Vzpomínky bolí

Autorka: JaniCZka

Chapter VIII. - Měla naději, pošetilá

Asi v polovině kapitoly si můžete pustit písničku od Coldplay - fix you, to místo jsem tam odznačila :)

Nervózně jsem chodila po svém pokoji. Rukama jsem žmoulala lem trika. Občas jsem se musela zastavit, protože hlava se mi stále motala. Vím, že mi Alec naporučil, abych po zbytek dne odpočívala. Ale nedokázala jsem být na jednom místě. Když chodím, uklidňuje mě to. Povzdechnu si. Dobře, pomáhá to minimálně. Myšlenky mi utíkají stále směrem dnešnímu večeru. Na hodiny jsem si zakázala koukat. V hlavě si skládám různé scénáře. Jistě… Jediné co vím, přijede Carlisle. A tady moje jistoty končí. Smutně se pro sebe usměju.

Napínám svůj lidský sluch… Ticho… Upíři se pohybují neslyšitelně. Žádné hlasy, jenom hluk z ulice ke mně doléhá. Chtěla jsem jít za Arem nebo Marcusem, ale co když zrovna přijedou a my se potkáme? Můj hlásek v hlavě slabě při této myšlence zavrněl. Na druhou stranu jsem se rozklepala. Co bych jim řekla? Jak by se tvářili?

Potom je tu další problém. Co kdyby přijel i Edward, ten přeci umí číst myšlenky!!! To mě prozradí taky prakticky ihned. Moje myšlenkové pochody ukazují na díry v mém totálně nedokonalém plánu. Nervózně se mi kroutí všechny vnitřnosti. Dojdu ke křeslu, posadím se obejmu si rukama kolena a pomalu se houpu. Žádný efekt to nemá, vůbec mě to neuklidňuje.

Očima hypnotizuji dveře. Déle už to nevydržím. Vstanu a jdu se převléknout. Moje triko je celé zmuchlané. Navléknu na sebe tmavé kalhoty a krátkou blůzku. Zarazím se. Počkat. Co do teď dělala moje Jasmínka? Naposledy jsem jí přeci nechala s Giannou, ale to bylo před několika hodinami. A potom Gianna by měla být v uvítací hale. Půjdu to zjistit.

Zhodnotím svůj zjev v zrcadle, ale při pohledu na sebe se trochu zděsím. Moje tvář je nezdravě bledá, oči zarudlé a pod nimi tmavé skvrny z nespavosti. Kriticky se ušklíbnu a radši se otočím od zrcadla. Chvíli ještě váhám u dveřích z pokoje. Ohlédnu se na otevřené okno. Venku je naprostá tma.

Chtěla jsem jít původně po špičkách, ale moje nešikovnost a také i nervozita mi to nedovolili. Stále zakopávám i po rovném koberci.

„Bello?“ To byl Felix. Plížil se za mnou. „Neslyšela jsem tě.“ Poznamenala jsem potichu. Otočím se na něj a snažím se mít nevzrušenou tvář.

„Voníš jinak. Skoro jsem si tě chtěl dát k večeři.“ Snažil se zavtipkovat. Já přejdu jeho poznámku s kamennou tváří. „No tak Isabello, uvolni se trochu.“ Snaží se mě povzbudit.

„Proč mě sleduješ?“ Usměje se.

„Ale kdepak, mám tě hlídat.“ A úsměv se mu ještě víc rozšířil.

„Radši by jsi měl hlídat Jasmínku. Kde vůbec je?“ Zajímám se.

„Heidi je tady. Vzala ji na večerní procházku.“ Říká jako by to byla samozřejmost… Ale s Heidi? Večer ven? Na druhou stranu je to stále lepší, než aby se potkala s nimi. Přikývla jsem. Už jsem chtěla jít, jenže mě zastavil.

