Vzpomínky bolí

Autorka: JaniCZka

Chapter XIV. - Bez komplikací, omyl!

„Dobrou noc, mami.“ Rozloučila se Jasmínka, když jsem zavírala dveře od jejího pokoje. Šla jsem chodbou do své ložnice a přemýšlela, co budu dělat. Alice se omluvila a šla za Jasperem, který se vrátil z lovu. Byla jsem v půli cesty, když se přede mnou objevil Demetri.

„Bello,“ promluvil s hlasem plným překvapení. Avšak byla jsem přesvědčená, že je to jenom hra. „Tebe jsem neviděl od doby,“ odmlčel se a podepřel si rukou bradu. „Řekněme od doby, co přijeli přátelé Ara…“

„Na co narážíš?“ skočila jsem mu do řeči. Usmál se a řekl: „Děláš si nepřátele..“ Teď jsem se usmála já. „Nepovídej Demetri, a já myslela, že s Jane jsme dobré přítelkyně.“ Řekla jsem ironicky.

„Radím ti dobře.. Otevři oči nebo budeš platit vysokou cenu.“ Řekl vážným tónem. Chtěla jsem namítnout, že mu nerozumím, ale to už kolem mě proběhl upíří rychlostí.

„Hm… dě-ku-ju..“ křikla jsem za ním a pokračovala v cestě. Proč mě varoval? Nechápala jsem to. Co budu platit? Otevřela jsem další dveře. Co jsem zase udělala špatně?! A práskla jsem těmi dveřmi. Začíná mě rozčilovat, jak všichni vědí víc než já.

Šla jsem chodbou a slyšela jsem nějaké hlasy. Žádný z těch hlasů mi nebyl známý. Někdo z armády Volturi, napadlo mě. Opravdu jsem je nechtěla potkat. Otevřela jsem nejbližší dveře a zavřela je za sebou. Upíři prošli a já ještě chvíli naslouchala jejich rozhovoru v italštině než ustal úplně.

Mezitím v jiné části hradu

„Demetri!!!“ Křičel přes celý sál rozčíleným hlasem Felix.

„Co?!“ Demetri se zastavil a otočil.

„Jaký příkaz ti dal Aro?“ Naléhal na svého přítele Felix.

„Nemohu ti to říct.“ Namítl Demetri a chtěl odejít, ale Felix mu zatarasil cestu. „Ne, nenuť mě příteli, abych ti ublížil.“ Hrozil Demetri, ale Felix se nehnul z místa. Demetri si povzdechl a řekl: „Pojďme za Arem.“

…

Došla jsem do své ložnice. Padla jsem na postel, ale spát se mi nechtělo. Byla jsem plná dojmů, jak těch krásných, tak těch, které mě trápily.

„Bello, můžu dál?“ podle hlasu jsem poznala, že to je Rosalie.

„Samozřejmě, pojď.“ S těmi slovy jsem se zvedala z postele.

„Víš, všichni odešli, tedy kromě mě, jak vidíš, na lov mimo Volterru.“ Přikývla jsem. „No, a já tu zůstala sama a nikoho jiného kromě tebe tady neznám.“ Usmála se.

„No jasný, posaď se kam chceš.“ Nabídla jsem ji. „Před jakou dobou odešli?“ Zajímala jsem se.

„Teprve před půl hodinou, řekla bych.“ Podívala se z okna a povzdechla si. „Už teď se mi stýská po Emmettovi.“

„Hm.. Alice se mi ani nezmínila, že půjdou na lov.“ Podivila jsem se. „.. A mám takový dojem, že Jasper už dnes na lovu byl.“

„To je pravda, ale v té oblasti, kde byli, se nenacházelo dost potravy.“ Objasňovala. „A ke všemu to byl nápad Ara a Caia, prý aby přátelé měli příjemný pobyt.“ Napodobila jejich hlasy. Obě jsme se rozesmály.

Ťuk, ťuk… Vyrušilo nás klepání. „Dále.“ Řekla jsem se smíchem.

Rose se přestala smát, jen co viděla ve dveřích Felixe. Já jsem se také přestala smát. „Budeš stát mezi dveřmi?“ pobídla jsem ho. Zdál se ještě podivnější než dnes odpoledne. Vážil oba kroky, které zatím udělal.

Díval se mi přímo do očí. „Chci ti napřed říct, že mi to je líto.“

„Sice nevím, co se děje mezi tebou a Edwardem, ale…“

„Bello,“ přerušil mě. „nemluvím o tomhle.“ Udělal další malý krok. „Nesmíš už nikdy vidět Jasmínku.“ Oznámil důrazným tónem.

„Kde je!“ Vyštěkla na něj Rosalie.

„Mimo hrad.“ Odpověděl suše. Během půl sekundy se Rose zvedla a vystřelila otevřenými dveřmi pryč. Zahlédla jsem její blonďatou hřívu. Chtěla jsem se rozeběhnout taky, ale Felix zabouchl dveře.

„Uhni!“ vykřikla jsem. Zdál se být nerozhodný, ale nakonec zaujal postavení, které říkalo, že mě nemá v plánu propustit.

