Vzpomínky bolí

Autorka: JaniCZka

Chapter IV. - Překvapená: Part 2.

Stojím jako připražená.

Jsem.. Šokovaná?... Překvapená?... Ohromená? Ta otázka mi vyrazila dech. Stojím na místě a jenom s vykulenýma očima sleduji dítě, které začíná být nervózní.

„Mamko?“ Znovu ke mně promlouvá. „Řekni něco, zlobíš se?“

Co jí mám říct? Ano jsou to oni, kvůli kterým jsem utekla. Kvůli nim, kteří tě chtěli zabít… Ano jsou to oni, které jsem bezmezně milovala a budu navždy milovat… V té krabici je můj život, před kterým jsem utekla…

Pohlédnu znovu na dítě, ale ona uhne pohledem.

„Co o nich víš?“ Má sklopenou hlavu a mlčí.

„Jasmíno, podívej se na mě!“ pronesu už ostřejším hlasem. Potřebuji vidět její obličej. Její tvář a oči. Nereaguje. Jdu blíž, kleknu si před ní a beru její obličej do rukou. Pohlédne na mě svýma pomněnkovýma očima. Lesknou se jí v očích slzy, ale nebrečí.

Snažím se mít hlas pod kontrolou. „Ptám se tě znovu, co o nich víš?“

Chvíli mlčí a jenom se dívá na můj obličej. Uzná, že už jsem opravdu klidnější a spustí.

„Mami… Nejsem slepá. Vím, že se trápíš…“ Odmlčí se a prstíky mi přejede kruhy, které mám pod očima. Sklopím trochu hlavu.

„Pokračuj, prosím.“ Pobízím ji.

„Když jsi mě tu našla s tou fotkou v ruce, tak jsi se zatvářila stejně jako včera u strýčka Ara, když ti říkal o těch lidech…“ Odmlčí se. Vypadá, že se bojí na něco zeptat.

Znovu se zahledím do jejího obličeje. „Neměj strach. Mluv dál.“ a chabě se usměji, abych jí dodala alespoň trochu odvahy.

Dítě se zahledí do fotografie, kterou stále drží v ruce. „Víš… Já jsem si tu fotografii prohlížela… Znám je?“ Dodá a stále studuje obrázek.

Co teď? Mám jí lhát nebo vyklopit pravdu? Stále na ní koukám, čeká. Je přeci malá. Neměla bych jí děsit, ale… jednou se stejně začne ptát. V tom má Marcus zcela pravdu. Záleží jenom na mě co jí řeknu..

„Co si myslíš?“ Konečně promluvím do ticha.. „O těch lidech na té fotce.“ Dodávám, když na mě zmateně pohlédne.

Pokrčí rameny. „Já opravdu nevím.. Jsou tak krásní… světlí, vypadají mile a jejich oči… Jsou to andělé maminko?“ … očekává co jí odpovím.

„Dej mi tu fotografii.“ Natahuje svojí malou ručku a podává mi ji. Ještě chvíli zvažuju, jestli si jí vezmu. Neviděla jsem ten obrázek od doby, co jsem tu. Hlavně nesmím plakat. Nadechnu se a roztřesenýma rukama si jí od Jasmínky beru. Vím, že ten pohled bude bolet.

Sedm postav. Dokonalé křivky těl.. Jsou opravdu nádherní.. Zase se utápím v jejich pohledech. Slyším v duchu jejich hlasy, smích… Nejsou to lidé, jsou nadpřirození,… moji andělé…

„Mami, ty se usmíváš?“, ptá se mě s nevěřícností v hlase Jasmínka.

„Holčičko,… odpusť mi.“ A obejmu jí. Nechci jí zklamat ani ztratit, ale jsem rozhodnutá. Musím jí říct pravdu… Celou pravdu i za tu cenu, že mě bude nenávidět.

„Začínáš mě dusit.“ Řekne udýchaně holčička.

„Jej.. Promiň, nechtěla jsem.“ Vím, že je určitě zmatená z mého chování, ale chci aby věděla, že jí miluju.

Usměji se na ni. Asi jsem jí svým úsměvem přesvědčila a také mi ho oplácí.

