Vzpomínky bolí

Autorka: JaniCZka

Chapter V. - Příběh malého děvčete

Snažím se udržet svoji mysl jasnou… Sbírám poslední střípky mojí odvahy.

Je těžké myslet na tu bolest a utrpení.. Bohatě stačí, když mě navštěvuje každou noc ve snech. Ty vzpomínky se mi vryly do paměti.

S Jasmínkou se přesuneme k oknu. Dívka na mě visí pohledem a já radši sleduji prázdnou ulici.

„Miláčku, budu ti vyprávět tvůj příběh.“ Sedneme si do pohodlných křesel. Upřu na ní zrak. Spaluje mě svýma žádostivýma modrýma očima, čeká. Radši zase koukám někam neurčitě ven, je to pro mě jednodušší.

„Holčičko.. Nebudeš všemu rozumět.. Svoje otázky si nech prosím až ti vše dopovím ano?“ Němě přikývne… Hluboce se nadechnu.

Vše se mi jasně vybaví před očima…

…

Ten den jsem přišla ke Cullenovým o něco dřív... Myslela jsem si, že jsou všichni na lovu, jak mi Edward řekl minulý den ve škole. S tím přesvědčením jsem neměla v plánu ani klepat.

„Ahoj Bello.“ Překvapil mě hlas, který vycházel od garáže.

Leknutím jsem až nadskočila. V domě zůstal Jasper..

„Vyděsil jsem tě?“ říká pobaveně a z rukou si hadříkem otírá olej.

„Jaspere.“ Vydechnu.

„Pojď dál a nestůj tam.“ A mířil si to stále s dobrou náladou do domu.

Okolo mě byla velice příjemná atmosféra. S Jasperem jsme se bavili o všem. Sice si ode mne držel bezpečnou vzdálenost, ale já si na jeho chování zvykla a plně ho tolerovala.

Z naší debaty nás vyruší dětský nářek, který vychází zvenčí.

Podívám se na Jaspera, ale ten ztvrdl jako kámen. Vypadal jako socha a myslím, že ani nedýchal. Rychle se zvednu z pohovky a vyběhnu ven na verandu.

Při druhém kroku mě zamrazí. Vidím malou světlovlasou dívku, která se přibližuje ke mně. Od hlavy až k patě je sedřená a z jejích ranek na hlavě, rukou a nohou vytékají proudy krve.

Cítím, jak kolem mě prolétne Jasper a v druhém okamžiku už stojí nad tou zraněnou dívkou.

Chytne dívku kolem ramen. Chvíli to vypadá, že bojuje sám se sebou. Jeho ruce rozklepaně míří k dívčině dlani… Skloní se a saje z její odřeniny na ruce krev!

Ve svých nohách nemám skoro cit, chodím jako v mrákotách. Už i mě v nose štípe ta slaná příchuť krve co se tu vznáší. Udivuje mě i další věc. Ta dívka již nepláče… Sleduje Jaspera… Dívá se jisté smrti do očí…

„Jaspere...“ Snažím se ze sebe něco vykoktat.. „.. Nedělej to prosím!“ Cítím slabost v kolenou.. Sesunu se k zemi… Ze strachu mi tečou slzy po tváři.. Kleknu si. „Prosím ne Jaspere. Mysli na Alici!“ Zvedne hlavu od její dlaně a s velkou dychtivostí sleduje její tepající hrdlo. „Bojuj sakra!“ Křičím ze všech sil. Jenom se na mě ohlédne. Jeho oči ztratili ten zlatý odlesk. Teď je má hladové a rudé. Prahne po lidské krvi.

Už jsem ztrácela všechnu naději.. V hlavě jsem měla ten nejhorší scénář. Pevně jsem zavřela oči a obličej schovala do svých dlaní. Tiše jsem vzlykala.

Znovu vzhlédnout mě přinutí až praskot větví a dunivý náraz…

Holčička leží na zemi stočená do klubíčka. Brečí a tiskne si levou ručku na hruď… Moje oči zmateně bloudí po okolí. Znovu silný náraz a lámání větví. Vidím Edwarda, jak vší silou naráží do těla svého bratra. Nejsem schopná slova. Co když si navzájem ublíží? A co se stane s tou dívenkou? Vyškrábu se stěží na nohy a se zakopáváním doběhnu k dítěti. Snažím se podívat na její ruku. Celá ji jenom hoří. Té dívce začíná v těle kolovat Jasperův jed.

Než stačím pomyslet na další děsy, z lesů k nám spěchá zbytek rodiny. Trochu to můj strach uklidní, ale stále se klepu.

„Carlisle.“ Hlesnu a ukazuji na ruku té dívky. Pochopil.

Rychle zmizí v domě. Emmett běžel pomoct Edwardovi, Alice se svezla na kolena – Rose a Esme se sklání nad ní. Během pár okamžiků je Carlisle zpět i se svou lékařskou brašnou…..

