Vzpomínky bolí

Autorka: JaniCZka

Chapter XIII. - Ticho před bouří

Stále jsem měla pevně zavřené oči. Nechtěla jsem  je otevřít. Ještě ne, prosím. Přemítala jsem o předešlé noci… Sen…Moje logika říkala, že jsem se nechala unést z jejich přítomnosti a toužila alespoň prostřednictvím snů... Samozřejmě.. Povzdychla jsem si a protáhla se na posteli. Zhluboka jsem se nadechla. Aaah… Vzduch je tak příjemný a prosycený jeho vůní. Počkat! JEHO VŮNÍ? Prudce otevřu oči.

Nemusím hledat dlouho. Klečí u mé postele, rukou si podpírá hlavu a uličnicky se usmívá. To není možné?! Nejistě natáhnu svojí ruku a on mi vychází vstříc tou svojí. Jeho chladné prsty se zapletou do těch mých.. Znovu si vzpomenu na noc. Je možné abych jeho polibky a dotyky cítila ještě teď po celém těle? Ano… Při té představě sklopím oči a hlavu. Edward mě chytne za bradu a zase mi jí zvedne. Díváme se navzájem do očí.

„Na co myslíš?“ něžně zašeptá. Zase se ztrácím v jeho očích, bez rozmýšlení vyhrknu.. „Na tebe.“ A cítím, jak rudnu ještě víc.

„Bello, miláčku..“ Vydechne naléhavě. V jeho očích vidím zvláštní odlesk.. Možná strach nebo smutek?? A možná se také mýlím. Všiml si mého pátrání a párkrát zamrkal.. Slabě a omluvně se usmál. Usmál.. Ano, ale proč omluvně?? Nechápu to.. Hm… Třeba se mi to taky jen zdálo,… Povzbudivě se na něj usměji.

„Budeš dneska vůbec vstávat?“ Ptá se pobaveně.. Nejprve na něj nechápavě zírám. Pak se mi v hlavě rozsvítí. Zadívám se ven pootevřeným oknem.

Uvažuji nahlas. „Může být něco k poledni, když svítí sluníčko.“ Odmlčím se, protože  kdybych měla pravdu, necukaly by mu koutky pobavením jako teď.. „Kolik je hodin?“ Nejistě se zeptám.. Odkašlal si..

„Víš.. Je pět hodin,“ snažil se udržet vážný hlas. Pokrčím rameny.

„To není zase tak špatně. Trochu brzy..“ podle jeho čím dál širšího úsměvu, zase omyl.

„… odpoledne.“ Dodal už se širokým úsměvem.

„Cože?! To jsi mě nemohl vzbudit?“ Skoro hystericky vyjeknu.. Nemotorně se hrabu z peřin. Edward se mezitím posadí na parapet okna a s pobavením mě sleduje. Konečně jsem alespoň jednu nohu vytáhla z peřiny. To snad není možné.. Jak jsem se mohla do tý peřiny takhle zamotat?? No ale co, jsem z toho venku. Vítězoslavně se usměji. Opatrně pokládám nohu na zem a snažím se… „Aáááá…“ Noha se mi smekla po pantofli, ale nechápu po jaký, když jsem tu nikdy pro svoje bezpečí žádnou neměla. Ruce jsem rozhodila na všechny strany a viděla se na zemi. Než jsem stačila sebou švihnout na zem, jeho silné ruce se obemkly kolem mého těla. Tak to jsem nečekala. „Huh.. Co to..?“

„Miláčku, ty jsi se vůbec nezměnila.“ Přeruší mě vesele. Když se mi podaří vyhrnout si z obličeje svoje vlasy, zašklebím se na něj. Jeho paže si mě přitáhnou ještě blíž ke své hrudi a já se s radostí k němu přimknu. Položím svojí hlavu na jeho rameno a on svoji tvář zaboří do mých vlasů. Zhluboka se nadechne. Je to úžasný pocit, mít ho tak blízko u sebe.

„Miluji tě Edwarde.“ Nevidím mu do obličeje, ale mám pocit, že se usmívá. Jako pírko mě zvedne ve svém náručí. Nic nenamítám, chci být u něj co nejblíže. „Kam jdeme?“ Neodpovídá. Na nohy mě postaví až v koupelně. „To vypadám tak hrozně?“ Myslím to ze srandy, ale zatvářím se zdrceně. Je tak jednoduché se naladit na jeho vlnu.

