Vzpomínky bolí

Autorka: JaniCZka

Chapter IX. - Konec má i svůj začátek

Připadala jsem si jako ve snu. Šla jsem k nim jako náměsíčná. Jo, snažila jsem se jít tmavými místy tak, aby mě nezahlédli, ale měla jsem stále strach, že se prozradím. Moje oči hypnotizovali jejich obrysy těl. Stále jsem si myslela, že sním nebo blouzním.

Přitiskla jsem se k studené zdi. Teď jsem je viděla úplně jasně. Tři překrásné postavy sedící na schodech u hodin. Zatajovala jsem dech a pozorně je sledovala.

V této chvíli jsem si byla jistá. Buď moje iluze je tak dokonalá a nebo jsou to opravdu ONI! Vím, že když se na ně budu dívat, bude to můj konec!

V tmavovlasé drobné dívce jsem ihned poznala Alici. Doléhal ke mně její zvonivý smích. Byla v poměrně dobré náladě. Za ruku se držela s Jasperem. Polil mě studený pot, trochu se mi zavlnil žaludek, ale když jsme zahlédla Jasperovu tvář, tak jsem se uklidnila. Jeho oči měli zase zlatavý odstín… Avšak ve tváři měl obezřetný výraz. A ten třetí… Na pravé straně od Alice seděl… se svěšenou hlavou… On,… Edward. Ruce měl položené na kolenou, seděl tam tak nepřítomně, jakoby se ho nic netýkalo, jakoby byl jenom tělesná schránka bez duše... Neviděla jsem mu do tváře, ale přesto jsem od něj nemohla odtrhnout oči. Nehýbal se, vypadal jako socha. Z pusy mi unikl hlasitý povzdech. Lekla jsem se. Dala jsem si ruku před pusu a sledovala jsem jestli si toho všimli.. Alice se stále bavila s Jasperem, ale Edward lidskou pomalostí zvedl hlavu. Jeho výraz byl apatický. Svěšené koutky úst,… ale jeho oči směřovali mým směrem – tedy na mě. Rychle jsem od nich odvrátila zrak, přimáčkla se ke zdi a doufala, že mě nezahlédl. Chvíli jsem napínala uši. Neslyšela jsem už Alicin smích, ale šumění hlasů. Mluvili upíří rychlostí. Slyšela jsem jenom ozvěnu svého jména.. „Bello?“ byl to Edwardův zoufalý povzdech. Do oči se mi draly slzy beznaděje.

Uvnitř jsem sváděla bouřlivý boj. ´Jdi tam´ – napovídá mi hlas v mé hlavě.. ´Ne, nemůžu.´ - odpovídám v duchu zoufale. ´Podívej se na něj – je to troska..´ ... ´Ale to já taky.´ … Sevřela jsem ruce v pěst a odlepila se od zdi. Spěchala jsem rychlým krokem. Ne, přímo jsem běžela… A v duchu si nadávala. Běžela jsem dlouho a daleko… Začala jsem zpomalovat až když mě začalo píchat v boku a nemohla jsem popadnout dech. Ruku jsem měla položenou na hrudi a těžce oddychovala.

Jestli mě viděl, tak to bude zajímavý a taky toho budu muset hooodně vysvětlovat. Ne.. Proč vysvětlovat? Nesouhlasně pro sebe zakroutím hlavou. Je to moje věc… Vždycky je přeci volba..

Jsem tak hloupá! Proč jsem lezla k nim tak blízko? Proč?!

Byla jsem v hlubokém uvažování… Přede mnou se z postranní ulice vyhoupla skupinka náctiletých s kapucemi přes hlavu. Moc jsem je nevnímala. Hlavu jsem k nim otočila až ve chvíli, kdy na mě začali pískat a přibližovat se. Tak to mi ještě chybělo. Otočila jsem se k nim zády a snažila jsem se napřímit a jít rychleji. Vím ve které jsem ulici, ale k hradu je to přeci jenom kus a musím jít jinudy než přes náměstí. Stále sem cítila pohledy na svých zádech. Byla to skupinka o čtyřech chlapcích. Něco na mě pokřikovali, ale já se soustředila jenom na rychlou chůzi. Už jsem byla skoro u náměstí, rozhlížela jsem se po postranních ulicích a rozhodovala se, která je bezpečnější a kde je alespoň nějaký člověk. Dobře, povzdychla jsem si a zabočila do jedné z tmavých ulic. Naproti mně se vynořila další postava, ale nyní v plášti. Na okamžik jsem myslela, že jsem si naběhla do pasti. Ale ten hlas mi shodil kámen ze srdce. „Demetri.“ Vydechla jsem s úlevou. Prošla jsem kolem něj, ale ani jsem se na něj nepodívala. Slyšela jsem nepřátelské syknutí a nadávky od té party kluků. Potom už jsem cítila, jak jde vedle mě.