…

Mlčím a snažím se pravidelně dýchat. Všechno je stále tak živé…

Ohlédnu se na Jasmínku. Hledám v jejím obličeji nějaký náznak po strachu nebo odporu. Stále mě pozoruje. Pohladím ji po tváři, ale ani nemrkne. Nehýbe se. Snaží se to všechno pochopit.

Vezmu její levou ručku do svých a prsty jí přejíždím po studených jizvách. Vyhrnu si rukám na své ruce a ukážu jí svoje kousnutí. Těká očima z mojí jizvy na svojí. Se zájmem obkresluje chladné části na mé ruce.

„Ptej se.“ Pobídnu ji.

„Oni ale nejsou zlý, andělé přeci nezabíjejí.“ Říká si spíš pro sebe dítě.

Musím se usmát. Místo toho, aby tady brečela a bála se, nadávala jim do zrůd - myslí na to jestli jsou hodní. A stále jim říká andělé.

„Nemáš strach?“

„Nemám..“ Po chvíli přemýšlení se ptá.. „Oni loví a pijí krev?“ Trochu se otřese..“ A proč nežijí v nebi?“
Konečně je to moje Jasmínka. Zvědavá a dychtivá po informacích. Trochu si oddychnu, i když jí musím říct kdo jsou…

„Víš moje malá, oni se do nebe nikdy nedostanou…“ Povzdechnu si…“Nevím, jak správně ti to vysvětlit. Nikdy neumřou – budou tu do konce svého bytí.“

„Jsou nesmrtelní?“ Snaží se Jasmínka.

Přikývnu… „Dá se to tak říct.“ Pokračuji.. „Máš pravdu, pijí krev a chodí na lov – nelekej se přeci“ – říkám s úsměvem. „Oni neloví lidi, pijí zvířecí krev.“ Jasmínka si oddechla úlevou.

„A co teda jsou?“ Ptá se nechápavě. „Jsou krásní, nejsou to lidé ani andělé.. Do nebe se nedostanou a pijí krev.“ Láme si hlavu dítě.

„Oni jsou upíři.“ Chvíli je rozpačité ticho. Potom se dítě usměje a plácne se do čela. „A to mě nenapadlo.“ Obě se nahlas rozesmějeme. Netušila jsem jak lehké to pro ní bylo přijmout.

Potom na mě vychrlí spoustu otázek. „Spí v rakvích? Dělá jim česnek problémy? A co sluníčko?...“ A spoustu a spoustu dalších.. Musela jsem jí to všechno objasnit, jinak by mi nedala pokoj. Nakonec se mě optala na dvě věci. Vlastně jednu mi oznámila a na druhou se zeptala.

„Nejsou vůbec strašidelní, jak se vypráví v příbězích.“ Řekla trochu naštvaně. A pak se mě na rovinu zeptala. „Lidé z domu jsou taky upíři?“ Slyšela jsem v jejím hlase malý náznak obav.

„Ano, Aro, Caius a Marcus plus další obyvatelé tohoto domu jsou upíři… Kromě Gianny.“

Už měla na jazyku další otázky. Ale dřív než stačila pípnout jsem jí umlčela vztyčeným prstem.

„Vím, že máš další otázky, ale slíbila jsem ti přeci jenom tvůj příběh.“ Smutně se na mě podívala.

„No joo.. Ale budeš mi někdy zase povídat o nich… Prosím mami.“ Škemrala, ale já nechtěla povolit. Vím kam by další její otázky směřovali. Proč mají jiné oči? A kdo mě kousnul? Proč jsme od nich utekli… A na to dnes už nemám sílu.

„Jestli chceš, tak si můžeš jít hrát. Ale!…“ dodala jsem ale, protože vím jak zvědavé je moje dítě. „Ale nikoho, opakuji nikoho se nebudeš ptát na další podrobnosti. Slibuješ?“ Přes její obličej přeběhl stín, ale po chvíli se umívala zase jako sluníčko.

„No dobře mami.“ Dala mi pusu na tvář a spokojeně odešla z mého pokoje.

Vstala jsem taky. Vzala jsem fotografii a šla k té krabici. Dovolila jsem si do ní nahlédnout. Byli tam dárky od mých přátel z Forks. Raději jsem uložila obrázek zpátky, zaklapla víko a odnesla do skříně.

Potom jsem vrátila k oknu a sledovala obzor v dálce.

I po dnešku, když jsem jí pověděla o upírech nebo o tom, že nejsem její opravdová matka mě stále miluje… Říká mi mami, nebojí se i když měla smrt před očima. Vzala v klidu, že žijeme v domě plných krvelačných upírů a vůbec jejich existenci.

Ještě chvíli jsem přemítala o Cullenových… A potom mě moje únava odnesla do říše snů…