Chytne pramínek mých hnědých vlasů a zastrčí mi ho za ucho. Prsty mi přejede po tváři. „Bello, vypadáš překrásně.“ A políbí mě na čelo. Chtěla jsem ho obejmout, ale byl rychlejší a odtáhl se. Než jsem se vzpamatovala, tak stál u dveří. „Nechám ti chvíli čas.“ .. Ale k odchodu se neměl.

„Zůstaň.“ Zašeptám.. Je na vážkách a zdá se, že přemýšlí...

„Budu jenom ve vedlejší místnosti.“ Přesvědčoval sebe nebo mě? Myslím, že mám vyhráno.

Otočím se k němu zády a podívám se do zrcadla. Byla jsem to já, hnědé vlasy do účesu ala vrabčí hnízdo, ale co je probůh na mě překrásné? Hlavou hodím párkrát ze strany na stranu, žádný efekt to nemá. Slabě se usměji a radši popadnu hřeben. Ke dveřím koupelny se ani koutkem oka nepodívám. Ranní hygienu dělám až s přehnanou pečlivostí. Ale co si vezmu na sebe? Teprve teď se otočím ke dveřím. Edward tam stojí opřený o futra dveří a s něžnýma očima se na mě dívá. Hlavou pohodí na židli, kde je nyní čisté oblečení. S vděčným úsměvem dojdu k židli.

„Čteš mi myšlenky, jsi zlato.“ A pošlu mu vzdušný polibek. Zašklebil se. Vrátila jsem se před zrcadlo. Když jsem se ohlédla na něj... Už tam nestál. Gentleman v každém okamžiku. Hodím na sebe oblečení, které mi vybral. Nakonec se zhodnotím v zrcadle. Světle modrá sukně ke kolenům a triko v barvě slonoviny – sama bych nevybrala lépe. Vše k sobě neuvěřitelně pasovalo.

„Hmm.. Sluší ti to..“ Řekl znalecky, když jsem vyšla z koupelny.

„Díky tobě, Edwarde.“ Pokrčím rameny. Během sekundy je u mě a otáčí mě směrem ke dveřím.

„Pozdní snídaně?“ Šibalsky se usměje.. Přikývnu. Zapomněla jsem, že jsem celou dobu nic nejedla.

Chodby hradu jsou tiché, což mě nepřekvapuje. Ale stejně mě tu něco děsí.. Moje mysl začala přemýšlet nad mými vyhlídkami. Určitě všichni vědí, kde byl Edward přes celou noc. Bude to hodně špatné? Co Aro? A Jasper ve společnosti Jasmínky? V hlavě se mi rojilo tisíce otázek…

„Bello, nedělej si s tím těžkou hlavu.“ Snažil se mě Edward uklidnit.. Ale bylo slyšet, že ho to trápilo stejně jako mě. Řítíme se do pekla.

„Kdo to všechno uvařil?“ Divila jsem se po příchodu do kuchyně. Tolik jídla jsem tu v životě neviděla. V kuchyni byl Carlisle, který se opíral o kuchyňskou linku, měl ruku kolem pasu Esme a Emmett se opíral o zeď. Edward pohodil hlavou směrem k Esme.

„Já…Děkuju mockrát.“ Věnuji Esme vděčný úsměv. Edward mi gentlemansky podrží židli a já se posadím. „Oh, to voní báječně.“ Dala jsem si sousto do úst.. „Hmm.. máš to vynikající.“ Chválím její kuchařské umění.

„Ale neříkej.. Vždyť já neumím vařit. Ani nevím co máš ráda.“ Nesměle pohodila rukama směrem k plnému stolu.. Už jsem chtěla něco namítnout, ale dveře do kuchyně se otevřely. Nejprve vběhla Jasmínka a posadila se vedle mě. Vypadala neskutečně šťastně.

„Ahoj mami…“ Pozdravila a dál už se věnovala jen bohatému stolu s jídlem. Další vstoupila Rosalie. Měla na sobě bílé kalhoty a žlutý top. Vypadala jako vždy krásně. Pohodila hlavou na pozdrav a dál očima sledovala Jasmínku, která se už ládovala palačinkami. Všechno bylo zvláštní, takové nemožné. Skoro jsem ani nepostřehla Emmetta, který se přesunul k Rosalii a objal jí kolem pasu. Začal jí něco šeptat do ucha, oba se šťastně usmívali, nepostřehla jsem téma rozhovoru a ani jsem nechtěla narušovat jejich soukromí, proto jsem stočila zrak na talíř.

