Vzpomínky bolí

Autorka: JaniCZka

Chapter VI. - Procházka

Bylo to zvláštní. Od té doby co jsem své holčičce vyprávěla příběh a řekla to tajemství, tak mám přes den pocit štěstí, možná úlevy.

Když ale jdu do své ložnice, cítím, jak ze mě vyprchává ten nezvyklý pocit pohody a jak ho nahrazuje otupělý strach při pomyšlení, co mě teď čeká.

Moje otupělost někam zmizela. Dnešní noc bude bezpochyby stejně děsivá jako ty předchozí. Ležím v posteli schoulená do klubíčka a jsem připravená na útok nočních můr. Pevně stisknu víčka očí a…. potom si uvědomím, že už je ráno.

Zírám na mdlé stříbrné světlo, které ke mně prochází pootevřeným oknem.

Poprvé za víc než čtvrt roku jsem prospala noc beze snů. Snů nebo křiku. Žádný pocit prázdnoty ani bolesti. Nemohla jsem říct, který pocit ve mně je silnější – jestli úleva nebo šok.

Ležela jsem v posteli bez pohnutí několik minut a čekala, až se to vrátí. Protože něco muselo přijít. Jestli ne bolest, tak smutek. Čekala jsem, ale nic se nedělo. Už dlouho jsem se necítila tak odpočinutě.

Po dlouhé době jsem ze skříně vytáhla světlé oblečení. Stále jsem přemítala kdy se to pokazí. Nevěřila jsem, že to vydrží.

Během snídaně mě napadl skvělý plán.

„Aro. Myslíš, že bychom jsme si já a Jasmínka mohly zajít dnes do města?“

Po tváři mu přeběhl šokovaný výraz než se srovnal. Periferním viděním jsem viděla co moje slova způsobila. Caius ke mně nevěřícně vzhlédnul a Marcus se jenom usmíval.

„Samozřejmě Bello.“ Řekl trochu obezřetně.

Obdařila jsem ho úsměvem. Asi byl zmatený, ale nedal to na sobě vědět. Možná byl i šokovaný tou náhlou změnou – stejně jako já.

Když jsme obě dosnídaly, odešly jsme. Na chodbách jsme potkaly další obyvatele hradu.

„Zdravím Demetri… Felixi.“ Pozdravila jsem je vesele.

„Dobré ráno? To mluvíš na nás, Bello?“ A nevěřícně si mě měřili.

„Samozřejmě.“ A na znamení nevinnosti jsem vykulila oči.

Mlčky jsme tam stáli. Dívčinka mě tahala za ruku, abychom jsme se už nezdržovali.

„Když nás omluvíte pánové, jdu s Jasmínkou do města.“ A už se otáčím a společně odcházíme. Prošly jsme halou a kolem Gianny směrem ven. Holčička mě pustila ruku a spokojeně tancovala kolem mě.

Když jsem vyšla z temné uličky, oslepilo mě zářivé slunce, které pražilo na hlavní náměstí. Palazzo dei Priori jsem si chtěla nechat na konec – hlavně kvůli vzpomínkám a nechci si kazit svůj zvláštně započatý den. Otočím se tedy zády k náměstí a jdeme po postranních ulicích.

Jasmínka mě tahá do kdejakého obchodu. Koupím své holčičce zmrzlinu a jen tak dál chodíme po dlážděných uličkách. Chvíli se zastavíme u hlavní městské brány. Klenutý průchod, veliká starodávná padací mříž. Průchod z tohoto města pryč. Toužebně jsem se na tu bránu zahleděla. Dvakrát jsem jí prošla. Poprvé jsem tudy procházela se zachráněnou láskou.. Podruhé jsem se vracela a hledala tady azyl. Odejdu tudy ještě někdy? Povzdechla jsem si a pokračovala v procházce. Jasmínka si užívala každý okamžik se mnou. Chvíli jsme si hrály v parčíku a nebo jsme jenom tak chodily.

Nakonec jsme obě vyčerpané usedly na lavičku na náměstí. Rozhlédnu se. Nic se tu nezměnilo.

„Maminko?.. Na co myslíš?“ ptá se mě dítě.

Usměji se. „Vzpomínám.“ A stále hledím po náměstí. Vidím děti, které stojí na protější straně náměstí, chodí tu na tuto odpolední hodinu poměrně málo lidí pomyslím si.

„A na co vzpomínáš?“ Ptá se zvědavě Jasmínka.

Povzdechnu si. A začnu vyprávět.

„Byla jsem tu na svátek svatého Marka.“ Trochu jsem se usmála.

„A co to je za svátek?“ ptá se zvědavě.

„Každý rok se tady ve městě slaví svátek, kdy byli z Volterry vyhnáni všichni upíři.“ Mrknu na ni, stále sedí a pozorně poslouchá.

„Ulice jsou plné lidí s červenými fáborky, nosí masky, upíří zuby a slaví…“

„Až tu bude ta slavnost, půjdeme se podívat taky?“ Skočí mi do řeči Jasmínka. Tak tím mne zaskočila. Pokrčím jenom rameny. Opřu se pohodlně o lavičku a pokračuji.

„S Alicí jsme sem jeli zachránit… jejího bratra…“

„Proč jste ho zachraňovali… A kterého bratra?“ zase mi skočí dítě do vyprávění.

