Vzpomínky bolí

Autorka: JaniCZka

Chapter III. - Překvapená: Part 1.

Potřebovala jsem přijít na jiné myšlenky. S Jasmín jsme si napustily plnou vanu vody s bohatou pěnou. Moje napnuté svaly se v horké vodě pomalu uvolňují. Umyji svojí holčičku a i ze sebe se snažím smýt všechen stres. Po umytí si ve vodě hrajeme. Foukáme po sobě pěnové obláčky a tvoříme mýdlové bubliny. Jsme tu jenom my dvě. Celá místnost je zamlžená a všude se vznáší jenom teplá pára. Jsou slyšet naše smějící se hlasy. Konečně přicházím na jiné myšlenky, říkám si v duchu. Moje malá společnice mi po dlouhé době pomohla vykouzlit úsměv na tváři. Jsem překvapená. Skoro jsem zapomněla jaké je to smát se.

Pohlédnu na její prstíky.

„Jasmín, už jsme jako máčenky, takhle se tu brzy rozpustíme.“ Říkám s pobaveným hlasem.

Neprotestuje. Zabalím ji do velké osušky. Na sebe hodím župan. Jdeme do mé ložnice.

Posadím svojí holčičku před zrcadlo a pročesávám její vlhké vlásky. Spokojeně sedí a drží.

Teprve teď si všímám, že je venku tma.

„Andílku, je čas jít spát.“

„Maminko, maminečko.. Můžu spát dnes u tebe?“ Dívá se přes zrcadlo do mých očí. To stvoření ví jak na mě – dělá smutné oči.

Jenom se usměji a ona ví, že má vyhráno.

„Děkuju.“ Špitne s úsměvem. Seskočí ze židle a cupitá k posteli.

„Počkej, mladá dámo. Zapomněla jsi se přeci přestrojit.“ Mluvím s hlasitým smíchem.

Jemně se začervená.

Mrku na ni. „Najdu ti tvojí oblíbenou košilku.“ A mířím k velké šatní skříni. Jasmínka mě následuje.

Otevřu skříň dokořán a přehrabuji oblečení. Dívčina mě sleduje.

Její zvědavá očka připoutají pozornost na malou krabici na dně skříně. Dřív než se začne ptát, tak skříň zabouchnu. Podám jí noční košilku a popoženu jí do postele.

Chvíli si povídáme, ale pak Jasmínku přemůže spánek.

Leží mi na rameni. Volnou rukou jí shrábnu z obličeje pár pramínků vlasů. Je tak křehká. Již si nedokážu představit život bez ní. Už jenom ta představa, že bych jí ztratila nebo vystavila nebezpečí mi nahání husí kůži. Spí jako anděl.

Slyším její jemné a tiché oddychování. Je na mě přitisknutá, takže cítím i její klidný tlukot srdce.

Snažím si udržet hlavu čistou od myšlenek… Za chvíli mě sny odvedou od reality.

…

Jsem na známém místě… U Cullenových doma.

Mojí pozornost upoutá dětský nářek, který vychází zvenčí.

Vyběhnu na verandu domu a se zděšením sleduji malou světlovlasou dívku, která je od hlavy k patě odřená a z ranek jí vytékají proudy krve.

Cítím, jak kolem mě prolétne Jasper.

Chytne dívku za ramena. Chvíli to vypadá, že bojuje sám se sebou. Jeho ruce rozklepaně míří k dívčině dlani.

On saje z jejich ranek na dlani krev! Před mýma očima se odehrává nejhorší scénář…

Zvedne hlavu od její ruky a s velikou dychtivostí kouká na její tepající krk. Dívka nebrečí, jenom pozoruje Jaspera. Dívá se smrti do očí. Jasper se sklání nad její mladý krček a chystá se jí kousnout!

Panikařím. Chci se rozeběhnout, ale moje nohy mě neposlouchají. Zakopávám. Jediné co ještě můžu je křičet.

„Jaspere ne! Nedělej to!“ Jenom se na mě naposledy ohlédne. Jeho oči jsou rudé a hladové. Chce více krve.

Teď mám opravdu strach.. Chci křičet, ale nejde to… Je pozdě…

…

Dýchám zhluboka. Moje srdce sprintuje na dlouhou trať.

Sedím na posteli, ruku na srdci. Pohledem kontroluji Jasmínku, leží na svém místě a spokojeně spí.

Byl to jenom sen... Uklidňuji se. Noční můra…Lehnu si zpět a obejmu spící dítě. Dopadlo to přeci dobře..A s tímto přesvědčením znovu usínám..

Probudím se brzy ráno. Slunce se sotva vyhouplo na nebe.

Jsem bez nálady a uvnitř se cítím prázdná. Pohlédnu na dítě. Stále spí. Musím jí ten včerejšek oplatit.

Vstanu, obleču se, dopřeju si trochu ranní hygieny. Při chůzi mám hlavu skloněnou a dívám se na svoje nohy. Mířím si to chodbami do kuchyně…

Jedny z postraních dveří se otevřou. Okolo mě prochází Jane.

„Špatná noc?“ říká s krutým pobavením.

„Jedna z mnoha.“ Cedím skrz zatnuté zuby a pohlédnu jí do tváře.

Již od prvního setkání se nenávidíme. Já ji nemohu vystát za její schopnost, hlavně když mučila mé milované. A ona mě nesnáší kvůli tomu, že na mě její síly nepůsobí.

Chvíli se měříme pohledem.

Jane si něco otráveně zamumlá a pokračuje. Pokrčím jenom rameny a pokračuji za svým původním úmyslem.

V kuchyni ani při cestě zpět na nikoho nenarazím. Trochu nemotorně s tácem v ruce otevírám dveře do pokoje.

Pohlédnu na postel, ale Jasmínka tam není. Rozhlédnu se po místnosti. Jasmínku vidím u otevřené šatní skříně. V ruce drží fotografii z té krabice, co byla na dně skříně.

Šokovaná pokládám tác na stůl a otáčím se k dítěti. Dřív než stačím něco říct, zeptá se mě na jednu otázku.

„To jsou oni?“