Vzpomínky bolí

Autorka: JaniCZka

Chapter VII. - Rozhodnutí

Když jsem po dlouhé době vyhlédla z okna ven, byla už tma. Ulici matně osvětlovala jenom pouliční lampa. Zhluboka jsem se nadechla a znova si položila tu hlavní otázku. Zůstanu?

V hlavě mám zmatek. Proberu si možnosti. Povzdechnu si. Část mě mi říká ať vezmu Jasmínku co nejdál od nich, protože s Carlislem může přijet Jasper. I když tu zůstanu nebo odjedu, stejně tu zanechám svojí vůni. Aro mi sice říkal, že když mě hledat nebudou, tak mě neucítí – ale tím si opravdu nemůžu být jistá. A také je skoro jasné, že Alice díky svému daru ví kde jsem.

Cítím, jak větší část mé osoby touží – úplně dychtí po jejich přítomnosti. A tato část je mnohem silnější než já. Chci – potřebuju vidět jejich zlaté oči, jejich překrásné tváře a zvučné hlasy. Znovu pohlédnu z okna. Pomalu bude svítat.

Vstanu a půjdu říct Arovi své rozhodnutí a hlavně ho poprosit o pomoc. Procházím chodbami a místnostmi. Všude je děsivé ticho, které mě tíží v uších.

Zastavím se před Arovým pokojem, ale než stačím zaklepat, vyzve mě dál. Neudivuje mě to, protože jistě slyší moje bijící srdce.

„Posaď se, prosím.“ A rukou mi pokyne k velkému křeslu. Nejistě se usadím a sklopím oči. Oba mlčíme. Aro čeká a zdá se, že ticho nepřeruší.

„Chci zůstat.“ Řeknu neslyšitelně. Konečně se na něho podívám. Jeho bílá tvář se nezměnila. Pozvedl jedno obočí, ale stále mě skenoval karmínovýma očima.

„Nuže… Tušil jsem to.“ Pronesl s ledovou tváří a stále seděl jako socha.

„Aro… Pomůžeš mi prosím?“ stále šeptám a vím, že se určitě červenám hanbou, protože ho žádám o věc, před kterou jsem utekla.

„Co si myslíš Bello? Měl bych ti pomoct?“ zeptal se samolibě.

Když jsem dlouho nemluvila, tak si povzdychl. „Máš alespoň nějaký plán?...Nápad?“

Chvíli jsem přemýšlela a potom jsem to zkusila. „Když mě byl v nemocnici po útoku Jamese navštívit… No Edward. Prozradil mi, že mu voním jinak. Potom mi vysvětlil, že to je kvůli transfuzi, kterou jsem dostala…“ Zase jsem zmlkla.

Arova křídová tvář se rozjasnila. „Ha, ha, ha… Jsi pozorná.“ Zvučně se smál.

Zmučeně se na něj podívám a čekám na jeho ortel.

„Bello, Bello…“ káral mě jako malé dítě. „Jak bych se měl rozhodnout? Víš o co mě žádáš? Měl bych být velkorysý?“ Složil ruce na hruď a jednou rukou si podepřel bradu a dělal, že hodnotí situaci. Celá nešťastná na něj hledím. „Aro…“ hlesnu, „tak jak…“ a zlomí se mi hlas. V duchu jsem ho prosila, ať mě už dál nemučí a promluví. Zadržovala jsem dech. Nakonec promluvil.

„Tak tedy Bello, žádáš mě, abych maskoval tvojí přítomnost tady.“ Mlčky přikývnu.

„No dobrá. Moji hosté přijedou dnes po západu slunce.“ Potom položil další důležitou otázku. „Přeješ si, aby tady zůstalo i tvoje dítě?“ Jasmínka, pomyslím si. Měla bych brát na ní ohledy, ale když já… „Nevím“ Odpovím nahlas.

„Nevíš?“ opakuje po mě. „No tak se tedy zeptáme přímo toho děvčete.“ S lehkou panikou na něj vykulím oči. On se chce vážně zeptat na názor Jasmínky? „Samozřejmě, pokud s tím souhlasíš.“ Dodal, když viděl moje zděšení.

„N-no.. Já, nevím… Ona je malá Aro.“ Vykoktám nesouvisle. Při mojí větě protočil oči a nadzvedl svoje černé obočí.

„Ach Bello, ty jsi tak lidská… Přeci i Marcus ti říkal, že to dítě je na svůj věk velice chápavé.“ Povzdychl si a nepatrně kroutil hlavou.