„Jasmínko.. Budeš mě stále přerušovat?..“ Řeknu na oko přísně. „On si myslel.. No myslel si, že jsem mrtvá a proto chtěl skoncovat s životem.“ Už jsem viděla, že otevírá zase pusu. „… Edward.“ Dodám tiše a vzdychnu. Zase pusu zavřela, rukou udělala pohyb – jako že si ji zamyká – a odhazuje pomyslný klíč za sebe.

„Představ si tohle náměstí zaplněné celé lidmi.“ Přivřu oči a plně se ponořím do vzpomínky…

„Alice zastavila svoje auto na jižní straně náměstí. Blíž už se dostat nemohla. Já vystřelila jako střela s jediným cílem… Přeběhnout celé náměstí. Zuřivě jsem narážela do lidí. Vím, že na mě házeli pohoršené pohledy a někteří mi dokonce i nadávali, ale já je nevnímala. Naštěstí je tady ta fontána. Vlezla jsem do ledové vody a brodila se skrz ní. Potom začal bít zvon. Cítila jsem v sobě stísněnost, ale ze všech sil jsem křičela jeho jméno. Lidé mi na druhé straně od fontány ochotněji uvolňovali cestu, když viděli jak jsem mokrá.. Potom jsem ho uviděla…“ Těžce jsem si vzdychla a otevřela oči dokořán.

„A? Co se pak stalo mami, potom když jsi ho uviděla?“ Pobízí mě dychtivě dítě. Smutně na ni pohlédnu. Mám jí to říct? Budu ubližovat sobě. Ale co, však jí ještě kus říct můžu...

„Když jsem uviděla Edwarda, byl do půl pasu nahý. Neviděl mě a nemohl mě ani slyšet přes ten hluk.. Rozeběhla jsem se ještě rychleji. Viděla jsem, že nějaké dítě kouká na jeho matně světélkující kůži, ale ještě nevkročil na přímé slunce. Vší silou jsem do něj narazila, ale ani o píď se nepohnul. ´Edwarde. Otevři oči a podívej se na mě!´ Prosila jsem ho. Brblal něco jako, že to bylo rychlé a že ´Carlisle měl pravdu...´ Než jsem ho přivedla zase k realitě tak pronesl verš z Romea a Julie… ´Smrt z tebe vysála med dechu, ale nepřemohla tě. Tvojí kráse se nevyrovná´…“ Zlomil se mi hlas… „Potom jsem se seznámila s Volturiovými…“

Domluvila jsem.. Obě jsme ticho. Naše zraky se upírají na věž s hodinami. Dokážu si ho tam živě vybavit. Až teď si uvědomuji, že mám svojí ruku automaticky přitisknutou  na svém srdci, aby se mi nerozletělo na milion kousíčků. Snažím se udržet vzlyky.

„Jasmínko, je pozdě. Vrátíme se domů.“ Řekla jsem přes velký knedlík, který se mi usadil v hrdle. Až teď na mě holčička pohlédne a v obličeji má úzkostný výraz.

„Bolí tě to hodně?“ zeptá se nakonec. Odvrátím od ní hlavu, aby neviděla moje slzy kutálející se mi po tváři. „Jdeme.“ Zavelím šeptem. Cestou ani jedna nemluvíme. Je šero, takže mi holčička nevidí do tváře.

Dýchalo se mi ztěžka. Po mém pocitu pohody zůstala jenom hořká pachuť. Je čas na sebeobviňování. Za všechno si můžu sama. Holčičku jsem odvedla do jejího pokoje.

Na chodbě jsem potkala Heidi. Byla oblečená vyzývavě – vlastně jako obvykle: kraťoučká sukně, černé punčocháče, přiléhavý top. Sháněla potravu pro upíry. Věděla jsem, že Volturiovi večeří. Ve vzduchu byla cítit krev a byly slyšet tlumené výkřiky. Snažila jsem se to ignorovat a také jsem přidala do kroku.

„Bello, počkej.“ Byla jsem už na konci chodby, když na mě křikne Gianna a pospíchá za mnou.

Otráveně se na ní podívám a čekám. Udýchaná ke mně doběhne.

„Doufám, že je to něco důležitého.“ Řeknu trochu ostře.

Přikývne. „Řekla bych, že je to asi hodně podstatné.“ Stále vyčkávám co z ní vyleze.

„Aro mě požádal, abych ti vyřídila, že Cullenovi přijedou zítra v odpoledních hodinách.“ Vychrlila ze sebe. Vykulila jsem na ní oči. Můj výraz říkal jako bych neuměla do pěti počítat.

„Co-cože?... Tak brzy?“ vykoktala jsem.

Jenom přikývla. V hlavě jsem si tu větu pomalu skládala dohromady. Přijedou sem. Jak prosté…

Nepřítomně jsem se od ní otočila a šla jsem pryč.

Došla jsem až do svého pokoje. Sama jsem si sedla k otevřenému oknu, snad možná aby se mi lépe dýchalo a přemýšlelo…

Co teď? Snažím se zhluboka dýchat, srdce mi sprintovalo v hrudi. Položila jsem si hlavu mezi kolena. Co mám dělat?? Přijedou… ´Sakra Bello´. Okřikuju se v duchu. ´Dýchej´, nutím se. Zatřepu hlavou, abych si jí pročistila. Dobře… Proč jsem pro nebo proti? Co je dobré pro mě?... Pro Jasmínku?