Dveře za mnou se znovu otevřely. Nedávala jsem tomu velkou pozornost, protože jsem si myslela, že je to někdo další z Cullenových. Ale mýlila jsem se.

„Hm… Dobré ráno.“ Pronesl do celé místnosti Felix.

„Ah.. dobré ráno.“ Pronesu a otočím se na něj. Má na sobě tmavý plášť jako obvykle, ale v obličeji se mračí a pozorně sleduje Edwarda.

„Strejdo Felixi, pojď si dát taky.“ Mluví s plnou pusou Jasmínka. Felix jí nevěnuje ani jeden pohled a stále se chmurně dívá po všech upírech. Edward přijde ke mně blíž a položí mi svoje chladné ruce na ramena.

Nechápu, co to znamená. „Felixi, přidáš se k nám?“

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“ A opět jeho zrak spočinul na Edwardovi.

„Děje se něco?“ zeptám se zmateně.

„Ne, Bello.. Felix má ještě něco na práci.“ Odpoví důrazně však za něj Edward. Najednou slyším vrčení, které vychází z Felixovi hrudi. Edward nereaguje, ale Emmett se napřímí a ukáže svoje vypracované tělo.

„Nevím o co se jedná, ale nebudeme si kazit den.“ Zasáhne jako první Carlisle. Dezorientovaná v celé této situaci těkám očima po všech přítomných.

„Může mi někdo objasnit, co se tu děje?“ Promluví Rosalie, která se zdá být taky zmatená jako já.

„Myslím, že není nic k vysvětlování. A když mě omluvíte, jak řekl Edward, mám svoje povinnosti.“ Vysekne zdvořilou poklonu směrem k Esme a Carlisleovi, ještě koutkem oka se podívá na mě a odejde.

Pomalu odložím příbor a významně pohlédnu na Edwarda. „Objasníš mi to? Nějak jsem se ztratila v rozhovoru, který jsem nemohla slyšet…“

„Nevím o čem mluvíš. Vždyť se nic nestalo...“

„.. Hm.. Nestalo? Kde jsi byl posledních pět minut?“ Odsunu židli, abych mu lépe viděla do obličeje. K odpovědi se nemá, ale já mám takový pocit, že se to týká i mě. „Ty jsi ten, který vidí lidem do hlavy!“ Vyjeknu možná až příliš ostře.

„Nechme to prosím být..“ začne s takovým tónem, ze kterého by se dal ždímat cukr. Přiblíží se ke mně a chce se mě dotknout na tváři, ale já ucukla..

„Fajn, nechceš mi nic říct.. Jasmínko? Jdeme pryč.“ Musela jsem se od něj rychle odvrátit, protože tohle jsem nechtěla říct, ale chci vědět o co jde. Jasmínka si vezme s sebou ještě banán, rozloučí se s Rose, obejme Esme a jde ke dveřím.. „Esme, děkuji za snídani.. Bylo to vynikající.“ Poděkuji ještě před odchodem.. Na Edwarda se radši nepodívám, protože bych si to určitě ještě rozmyslela. Zavřela jsem potichu dveře a šla mlčky po chodbách.

Je zvláštní, že mě ani nepřemlouval.. Vlastně nikdo nic nenamítal. Proč se Edward choval takhle k Felixovi? Potřebuji znát odpovědi. A kdo zná odpovědi? Alice?! Ale kde jí mám teď hledat? V kuchyni nebyla a s nikým – tedy kromě Edwarda, který byl přes noc u mě, jsem nemluvila. Sesunu se na nejbližší křeslo.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Jasmínka, skoro jsem zapomněla, že jde se mnou.

„Asi půjdeme hledat Alici.“ Povzdychla jsem si. Asi nejprve prohledám hrad, ale musím se vyhýbat všem upírům. Nechci potkat ani Ara ani Cullenovi. Možná bych se mohla zeptat Gianny. No, a potom bych mohla jít hledat do města…

„… slyšíš mě? Mamiii.“ Tahá mě za loket dítě.

