Vzpomínky bolí

Autorka: JaniCZka

Chapter two - Překvapení u večeře

Dveře do jídelny se otevřely a já vstoupila.

Všechny páry rudých očí na mě spočinuly. Sklopila jsem svoje oči a soustředila se na chůzi.

Volturiovi, královská rodina, která by mě zabila za prozrazení existence upírů. Zabili by mě stejně, ale jsem pro ně zajímavá.

„Vítej Isabell.“

„Omlouvám se za zdržení.“ A mířím k Jasmínce.

Jsme tu skoro čtvrt roku a já už nemám strach nechat své dítě samotné s touto upíří společností.

„Děkuji Aro.“ A přijímám přidrženou židli.

Dnes u stolu byli i Felix a Demetri, ale na Arův pokyn teď opouští místnost. Nevím proč, ale nevěnuji tomu pozornost.

U dlouhého stolu sedí po mé levici Aro na druhé straně Jasmínka a snaží se jí nakrmit Gianna. Té věnuji úsměv. Úsměv mi nejistě oplácí a podává mi Jasmínin příbor.

Nakrájím své holčičce večeři a dám jí do rukou vidličku. „Děkuju mami.“ A spokojeně baští. Já ji na oplátku pohladím po její blonďaté hřívě.

Večeře probíhá v tichosti. Jsem za to ráda. Jediné, co mi je nepříjemné je Arův propalující pohled. Vím, že mě často sleduje. Jenom tu s námi sedí a mlčí. Věnuji mu jeden pohled.  Rukou si podpírá bradu a sleduje mě svýma rudýma očima. Trochu cítím, že se červenám, ale už dávno nejsem v jeho společnosti nervózní.

„Jak dnes bylo? Je něco nového?“ Snažím se o rozhovor.

„Nic zvláštního se neděje.“ Měla jsem na okamžik dojem, že mi neříká všechno. Po jeho obličeji přeběhl náznak nerozhodnosti možná nervozity, ale rychle to zamaskoval.

Nadzvedla jsem obočí a odvrátila od něj hlavu. Neměl mi v úmyslu nic říkat.

Dovečeřeli jsme. Aro jako správný gentleman nám přidrží židle.

Jasmínka mě chytne za ruku a táhne nás směrem ke dveřím.

„Bello.“ Ozve se za mnou Arův hlas.

„Stůj Jas.“ A otočím se na patě.

Tázavě se mu podívám do obličeje. Nemá svojí obvyklou masku, ale jeho tvář vypadá napjatě.

„Chtěl jsem ti ještě oznámit…“ Odmlčel se. „… nechci ti tvojí situaci ještě zhoršovat.“

Věděla jsem to. „Aro prosím tě nenapínej mě.“ Říkám už nervózně.

„Dnes brzy ráno mi přišla zpráva… Zpráva od Carlislea.“ Cítím jak blednu. Pokračuje. „Přijede k nám do Volterry… A s ním přijede možná ještě někdo další z Cullenových.“

Tato slova mi vzala dech. Klepou se mi kolena a svírá se mi žaludek. Nezahojené rány u srdce se otevírají.

„Bello, sedni si prosím.“ A přisune pode mne židli.

„Mami? Máš studené ruce. Copak ti je?“ Ptá se mě nechápavě a s obavami v hlase Jasmínka. Nejsem schopná mluvit. Carlisle… Cullenovi.. Pomalu mi to dochází. Utekla jsem z Forks až k Volturiovým a oni přijedou sem!

„Trochu vody prosím.“ Aro na okamžik zmizí a v mžiku  je zpět i s vodou.

„Napij se.“ A podává mi skleničku do roztřesených rukou.

„No tak mami, co se ti děje?“ Třese mi rukou moje dítě.

Ale moje mysl je úplně někde jinde. Vybavují se mi jejich tváře. V místnosti se ozývají vzlyky. Pláču? Asi ano, ale slzy mi netečou. Brečím v poslední době až moc. Aro vidí, že nejsem schopná jí odpovědět. „Holčičko, mamince se udělalo jenom slabo.“

„To kvůli těm lidem co přijedou?“ ptá se zmateně.

„Ano.“ Odpoví. Chce ode mě Jasmínu odtrhnout, ale ona se mě stále drží.

„Zůstanu tady s mámou!“ vzteká se. Vím, že kdyby Aro trochu přitlačil, tak by ji ode mne odtrhl.

„To je dobré.“ Řeknu ochraptěle. Přikývne a pustí ji.

Mám plno otázek. Hledám odvahu ty slova říct nahlas. Bojím se odpovědí…

„Aro, proč Carlisle přijede?“ Ach to jméno mě pálí v krku. „Kdy?... Vědí...?“ Nemám ani sílu doříct větu.

„Bello, opravdu ti nechci přitěžovat. Nechceš si promluvit později?“ Nesouhlasně kroutím hlavou.

„Nemyslím si, že mi bude později líp.“

„Je správné mluvit před tvojí malou o nich?“ Jenom pokrčím rameny. Já sama nevím co je správné.

„Řekni mi alespoň kdy a jestli tuší…“ Snažím z něj alespoň něco vymámit. Chvíli váží slova, ale nakonec promluví. Má svůj hlas zase pod kontrolou. Pevný a stručný.

„Během příštích pěti dní čekám odpověď a přijet by měli do měsíce. O tobě nepadla ani zmínka, pokud tě to alespoň trochu uklidní.“ Dodal. Ruce složil na prsa a zdá se, že víc mi neprozradí.

Pohledem vyhledám svojí dceru. Pozorně poslouchala náš rozhovor v hádankách. Nezdála se být vystrašená. Ví, že se něco děje. Je statečná. Rozhodla jsem se. Marcus měl pravdu, musím jí vše vysvětlit.

„Co uděláš se mnou a Jasmínkou po dobu jejich návštěvy?“

„Můžeš si vybrat.“

„Nějaké možnosti?“ Ptám se už pevným hlasem.

„Můžeš odjet z města. Bylo by to bezpečnější, než abys tu zůstávala. Ale jak říkám, máš na výběr.“ V hlavě mi to pracuje. Mám se uklidit mimo dění? To nepřipadá v úvahu. Chci.. Musím vidět jejich tváře. Ale co Jasmínka? Trochu se oklepu.. Ale co když..

„Ucítí nás?“ Uvažuji nahlas spíše pro sebe.

„Pokud vás tu nebudou vyhledávat, tak ne.“

„Hm.. Děkuji. Jestli je to vše, tak bychom rády odešly do pokoje.“ Řeknu a stále uvažuji, jak se rozhodnu.

Přikývne a mlčky odcházíme.