„Jo a Bello nedělej hlouposti, ano?“ Mile se usměje, předběhne mě a zmizí. Chvíli se za ním dívám. Všude je tíživé ticho a tak radši jdu dál. Prošla jsem kolem maleb toskánské krajiny, chodbami až k mahagonovému stolu v hale. Za ním stála Gianna. Jako vždy si držela profesionální odstup. Její zelené oči mě sledovali, mlčky mi naznačila hlavou, že už přijeli. Srdce mi rychle tlouklo. Musela jsem se nejdříve uklidnit, přeci se nechci prozradit.

Zastavila jsem se pár metrů od velkých dřevěných dveří. Nervózně jsem si mnula ruce. Jsem připravená je vidět? Bude mě to hodně bolet? Rozbije ten pohled moje poslední střípky srdce?... Z uvažování a nerozhodnosti mě vyruší až arogantní odkašlání. Přivřela jsem oči, během vteřiny přede mnou stála dětská postava Jane. Její líbezná tvář byla zkřivená v úšklebku. Libovala si v utrpení, které prožívám.

Povzdychnu si. „To - mě chceš - ještě - víc - stresovat?“ Odsekávám jednotlivá slova.

„Ne, Isabello...“ Kysele se usměje. „Chci ulehčit tvojí situaci.“ Ale v obličeji jí to hraje emocemi, které mluví v opak. Její ulehčit situaci, znamená ztrpčit mi život, jak nejvíce to jde.

„Nevěřím ti.“ Říkám lhostejným tónem a čekám co bude dál. Andělsky se usměje a otočí se ke mně zády. Ladně přejde ke dveřím. Urovná si svůj hábit. Věnuje mi jeden pohled, do kterého vloží všechen odpor, který ke mně cítí. Raději nereaguji a čekám. Stojím daleko od dveří, takže slyším jenom šum. Čekám kdy se zabouchnou dveře, ale nic takového nepřichází. Už vím co znamenaly ty její slova. Ona opravdu chce, aby se mi srdce roztříštilo na miniaturní části. Situaci mi zlehčila – nechala otevřené dveře, bránu k mému zničení.

Strašně se bojím, abych se neprozradila. Snažím se dělat krátké kroky, abych třeba omylem nezakopla. Dokola si opakuji ´Musím být opatrná´. Jsem skoro u dveří. Slyším Ara, jak představuje Jane.

„Těší mě, Jane.“ To byl Carlisle. Ihned se mi vybaví mladý lékař s blond vlasy, krásnější než všechny filmové hvězdy. Ach, zatajila jsem dech a pevně zavřela oči. Poslouchala jsem dál.

„Slyšel jsem o tvém výjimečném daru.“ Pokračuje s mírným respektem v hlase. Jane se jenom zachichotá. „Ano, já a můj bratr Alec dokážeme způsobit bolest jenom pomyšlením.“ Říká samolibě.

„Oh, samozřejmě. Aro mi o vás říkal. Dovolte, s mojí ženou Esme se ještě neznáte.“ Slyšela jsem dobře? Vyslovil Esme? Prudce rozevřu oči, nenápadně nahlédnu otevřenými dveřmi. Vypadalo to, jako by se tam zastavil čas. Carlisle držel kolem pasu Esme, která se mateřsky usmívala na drobnou Jane. Oba byli krásní, přesně takoví, jak jsem si je pamatovala. Moje oči se jich nemohli nabažit, čím déle jsem se na ně dívala, tím více mě bodalo u srdce.

„Aro, evidentně ještě neznáš moje dvě děti. Emmett a Rosalie.“ Pokračoval melodickým hlasem Carlisle. Když jsem si přebrala tu větu, tak jsem očima sledovala  jeho zdviženou ruku, jak ukazuje na další dva mě dobře známé upíry. Viděla jsem, jak se Aro usmál a ladně k nim došel. Pohledem byl upřený na Emmettovi, ten stál vzpřímeně a ukazoval tak svoje vypracované tělo. Asi mu tím chtěl naznačit, kdo je silnější. Zastavil se před nimi. Vážně na sebe s Emmetem kývli. Potom natáhl ruku k Rose, ona udělala stejné gesto, jenže Aro se sklonil a ruku jí políbil. Emmett nepatrně cukl hlavou, ale nic neříkal. Rose se zachichotala a stáhla ruku. Emmett jí obvinul svalnatou paži kolem pasu a přitáhl si ji blíž. Aro tomu nevěnoval nijak velkou pozornost, vrátil se zpátky ke Carlisleovi.