„Hm, jo slyším. Co jsi říkala?“

„Já vím, kde je Alice.“ Říká důležitým hlasem Jasmínka.

„A to jsi mi to nemohla říct dřív?“ Podivím se.

„Mami… Já se snažila, ale ty jsi mě nevnímala.“ Zašklebí se dívenka.

„Tak jdeme?“ Pobízím ji. Dítě přikývne a energeticky začne cupitat po chodbách. Dřív než stačíme vyjít z hradu ven, narazíme na náš cíl.

„Alice!“ vykřiknu překvapeně.

„Viděla jsem vás v kuchyni. Co to bylo?“ Řekne s vážným hlasem.

„Na to jsem se tě chtěla právě zeptat...“ Když vidím její nechápající výraz.. „Asi mi taky nepomůžeš, že?“ Řeknu posmutněle.

„Edward ti k tomu nic neřekl?“ Zakroutím hlavou. „Třeba má k tomu důvod.“ Uvažuje nahlas.

„Hm, třeba má… Ale mohl by být ke mně upřímný.“ Stěžuji si Alici, ale ona mě asi nevnímá, protože svůj zrak upírá někam za mě. Soustředí se.

„Nic nevidím.“ Po chvíli se ušklíbne. „Ještě se nerozhodl.“

„No jo.. Kdybys něco viděla, řekni mi to prosím.“ Žádám svojí přítelkyni.

„Samozřejmě, taky mě to zajímá.“

„Kde máš Jaspera?“ Udivím se.

„Rozhodl se jít na lov..“

„Sám?“ Ptám se, protože Aro by určitě byl proti, nechat jít jakéhokoliv upíra lovit po Volterře. A ke všemu je to přeci jen Jasper.

„Ne, doprovází ho Demetri. Pojistka,“ protočí oči. „..kdyby se Jazz neudržel, ale on je silný. Vím to.“ A poklepe si na hlavu. „Máš dnes něco důležitého na práci?“ Zeptá se najednou s úsměvem, ale jsem si skoro jistá, že odpověď zná.

„Myslím, že ne.“ Vyhrkla jsem ihned.. Ale podle šibalského úsměvu Alice jsem poznala, že jsem neměla tak rychle odpovídat. „Nákupy?“ zeptám se nejistě. Zazubí se a mě je jasné, že jsem se trefila. „Jasmínko půjdeš taky, že jo.“ Dítě přikývne. Paráda, alespoň se bude Alice věnovat i holčičce a já se z toho třeba vyvleču. Usměji se pro sebe, skvělý nápad.

Ještě než jsme vyšli z hradu, tak jsem doufala alespoň v to, že venku bude svítit zářivé odpolední slunce. Ale mýlila jsem se. Nebe bylo šedé, neboť se stmívalo. Dnes nezvykle brzy.

„Když jsme tu byli společně naposledy, měli jsme docela naspěch, že?“ vesele prohodila Alice, jakoby to byla nějaká stará veselá příhoda.

„Hmm, jo – byla to spěšná návštěva.“ Poznamenala jsem skoro nepřítomně, protože jsem měla stále před očima zamračený výraz Felixe a ztuhlý obličej Edwarda.. Stále jsem to nepochopila. Co Edward slyšel v jeho myšlenkách?

„Bello, sem musíme určitě zajít!“ vykřikla s nadšením Alice. Když jsem se podívala směrem, kterým ukazovala.. Byla to ta nejdražší pasáž s obchody, která ve Volterře je. Protočila jsem oči a nechala se táhnout do všech obchodů.

Hned z prvních dvou podniků jsem táhla čtyři tašky. I Jasmínka neušla zkoušení oblečení, ale myslím, že si to náramně užívala. Obě dvě moje společnice byly ve svém živlu. Lítaly od regálu k regálu, braly si plné náruče ramínek s různým oblečením a obsadily kabinky. Já byla zkoušení ušetřená. Sedla jsem si do pohodlného křesla a jako poradce jsem hodnotila jejich šaty. „To ti sluší.“ Řekla jsem Alici na její asi páté šaty, které si zkoušela. Nahlas si povzdechla. „Bello, tohle jsi říkala i u těch minulých.“

„Já vím, ale vždyť mě znáš, já nejsem ten správný člověk na nakupování.“

„Mami, Alice koukejte…“ přeruší nás Jasmínka. Vyběhla z kabinky a jako malá modelka se procházela sem a tam. Měla na sobě letní šatičky ve sluneční barvě. Alice se vymrštila na nohy, během sekundy stála u dítěte a otáčela s ní ze strany na stranu.

