domu neozval hluk telefonu.

Reneé potratila. Dávala jsem si za to vinu. Jenom kvůli mně dojela až sem. Jen kvůli mně , mě přemlouvala. Tedy vlastně ne. Kvůli sobě a kvůli miminku. Ani jsem si nepohladila bříško. Reneé odmítla vrátit se k Charliemu domů a tak jsem se s ní rozloučila na letišti. Padlo tak to , že musím do Jacksonvillu. Již nebyl důvod. Bylo to ode mě sobecké , ale já jsem byla ráda. Byl čas. Čas říci to Edwardovi. Nebo takhle … Nehodlala jsem to říci Edwardovi do očí. Na to jsem veliký strašpytel. Hodlala jsem mu napsat dopis. Hodně dlouhý dopis a pak mu hodně dlouho nepřijít na oči. Tak dlouho dokud to vydržím. Což moc dlouho nebude.

Ruka s tužkou se klepala. Byla jsem stresovaná. Srdce však fungovalo normálně , jen dech byl zrychlený a neuvolněný. Spustila jsem tužku na papír a s pokusem o úhledné písmo jsem načmárala celý příběh.

[Dopis v další kapitole]