„Ranní procházka?“ v jeho hlase byl cítit potlačovaný výsměch.

Snažila jsem ho ignorovat a docela se mi to dařilo. Byla jsem zaměstnaná dost svými myšlenkami.

Zase ta neviditelná zeď. Vždyť jsme ve stejném městě tak blízko, ale zároveň tak daleko. Já vím všechno, ale oni můžou jenom tušit… Když vyslovil moje jméno, ale může si myslet, že ho šálí zrak.. Jako já si to myslela… Neuvědomila jsem si, že už jsme na místě. Ani jsem nepostřehla, že Demetri se ode mě odpojil.

„Ahoj maminko.“ Přiběhla ke mně Jasmínka. Automaticky jsem jí objala.

„Ahoj, dítě moje.“ A pevně jsem jí stiskla. Jsi v takovém nebezpečí, pomyslela jsem si. Dala jsem se do chůze. Měla jsem takový hlad. Nohy mě zanesly až do kuchyně. Posadila jsem Jasmínku na kuchyňský stůl a začala připravovat nějaké jídlo.

Obě jsme mlčely. Já se věnovala připravování jídla a soustředila se na krájení nožem, protože ruce se mi stále chvěly. Krev je tady docela riziko, takže si dávám extra pozor. Periferním viděním jsem zahlédla Jasmínku. Skenovala mě svýma modrýma očima. Zdála se být zamyšlená, nad čím asi tak uvažovala?

Jídlo naskládám na talíře. Nasadím úsměv a otočím se na ní. Dítě seskočí ze stolu a bere si svůj příděl.

„Mami? Kde se najíme?“ zarazí se v půlce kroku.

„Tady, Jasmínko.“ A sedám si na židli v kuchyni. Bylo by zajímavé, kdyby nás tu našli při snídani, ale kdo by také z upírů chodil do kuchyně, že. Pustila jsem se do jídla. Nebylo to tak špatné, bezděky jsem pomyslela na Charlieho. Zahleděla jsem se do dálky a zavzpomínala.

Co asi dělá? Stýská se mu po mě?... Představovala jsem si ho, jak sedí doma při pizze a kouká na televizní přenos zápasu, povzdychla jsem si. Třeba ho Billy občas pozve na večeři, zajedou na ryby… Sklopila jsem oči na talíř a v duchu si vynadala. Přeci jsem si zakázala myslet na svůj bývalý život ve Forks.

„Proč si zase smutná mami?“ Promluví s plnou pusou holčička. Podívám se na ni.

„Nejsem smutná. A papej.“ Pobízím ji.

„Mamko, můžu…“ Mluvila potichu a nejistě. Teď jsem jí pro změnu pohledem zkoumala já. „… můžu je dneska vidět?“ Hm... Ani mě to nezaskočilo… Paráda, co teď?

„Nejsem si jistá…“ Začala jsem, ale holčička mi skočila do řeči.

„Slíbila jsi to.“ Zoufale kňučí. Přikývnu a pokračuju. „Nejsem si jistá, jak zareagují. Jsme, teda hlavně ty jsi v nebezpečí. A ani si neuvědomuješ v jak velkém.“ A pomalu kývám hlavou nahoru a dolu.

„Ale proč. Vždyť oni jsou hodní.“ Stojí si na svém.

„Ano, jsou. Ale nepamatuješ si co jsem ti vyprávěla?“ a zvedla jsem jedno obočí. Dítě si sáhlo na jizvu v dlani a přikývlo.

„Nebojím se. Ty snad máš strach?“ Vyslovila to skoro s nevěřícností v hlase. Docela mě to pobavilo. Pro odpověď jsem použila větu, kterou jsem slýchávala dříve často.

„Měla by jsi se bát. Jsou nebezpeční. A jestli jde o mě, tak já nemám strach. Bojím se o tebe přeci.“ Krátce se usměji. Je vidět, že Jasmínka má dobrou náladu. Hned jak dojedla snídani, vyskočila a pobíhala po kuchyni. Byla nedočkavá.

Pomalu jsme šly chodbou k uvítacímu sálu. Gianna mě mile pozdravila, ale v obličeji měla ustaraný výraz. Došly jsme až před velké dveře, přesně před ty u kterých jsem minulou noc poslouchala. Byli zavřené. Nejprve jsem napínala uši, ale nic jsem neslyšela. Nemohla jsem si být jistá, že tam nikdo není, ale bez klepání jsem otevřela dveře. Omyl. Chtěla jsem ty dveře zavřít, protože jsem uslyšela hlasy, ale holčička mě předběhla a otevřela dveře dokořán. Co se stalo se dá popsat jedním slovem. Zamrzli.

Rychle jsem přejela zrakem celou místnost. Upíři z Volturiovi gardy na mě koukali s výrazem – ona se dočista zbláznila, Jane a Caius si mě měřili se znechuceným obličejem, jediný Aro vypadal, že není vyveden z míry. Na Cullenovi jsem se neodvážila pohlédnout. Ihned jsem sklopila zrak a do tváří se mi nahrnula krev.