„Páni.. Ty jsi ale krásná princezna.“ Rozplývá se.

„Mami, můžu si je vzít?“ Ptá se mě Jasmínka. Samozřejmě, že jí to dovolím, ale trochu jí pozlobím. „A neříkala jsi to i u těch z minulého obchodu?“ Postavím se a zkřížím ruce na prsou. Musím se hodně přemáhat, abych se nerozesmála.

„No tak Bello. Vždyť v tom vypadá kouzelně!“ Přidává se v přemlouvání Alice.

„Jasně, jasně… Můžeš si je vzít.“ A rozesměji  se naplno.

Při odchodu z obchodu mi Alice šeptla do ucha. „Stejně bych jí ty šaty koupila.“ A vyplázla na mě jazyk. Celá Alice, pomyslela jsem si.

Už jsme se vracely zpátky, ale musela jsem se zastavit u jednoho zlatnictví. Vím, že bylo moc luxusní a tím pádem i drahé, avšak alespoň ukázat jsem jim to musela.

„Alice, podívej.“ Přitáhnu jí k výloze.

Ukazovala jsem prstem na set tří šperků. „Kouzelné.“ Vydechla jsem a stále jsem byla přilepená k výloze.

„Pojď dovnitř.“ Tahá mě Alice za rukáv.

„To nejde.. Jsou moc drahé.“ Namítám, ale obě jsou už uvnitř.

„Dobrý den,“ ujme se slova upírka.

„Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ nabídl se ochotně mladý muž za pultem.

„Ve výloze máte set tří náhrdelníků. Rády bychom se na něj s přítelkyní podívaly.“

„Samozřejmě.“

Přišla jsem blíž k pultu. Když jsem viděla ty náhrdelníky, úplně mi vyrazily dech. Křehký řetízek, ozdobený malými diamanty s přívěskem ve znaku kapky. Potom jsem to otočila na cedulku s cenou… Když jsem viděla to číslo, skoro mi vypadli oči z důlků.

„Myslím,“ odkašlala jsem si. „.. že půjdeme.“

„Tento set je nejluxusnější zboží, které mohu nabídnout. Sice tyto slabé řetízky vypadají křehce, ale zaručuji, že jsou z kvalitního materiálu a vydrží opravdu velkou sílu.“ Začal ten mladý prodavač.

„Ne.. Nikam.. Bereme to.“ Rozhodla Alice. Zamračila jsem se a chtěla něco namítnout, ale Alice už vytahovala platinovou kreditní kartu.

Když jsem vyšla z obchodu, byla jsem rozhodnutá ten dar nepřijmout, ale Alice mě objala kolem krku. „Bello, ty jsi úžasná.“ Nechápala jsem její radost. „Vždyť je to skvělé. Máme společnou památku na naší návštěvu Volterry. Jen jsem je viděla, tak jsem si byla jistá, že myslíme úplně na to samé. Ten řetízek představuje nás. Malá slza představuje dítě, křehký jako člověk, ale ze silného materiálu a se třpytivými diamanty jako upíří kůže. Ach Bello.“ Mluvila dojatě. „Pojď, otoč se.“ Chytla jsem rezignovaně svoje vlasy a stáhla je na stranu. Zapnula mi řetízek. To samé udělala i u Jasmínky a u sebe.. Prohlédla jsem se ve výloze.. Byl neskutečně krásný.

„Alice.. Já.. tohle nemůžu přijmout.“ Mluvím ochraptěle, protože mě to moc dojalo.

„Můžeš… Je to dárek..“ Tiše šeptá..

„Jo.. A krásný dárek.“ Připojí se Jasmínka, která si ho se zájmem prohlíží.

„Nevím jak se ti odvděčit.“

„Nemusíš, jen přijmi.“

„To nejde..“

„Dobře, nějak mi to vynahradíš.“ Souhlasila, a usmála se tím nejkrásnějším úsměvem, kterým jsem u ní viděla. „.. Ale teď už se vrátíme.. Je pozdě.“