Vzpomínky bolí

Autorka: JaniCZka

Chapter XII. - Vášeň

I v tom šeru poznám tu nejkrásnější bytost na světě.. Edward s ustaraným obličejem klečí u mé postele.

„Jenom sen..“ Konejší mě sametovým hlasem. Pomalu ke mně natahuje chvějící se bledou ruku. Chce se mě dotknout, ale já uhýbám. Ještě nejsem připravená. Zmateně mi pohlédne do tváře. Snaží se ovládnout svoje emoce, ale skrz jeho topazové oči vidím ohromnou bolest. „Ty jsi… No, víš… Já jsem…“ Nebyl schopen dokončit větu.. Sklopil zrak a zhluboka se nadechl. „Slyšel jsem tě vykřiknout. Nevěděl jsem co se děje.. Já… Bál jsem se o tebe…“ Poslední slova skoro šeptal. Zvedl hlavu a hleděl mi upřeně do očí, jako kdyby v nich hledal odpovědi na nevyřčené otázky.

Jeho tvář se nebezpečně přibližovala.. „Omlouvám se.“ Vydechl až mě ovinul jeho studený dech. Moje zasunuté, zakázané vzpomínky rázem ožily. Myšlenky se mi rozutekly všemi směry a zmohla jsem se jen na omámené zírání do jeho tváře. Kousla jsem se do spodního rtu. Stále jsem přemítala jestli nesním. „Bello…“ stále šeptal. Bylo to naléhavé.. A prosivé.. Přemáhala jsem nutkání vrhnout se mu do náruče. Cítit ten chlad jeho těla, vdechovat tu nejkrásnější vůni, chtít tu zakázanou blízkost. Utěšit bolest, kterou cítí… Ale co když mě už nemiluje? Vždyť on je můj vesmír, můj smysl. A já jsem ta malá, křehká planetka, která ho potřebuje k životu. Nesmím brečet. Snažím se sama sebe přemluvit, ale je pozdě. Jedna slaná slza mi klouže po tváři. Snad aby neviděl můj smutek, sklopím zrak. Jsem slabá. Nadávám si v duchu. Neucuknu, když na mé tváři ucítím nesmělé a váhavé dotyky.

„Prosím neplakej…“ zoufale žádá. „… Udělám cokoliv abys byla šťastná.“ Jak ironické. S tím nemůžu souhlasit. Všechno je kvůli mně.

„Neměla bych to říkat spíš já?“ Tiše protestuji.

Dlouho neodpovídá. Nebyla jsem si jistá jestli je stále se mnou v místnosti. S obavou v očích, jestli nebyl náhodou jenom sen, zvedám hlavu. Sedí jako socha. Jeho topazové oči jsou něžné. Natáhnu svojí ruku k němu a opatrně se ho dotknu na tváři. Není sen, zajásá hlásek v mé hlavě. Jeho kůže je tak jemná a chladná, přesně takovou si ji pamatuji. Zavře oči a svojí ruku přitiskne na tu moji. Srdce mi bije rychleji a stěží popadnu dech. Tohle je přeci zakázané, neměla bych… Ale moje mysl a oči jsou jiného názoru. Nemůžu se ho vynadívat. Otevře oči. Když spatřil moji tvář, tak se něžně usmál. Palcem ruky přejel moje jistě rudé líce. Jeho oči byli zjihlé, plné lásky a radosti. Celý se ke mně až s přehnanou pomalostí nakláněl. Věděla jsem co se může stát… I on to věděl... Proto jeho pohled byl pátravý. Pravděpodobně se bál odmítnutí. Zatajila jsem dech a podívala jsem se mu dlouze do očí a potom na jeho rty. Neodolala jsem. Svoje rty jsem přitiskla na ty jeho. Celý ztuhl. Nevím jestli to nečekal a byl zaskočený, ale já prožívala delirium. Ochutnala jsem jeho rty po dlouhé, předlouhé době. Svoje ruce jsem mu obtočila kolem krku. Bylo to intenzivní. Potom jako by dostal šok.. Ožil.