„Hm… Asi toho víte všichni víc než já.“ A rezignovaně pokrčím rameny.

„Pokud už ode mě nic víc nepotřebuješ, tak půjdu zařídit pár věcí.“ Naznačil mi tím, abych už odešla. Na nic víc jsem se neptala, zvedla jsem se a šla pryč.

Po cestě jsem potkala Aleca, který šel směrem do Arova pokoje. Nepatrným pohybem hlavy mě pozdravil, když procházel kolem mě. Pozdrav jsem mu stejně oplatila a pokračovala dál. Nohy mě automaticky donesly do mé ložnice. Trochu jsem se nad tím usmála a zamířila jsem rovnou do koupelny. Potřebovala jsem si trochu pročistit hlavu. Proto jsem ze sebe sundala veškeré oblečení a vlezla pod sprchu. Pustila jsem na sebe horkou vodu a užívala si ten pocit úlevy a uvolnění. Když mě začala teplá voda pálit na kůži, tak jsem jí zavřela. Trochu jsem se klepala, ale zimou to nebylo. Měla jsem trochu nervy a i žaludek se mi trochu chvěl. Snažila jsem se to ignorovat. Oblékla jsem si čisté oblečení a mířila do kuchyně.

Ani jsem tam nedošla, protože na mě někdo volal a běžel za mnou. Věděla jsem kdo to je, takže jsem se s úsměvem otočila.

„Mami, mami… Počkej přeci…“ Křičí udýchaně moje holčička.

„Copak se děje andílku?“ A políbím jí něžně na čelo.

Jasmínce úplně září oči a šklebí se. „Já tady můžu zůstat!!“ Skoro výská nadšením. Až za pár vteřin mi došlo o čem mluví. Asi se dítě leklo, že se zlobím a tak rychle dodalo. „Nevadí ti to, že ne.. Můžu zůstat viď.“ A oči ji stále jiskří radostí.

Stejně už to nezměním, pomyslím si. „Ale musíš mi slíbit, že mě budeš poslouchat na slovo. Slíbíš mi to?“

Dítě nechápavě nadzvedne obočí, ale odpoví. „Ano maminko, slibuju.“

„Děkuju.“ Usměji se a obejmu jí. Musím mít jistotu, že mě bude poslouchat a neudělá nějakou hloupost. Chtěly jsme pokračovat v původně zamýšlené trase, ale pro změnu zase na mě volala Gianna. Obrátím oči v sloup a zakloním hlavu. Začínala jsem být trochu nervózní. Když k nám doběhla, dala jsem jí chvíli čas, aby se vydýchala.

„Bello, pojď prosím se mnou. Aro ti něco potřebuje.“ Spustila.

„Gianno, nemůže to počkat? Chtěly jsme si s Jasmínkou dát něco k jídlu.“ A mrknu na dítě. Holčička jenom mlčky přikývne a chytne se mě za ruku.

„No, ale měla by jsi se mnou jít.“ Trvá stále na svém.

„A co mi potřebuje?“ Stále se nechápavě vyptávám.

„Jedná se o to.. zamaskování.“ Vysvětlila konečně. Taky mě to mohlo napadnout. Obrátím se k Jasmínce.

„Půjdeš s Giannou, ano?... Dáte si spolu svačinu, hm?“ Mrknu na ni a dívám se jak s Giannou odchází. Já jdu opačným směrem.

„Posaď se Bello.“ Vyzval mě někdo jiný než Aro. Otočila jsem se a u židle jsem viděla stát Aleka.

V jedné ruce držel hadičku s jehlou a v druhé balení červené tekutiny. Krev – došlo mi. Nepříjemně se mi zhoupl žaludek, ale doklopýtala jsem na židli a posadila se. Když jsem si vyhrnovala rukáv naprázdno jsem polkla a radši jsem zavřela oči. Cítila jsem jeho ledové prsty, když mi přidělával pásku na ruku, aby mi jehla nesklouzla.

„Bello, jsi v pořádku? Jsi bílá jako stěna.“ Otevřela jsem pomalu oči, ale hlava se mi stejně zamotala.

„Jo… to bude dobrý.“ Podívala jsem se na něj a snažila jsem se o úsměv. Jeho pohled byl skeptický a tak jsem dodala. „Nemám ráda injekce a krev mi taky nedělá nejlíp.“ Řeknu úzkostlivě.

Jenom přikývl a posadil se proti mně. Pohodlně jsem se opřela a zavřela oči.

Rozhodla jsem se správně?