„Opravdu ti přijdou ti lidé povědomí?“ Ptám se už klidným hlasem.

Přikývne.. Ale její obličej trochu posmutněl. To mě zaskočilo. Pohladím jí jemně po ruce. „Copak?“

„No víš… Já si něco pamatuji. Párkrát se mi zdál o nich i sen, ale v mých představách nemají zlaté oči jako na té fotce.“ Jsem zase překvapená. Opravdu si je pamatuje. Myslela jsem si, že si na nic z té děsivé chvíle nevzpomíná…

„Mají oči jako strejdové a ostatní tady z domu.“ Uvažuje už spíše pro sebe.

Ani jedna z nás už nemluví. Nakonec mi to nedá a zeptám se.

„Máš strach?“ Zaklepe hlavou, že nemá. Je statečná.

„Kdo tedy jsou?“ Stále se domáhá vysvětlení a klepe prstíkem na fotku.

Kde mám začít? Ptám se sama sebe.

„Chceš slyšet jejich jména?“ Mlčky přikývne.

Kým mám začít? Je těžké říkat jejich jména nahlas…

Prstem ukážu na blonďatou krásku. „Jmenuje se Rosalie… A ten svalnatý kluk vedle ní je Emmett.“ V duchu slyším Emmettův hurónský smích a jeho vtipné hlášky… „Tahle paní…“ všímám si, že po mě Jasmínka hodila nevěřícný pohled… „je jejich mamka. Jmenuje se Esme.“

„Mamka?“ Opakuje po mě nevěřícně dítě. „Je moc mladá, aby měla tolik dětí ne?“ Upřímně se usměji..

„Ano, máš pravdu, že je mladá, se svým manželem – tady (ukazuji prstem) – jmenuje se Carlisle si všechny děti adoptovali.“ Kývla…

„Ten Carlisle sem přijede, že?“ Jenom přikývnu… Ale Jasmínka pokračuje.

„Říkala jsi Rosalie, Emmett, Esme a Carlisle…. Tak to potom chybí Edward, Alice…. A Jasper.“ Doříkává a počítá na prstech.

Ohromená těmi slovy, zase vyvaluji oči na dítě. „Jak jsi… Kde jsi.. Znáš jejich jména?“ Říkám stále těžko uvěřitelný fakt…

Souhlasně přikyvuje. „Kdo ti je prozradil.. Jak jsi se k těm jménům dostala?“ Naléhám.

Pokrčí zase rameny. „Ty jsi mi je řekla… Když spíš, křičíš jejich jména.“ Vysvětluje Jasmínka.

Zavřu oči. „Co ještě křičím ze spaní?“

„Často jenom jména… Nebo něco jako zachraň ji.. A nebo jenom křičíš NE...“ Nadechne se. „Taky mluvíš o někom nebo spíš na někoho, že se omlouváš, ale že musíš, prosíš o odpuštění a říkáš miluji tě….“ Znovu pokrčí rameny. „Říkáš i moje jméno... Proč mami?“ Nerozumí tomu.

Chvíli na ni koukám… Chudák malá, ví toho tolik, ale přeci nic… Mlčím.. Ona si povzdychne..

„Dořekneš mi ostatní osoby z té rodiny?“ Přikývnu, ale k dalším slovům se nemám…

„Tohle je určitě Alice.“ Říká za mě a ukazuje na malou, krátkovlasou dívku. Znovu přikývnu.

„Edward?“ odhaduje a ukazuje na nejdokonalejšího tvora na planetě. V krku se mi vytvořil nepříjemný knedlík, zase mlčky přikývnu. Cítím, jak mi do očí vstupují zase slzy. Dovolila jsem si na něj pomyslet… Vidím ho dokonalého, jak se opírá o své nablýskané Volvo doma ve Forks a čeká na mě…

„Co je zač ten Jasper?...“ Vytrhne mě z myšlenky Jasmínka. „Na něj si matně pamatuju.. Je to možný mami?“ A lehce mi třese s rukou.

Přikývnu. Moje slzy si už brázdí cestu po tváři… „On… On tě chtěl zabít moje malá.“ Říkám přes vzlyky a dívám se skrz proudy slz na moji Jasmínku, jak zareaguje…