„Jak jsi před několika dny říkala, plním příkazy mých pánů.“ Opakoval mi slova, která jsem mu opravdu vyčetla. Musela jsem začít couvat, protože dělal kroky proti mně. Stále se mi díval rudýma očima do tváře, začínala jsem mít strach.

„Nerozumím tomu.“ Šeptala jsem. Neodpovídal, jenom se na mě stále díval. Už jsme přešli celou místnost a já zády narazila na zeď. Ode mě ho dělilo sotva půl kroku. Dal ruce kolem mě na zeď. Zatajila jsem dech. Jeho oči se přesunuli na moje hrdlo. Bylo vidět, že ho omamuje můj tepající krk.

„Felixi..“ Vydechla jsem. Krátce se nadechl a zavřel slastně oči. „Jsi pokušení.“ Také šeptal. Odlepila jsem se od zdi a chtěla se prosmýknout, ale on byl rychlejší a za rameno mě natlačil zpátky na zeď.

„No, no, no… Přeci by jsi mi nechtěla utéct.“ Usmál se a přitiskl se na mě. Teď jsem cítila jeho studené nohy a trup, kterým mi zabraňuje jakýkoliv pohyb.

„Co po mě chceš?“ Zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

„Možná polibek,“ naklonil hlavu k mým rtům. „Možná tvoji krev.“ A nosem přejel po mém krku. Zatřásla jsem se.

Byl chtivý, ledovou rukou mi přejížděl kontury tváře a krku až na rameno a zpátky. „Au, tlačíš..“ vyjekla jsem, protože jeho tělo na mě působilo silou, která by mi za okamžik rozdrtila kosti. Měla jsem pocit, že se vtisknu do zdi. Povolil a pevně zavřel oči. Střídavě zatínal a povoloval čelist.

„Uteč.“ Přikázal mi skrz zaťaté zuby. Na víc jsem nečekala, prosmýkla jsem se pod jeho paží a utíkala ke dveřím. On byl však rychlejší. Pohlédla jsem mu zmateně do tváře. Znovu na mě upíral zuřivé karmínové oči. Jeho tvář byla zkřivená zvláštním druhem bolesti. „Musím-splnit-úkol..“ Opakoval nahlas. Chytl mě za zápěstí a zkroutil mi ho. Teď jsem klečela, protože jinak by mi tu ruku zlomil.

„Felixi… Prosím tě..“ Nevnímal, připadal mi jako zvíře, které každou chvílí zaútočí. Padl také na kolena. Přitáhl si mojí ruku blíž k obličeji a nosem mi přejížděl od zápěstí k loktu. Vím, že je konec. Vzhlédl ke mně a bezmocně vyslovil: „Doufám, že mi jednou odpustíš.“ Vždyť jsem si vždy přála být jednou z nich, ale… ale já nechci.. Ještě není můj čas..

„Proč?“ Vzlykala jsem. Slané slzy se mi začaly valit z očí. Zvedl druhou ruku a setřel mi je z tváře. „B-bude Jasmínka v-v pořádku?“ Tiše přikývl. Přikývla jsem, zavřela oči a čekala na spalující bolest, kterou jsem si živě pamatovala po kousnutí Jamese.

Najednou jeho sevření povolilo a slyšela jsem tříštit se sklo. Prudce jsem otevřela oči. V dalším okamžiku se rozletěly dveře a v nich stál Edward. „Bello,“ nešťastně šeptal. „jsi.. jsi v pořádku?“ Strachoval se. Němě jsem přikývla. Zvedl mě do náručí a políbil na čelo. Jeho tělo bylo napjaté. Pláč mě ovládl.. Stěží jsem ze sebe vykoktala, že Jasmínka je v nebezpečí. Edward však neodpověděl, jen mě postavil na zem a postavil se přede mě. Tiše vrčel.

„Edwarde, příteli. Nemám s tím nic společné.“ Do místnosti vstoupil Marcus a rukama dával najevo, že přišel v míru.

„Marcusi. Kde je Jasmínka!“ Domáhala jsem se důležité odpovědi. „Bello.. Nemám ani nejmenší tušení, kde by mohla být.“

„To Caius.“ Zavrčel Edward. Marcus jenom pokrčil rameny. „O ničem jsi nevěděl.“ Řekl napůl překvapeně Edward. Marcus přikývl. „Máme přijít do uvítacího sálu.“ Po chvilce řekl Edward. Marcus rychle zmizel. Já pohledem visela na Edwardovi.

„Co se to děje, Edwarde? Já už ničemu nerozumím.“

„Také toho moc nevím, není čas na vysvětlování.“ Přehodil si mě přes rameno a běžel se mnou chodbami až k sálu. Nevím, jestli bych mu měla věřit, že údajně nic neví, ale… „Drž se za mnou.“ Přikázal mi a otevřel velké dřevěné dveře. Přes Edwardovo rameno jsem viděla plný sál upírů. Celá garda upírů, která slouží Volturiovým. Některé jsem už viděla, ale bylo jich tu mnohem víc. Víc než jsem si kdy dokázala představit.