„Isabello, pojď dál a nestůj mezi dveřmi.“ Pobídl mě Aro skoro slavnostním tónem.

Snažila jsem se neklopýtat. V celé místnosti bylo hrobové ticho, slyšela jsem jenom svoje kroky a Jasmínčino cupitání. Malá dívka se mě držela za ruku a spíše se schovávala za mě. Došla jsem až k Arovi a nejistě zvedla hlavu směrem ke Cullenovým.

Všech sedm upírů stálo bez hnutí. Srdce mi bušilo a ani polknout jsem nemohla, jak jsem byla nervózní. Carlisle těkal očima mezi mnou a Arem, Emmettovi přimrzl úsměv. Vedle něj stála Rose, vždy krásná i s ledovou tváří. Hleděla střídavě na mě a s přimhouřenýma očima i na Jasmínku. Esme vypadala také dost překvapeně, svojí ruku měla složenou na hrudi a zkoumala mě pohledem, jestli jsem to já nebo nějaký přelud. Vedle ní stála Alice, sice měla obličej uvolněný, ale její oči byli obezřetné. Viděla jsem také, že pevně drží za ruku Jaspera, který se jako jediný nedíval na mě, ale vedle mě. Instinktivně jsem víc stiskla ruku Jasmínce, stále pozorujíc Jaspera. Cítila jsem ve vzduchu napětí. Po chvíli jsem od něj odtrhla oči a jako posledního jsem viděla Edwarda. Pohled na něj mi vyrazil dech. Obličej měl zkřivený bolestí také překvapením a myslím si, že kdyby mohl, omdlí. Najednou padl na kolena a v obličeji měl mučednický výraz. Tiše zasténal.

Chtěla jsem se k němu rozeběhnout a říct mu, ať se netrápí. Ale moje nohy byli jako přikované k zemi. Všichni mlčeli a čekali, jenom Jasmínka mi pustila ruku a dala  se do pohybu směrem k nim. Střelila jsem pohledem na Ara, ale ten se jenom usmíval a pohled směřoval na Jaspera. Zděsila jsem se. To čeká jestli jí ublíží? Stále jsem nohy nemohla přijmout k chůzi a ani hlas jsem nenašla, tak jsem bezmocně natáhla ruku před sebe. Čím více se Jasmínka přibližovala k celé skupině, tím víc v místnosti sílilo napětí. Oči mi zabloudili na blonďatého upíra. Alice se postavila před Jaspera, který měl v očích náznak strachu a pomalu couval dozadu. Bezmocně jsem přejížděla očima všechny přítomné. Nikdo, ani Felix nebo Demetri se nehýbali. Všichni Cullenovi se semkli blíž k Jasperovi. Tedy kromě Edwarda, který klečel a zíral někam skrz mě.

Slova se ujal Carlisle. „Stůj prosím.“ Řekl prostě a hlavně s klidným hlasem. Malá dívka se zastavila, ale stále měla nutkání se k nim přibližovat.

„Proč? Já se na vás těšila.“ Říkala smutně. „Znám vás jenom z fotky, jste tak krásní.“ Pokrčila rameny. V místnosti bylo zase tíživé ticho.

„Necháme vám trochu soukromí.“ Ujal se slova Aro. Panicky jsem na něj pohlédla, ale ve tváři měl nic neříkající výraz. Slyšela jsem něco syknout Jane, ale i tak odešli. Dveře klaply a v místnosti bylo zase ticho. Zůstala jsem tam já, Jasmínka a Cullenovi.

„Fajn, čekala jsem to.“ Řekla najednou Alice a uvolnila obranné postavení i ostatní ji napodobili. Vykulila jsem oči. Vždyť se na ní může každou chvíli vrhnout! A co k čertu čekala?? Alice udělala krátký krok dopředu a očima sledovala malou holčičku. Když viděla, že dítě stále stojí udělala další krok. Potom se usmála a klekla si před Jasmínku.

„Ahoj. Věděla jsem, že žiješ.“ A ruku jí položila na rameno. Poté se podívala na mě. „Bello, musíme to vyřešit.“

„Správně.“ Ozval se Emmett. „Buď to ukončíme a nebo začneme znovu.“ A bouchl pěstí do své dlaně.

„Nevím co chcete řešit.“ Špitla jsem váhavě.

„Nedělej blbou Bello. To nevidíš, že takhle to dál nejde?“ Namítla Rose.

Věděla jsem, že zůstat ve Volterře po dobu jejich návštěvy je riskantní. Ale zvolila jsem si. Musím tedy nést následky. Bude to zajímavé. Co bych jim měla říct? Jak jim to vysvětlit?

„Omlouvám se.“ Ublížila jsem jim. Smutně jsem nadzvedla jeden koutek úst. Je řada na objasnění.