„Jsem rád drahý příteli, že jsi k nám přijel i s rodinou…“ Další slova jsem přestala vnímat. Dýchala jsem velmi pomalu a v pravidelných intervalech. Vypadají tak krásně a vyrovnaně. Což se o mě říct nedá. Co jsem vůbec čekala? Že všichni budou vypadat umučeně, zničeně?

Mlčky zírám na svojí vysněnou rodinu. Rozhlížím se po celém sále. Vidím Ara, Marcuse a Caia, je tu i Felix a Demetri jako stráž – co kdyby se něco dělo. Potom zmiňovaná Jane s Alecem. Pečlivě sleduji všechny osoby, ale zbytek Carlisleovi rodiny nevidím. Myslela jsem… Doufala jsem, že uvidím svojí nejlepší přítelkyni Alici s Jasperem a... A zejména, že zahlédnu alespoň na okamžik Edwarda. Smutně se zahledím do jejich tváří.

!!!♫!!!

Slzy se mi derou do očí, snažím se mrkat, ale dlouho je neudržím. Bylo to tak zvláštní. Byli tak neskutečně blízko… Naproti tomu tu byla mezi námi neviditelná bariéra. Cítila jsem slabost v kolenou. Každou chvíli spadnu na zem. Mohla bych. Ráda se stočím do klubíčka a nechám se užírat zevnitř… Jane dosáhla svého. Jsem troska. Opřu se zády o zeď, ruce si dám před obličej. Nejsem schopná ani kroku. Jsem tak zklamaná. Pomalu mě opouští cit v nohou a já se sesouvám na zem. Snažím se zadržovat vzlyky, protože vím, že by mě uslyšeli.

„Vstávej.“ Syčí na mě někdo tiše. Zvednu hlavu. Vidím jenom rozmazané čmouhy, snažím se mrkáním vyhnat slzy z očí.

„Is-, pojď odvedu tě. Říkal jsem ti, že tě musím hlídat.“ Poznávám ho po hlase, je to Felix. „Já nemůžu.“ Šeptám a zase zavřu oči. Hluboce si povzdychne až mě jeho studený dech ovine přes tvář. Cítím, jak kolem mě obvinuje svoje paže a jako pírko mě zvedá ze země. Je to zvláštní pocit, ale vybaví se mi vzpomínka na něj. Je to tím, že mě objímají ledové ruce a kromě svého přerývaného dechu a potahování nosem není nic slyšet.

„Nemusíš to dělat. Postav mě na zem.“ Řeknu ochraptěle. Vím, že je to pro něj nepříjemné. Cítím, že ani nedýchá. Musí se ovládat, aby mě na místě nezabil. Další co slyším je slabé vyjeknutí a rychlé kroky na podpatkách.

„Felixi, co se jí stalo?“ Ptá se se starostí v hlase Gianna. „Pojď, polož jí tady.“ Jen co to dořekla, tak cítím pod sebou tvrdé dřevo. Snažím se posadit. „Bello?“ Ptá se mě znovu a pokládá mi ruku na rameno. Nejsem schopná jí nic říct, moje zklamání mi vzalo řeč.

„Felixi, nemůžete se tady dlouho zdržet, oni se můžou kdykoliv vrátit.“ Říká Gianna.

„Samozřejmě, odnesu jí raději do jejího pokoje.“ A opět cítím jeho ledovou ruku na druhém rameni. Snažím se jí setřást.

„Jsem v pohodě.“ Řeknu krákavě. Promnu si oči a setřu z tváří slzy. Oba se na mě dívají velmi kriticky.

„Jsi si jistá?“ ptá se mě znovu Felix. Jenom přikývnu. Pomůžou mi vstát.