Polibky mi oplácel čím dál víc naléhavěji a vášnivěji. Opatrně nás položil na postel. Velice opatrně se na mě položil. Každá částečka mého těla ho vstřebávala. Cítila jsem, že mi už dochází dech. Ale i přesto jsem nechtěla, aby se naše rty rozpojily. Srdce mi bilo tak rychle.. Div, že si neprorazilo cestu ven.

Věděla jsem, že pokouším jeho sebekontrolu a že náš polibek brzy skončí.

Ano, skončilo to moc brzy. Přestal mě líbat a opřel svoje čelo o mé. Stejně jako já přerývaně popadal dech. Snažila jsem se uklidnit.

„Edwarde..“ vydechla jsem blaženě. Tiše se zasmál a rozséval další dávku polibků na mojí tvář. Srdce se mi zase freneticky rozbušilo. Tam, kde zanechal svoje polibky mi hořela kůže. Byla jsem celá rozpálená. Vím, že slyšel moje srdce.. Proto se usmíval a pokračoval v laskání mého krku. Položil si hlavu na mé rameno. Příliš krásný, aby byl skutečný…

Vzala jsem jeho dlaň a váhavě jsem natáhla jeden prst a pohladila ho po hřbetu ruky, která mi ležela na dosah. Znovu jsem žasla nad dokonalou texturou, saténově hladkou, chladnou jako kámen. Když jsem mu pohlédla do tváře, jeho oči byly otevřené a dívaly se na mě. V koutcích jeho nehybných rtů jsem zahlédla rychlý úsměv.

„Nedokážeš si představit, jak často jsem o tomhle okamžiku snil.“ Povzdechl si. Udělal jeden ze svých rychlých pohyb, který mi unikl. Jeho andělská tvář byla jenom pár centimetrů od mojí. Mám se… Měla bych se odtáhnout, ale nebyla jsem schopná pohybu. Jeho karamelové oči mě hypnotizovaly. Jako už mnohokrát předtím jsem na tváři ucítila jeho studený dech. Sladký, lahodný, až jsem měla zase potřebu tu vůni vdechovat a ochutnat. Bez přemýšlení jsem se naklonila blíž a vdechovala.

„Pochopíš mě, když řeknu, že jsem jenom člověk?“ Vydechl. Přikývla jsem. Jeho obličej zase posmutněl.. „Přísahám, že ti neublížím… Nikdo ti neublíží..“ Začal a já zmateně přemýšlela o čem mluví.. „.. Prosím tě, odpusť mě.. Jasperovi.. Dokáže se ovládat, chová se jak nejlíp umí.“

Počkal, ale já jsem stále nemohla promluvit. Obhajoval Jaspera? Omlouval se a prosil,  i když nic z toho  nebyla jeho chyba? Jeho slova mi dodaly odvahu.

„Nechci, abys mě opustil…“ Zašeptala jsem lítostivě. Při těch slovech jsem sklopila oči na jeho ruce. Bylo pro mě těžké to říct nahlas.

„Pamatuj si, že jsem sobecký tvor. Příliš po tobě toužím.. A právě proto chci, abys byla se mnou.“ Potom se usmál takovým úsměvem, který jsem u něj už dlouho neviděla. Srdce se mi rozbušilo šíleným tempem. Teprve teď jsem cítila i něco jiného.. Radost. Radost z toho, že je se mnou. Políbil mě na čelo a položil se vedle mě. Rukou si podepřel hlavu, aby mi viděl do tváře. Druhou rukou mě hladil po vlasech.

„Dlužím ti omluvu.“ Pokračoval a já zpozorněla, protože jsem nevěděla, proč se omlouvá. „Měl jsem tě jet hledat.. Ale bál jsem se, že už mě nebudeš chtít nikdy vidět. Mě ani mojí rodinu. A ty?.. Ty jsi přijela do Volterry. Sem, k těm nejnebezpečnějším upírům na světě.“ Tiše zavrčel. „..To mě zaskočilo.“  Povzdechl si. „Věř mi, opravdu jsem tě chtěl jet hledat, ale měl jsem strach, že když mě odmítneš, tak mě to zabije.“ Zadíval se mi zhluboka do očí. „Ale když jsem tě tu viděl.. Věděl jsem, že tě musím přesvědčit, že tě miluji. Doufal jsem, že mě miluješ, že se se mnou vrátíš, že..“ Zlomil se mu hlas. Díval se na mě s podivným výrazem v očích.