„Gianno, vrať se do práce. Já jí odvedu.“ Dodává. „V pořádku, neboj.“

Slyším ještě Giannu jak si pro sebe řekne něco jako „Ta v pořádku už asi nikdy nebude.“ Potom už vnímám jenom svoje nohy a snažím se je přimět poslouchat. Felix mě ještě posadí na kraj postele.

„Chceš pomoct s převléknutím?“ Mojí mdlou tvář zkřiví šok.

„Ježíši, Bello. To byl žert.“ A obrátí oči v sloup.

„Hm..“ Na blbý poznámky fakt nemám náladu odpovídat.

„Mám tu s tebou zůstat?“ Ptá se.

Copak mi nedá nikdy pokoj? Od kdy je tak starostlivý?

„Plníš příkazy Ara nebo proč tu ještě stojíš?“ Pronesu ostře.

Na to mi už neodpoví, slyším jenom bouchnutí dveří. Konečně odešel.

Opatrně vstanu z postele a přejdu k oknu. Ulici osvětluje jenom pouliční lampa. Všude je depresivní ticho.

Jenom pár místností mě dělí od mého předešlého života. Připadám si stejně jako když mě opustil on, ale zároveň je to jiné – opustila jsem ho přeci já. Všechny rány se znovu rozevřeli, bolest mě svírá jako svěrák. Slzy nechávám volně padat po tváři. Už ani ten pláč mi nepřináší úlevu. Je toho na mě moc, je to nesnesitelné. Potřebuji utéct odsud pryč. Alespoň do té doby než odjedou.

Popadnu první mikinu, která mi přijde pod ruku. Ale jak se nepozorovaně dostanu odsud pryč? Přejdu zpět k oknu. Skočím? Vykloním se trochu. Ne, tak to nepřipadá k úvahu, je to moc vysoko. Budu to muset risknout po chodbách. Tiše zavírám dveře a snažím se našlapovat po špičkách. Všude je zase to ticho, na které si asi nikdy nezvyknu. Doufám, že v hale nikdo nebude. Opatrně otevírám další dveře. Všude je černočerná tma, jdu jenom po paměti. V hale nikdo není, svítí jenom světla na výtahu. Jeden si přivolám. Sjedu až dolů do přízemí a snažím se co nejrychleji vyběhnout ven.

Studený vzduch mě praští po tváři jako facka. Přetáhnu si přes hlavu kapuci. Rychlým krokem dojdu až na náměstí. Věžní hodiny ukazují kousek po páté hodině ranní. Kráčela jsem pomalu po kamenném chodníku. Ani jsem nemyslela na to kam jdu, hlavně že se moje cesta někam ubírá. Zastavila jsem se až u kamenného portálu. Stála jsem uvnitř klenutí, opřená zády o studenou kamennou zeď, obvinu svoje ruce okolo trupu.

Trochu jsem se porozhlédla. Pouliční lampy pomalu zhasínaly a i šum na ulicích se stupňoval. Pomalu se rozednívalo, začne nový den. Měla bych se vrátit. Pomyslím na svojí Jasmínku, určitě se o mě budou strachovat. Asi mě budou hledat, ale já se tam zatím vrátit nechci.

Odlepím se od studené zdi. Jdu pomalu zpátky na hlavní náměstí. Lidé už chodí po ulicích a otevírají se první obchody. Sesunu se na lavičku a složím hlavu do dlaní. Zavřu oči a jenom naslouchám okolním zvukům.

Najednou slyším z povzdáli zvonivý ženský smích. Nesnažím se ani zvednout hlavu. Vím, že mě moje mysl šálí. Můj mozek vytváří iluzi, mě dobře známých hlasů. Znovu, jako ozvěna ke mně doléhá ten melodický smích. To jsem se dočista zbláznila? Zdvihnu hlavu a přejíždím pohledem celé náměstí. TEN smích… TY hlasy se ozývají od věžních hodin. Vidím tři siluety. Zamrkám. Stále tam stojí… Je to možné? Copak sním?