„Pšš...“ Umlčela jsem ho, aby nic víc nemohl říct. „To já jsem nám zbytečně přivodila bolest. Kdybych mohla, vrátila bych ten čtvrt rok a všechno změnila. Nezpanikařila bych, nezabalila si věci. Neudělala hloupost a neodjela sem. Já.. My bychom to vyřešili..“ A hlas se mi téměř ztratil.

Přitiskl se ke mně tak blízko, až jsem cítila to napětí mezi našimi těly. Zmateně jsem mu pohlédla do očí, v kterých se odrážela stejná bolest, která byla určitě i v mých. Že by mě opravdu miloval? Že by se na mě nezlobil? Všechno znělo tak reálně. „Nepochybuj,“ zašeptal něžným hlasem. Dívala jsem se mu do očí a přála si mu věřit. „Dovol mi vysvětlit ti, co pro mě znamenáš.“ Naklonil se ke mně ještě blíž. Ta vůně mi opět pomotala hlavu. Je to tak dávno, a přesto je to jako včera.

„Miluji tě,“ zašeptal prostě. Nečekaně mi vzal obličej do rukou a chystal se mě políbit. Zřejmě mi chtěl dokázat, že mě miluje. Mezi našimi rty nechal droboučké místo.. Dával mi možnost volby? Ale já si už vybrala dávno..

Líbali jsme se. Nebylo to jako dřív, když jsem cítila, jak jeho sebeovládáním prosakují strach a panika. Jeho rty teď nebyly úzkostné, ale nadšené – zdál se stejně vzrušený jako já. Konečně jsme se setkali. Několik dalších minut jsme leželi a jenom mě líbal. Připadalo mi, že není tak rezervovaný jako obvykle býval, jeho chladné rty se žíznivě vpíjely do těch mých. Ovinula jsem mu paže kolem krku a jak jsem byla rozpálená, jeho tělo mi připadalo studenější než jindy. Zachvěla jsem se, ale nebylo to z chladu.

Nepřestával mě líbat. Byla jsem to já, kdo se musel první vymanit, abych popadla dech. Ani pak jeho rty mou kůži neopouštěly, jenom se přesunuly na krk. Moje ruce zabloudily pod jeho košili. S malými obtížemi jsem mu rozepnula knoflíčky a prsty mu přejížděla po dokonalé ledové hrudi. Neskutečně krásný.

Přitáhla jsem si zpátky jeho rty  a on se zdál stejně dychtivý jako já. Jednou rukou stále držel můj obličej v dlani, druhou mi pevně ovinul kolem pasu a přitahoval si mě blíž. Byla jsem dychtivá po něm. Chtěla jsem ze sebe vysvléknout přebytečné oblečení, ale jeho ruce  se pevně uzamkly kolem mého zápěstí.

Přitiskl mi rty k uchu. „Bello,“ zašeptal udýchaným hlasem. „Nesnaž se svlékat… Vážně si nemyslím, že to je dobrý nápad.“ Lapal po dechu. I já jsem měla možnost se nadechnout.

„Nepřekvapuješ mě…“ Vzdychla jsem a zajela mu rukama do vlasů.

Jeho rty se přesunuly na můj krk a umožnil mi volně dýchat. „Jsi rozumná,“ pousmál se. „Miluji tě.“ Zašeptal mi do důlku na krku.

Jeho vášnivé tempo pomalu ustupovalo. Oba jsme chvilku leželi a snažili se zpomalit dýchání.

„Co teď?“ Vyslovila jsem otázku, která mě pálila na jazyku. Jak asi vidí nejbližší budoucnost?

Nechával si až příliš dlouhý čas na přemýšlení. Ležela jsem na jeho svalnaté paži a pohrávala  si s jeho prsty. Víčka se mi pomalu klížila k sobě a proti vůli jsem párkrát zívla. Edward mi místo odpovědi začal broukat známou melodii. V hlavě mi zněla často, ale jeho podání bylo milionkrát lepší, než moje vzpomínky…

„Spi sladce.“ Pošeptal mi do vlasů a já se ponořila do říše snů…