Vzpomínky bolí

Autorka: JaniCZka

Chapter XI. - Líbezné upírky

O chvíli později Carlisle požádal Ara o svolení a doporučení kam jít na lov, odešel společně s Jasperem, Emmettem a Edwardem. Já jsem odešla ze sálu do pokoje v dalším poschodí. Všechny překrásné upírky mě mlčky následovaly. Stále jsem vstřebávala to, že o mě vědí.

Vešla jsem do salónku, který byl v příjemně žluté barvě. Bylo tu tepleji a okny do pokoje svítilo odpolední slunko. Když vstoupily upírky do světla, jejich těla se odrážela ve všech duhových odstínech. Poté co jsem viděla tu krásu jsem zapomněla dýchat. Musela jsem si sednout. Jasmínka se mi posadila na klín a stále něco brebentila. V očích jí plápolaly jiskřičky nadšení.

Také jsem si je prohlížela, ale najednou jsem nevěděla co říct. Celý čtvrt rok jsem si zakazovala na ně myslet. A teď tu jsou se mnou v místnosti. V celé své kráse. Ach. Povzdychla jsem si v duchu.

Esme se na mě usmívala a ve tváři jsem viděla lásku, která z ní vyzařovala. Rose si zkoumavě prohlížela Jasmínku. Jenom Alice se široce usmívala a to mě dost popuzovalo, protože jsem nevěděla proč se culí.

„Co je?“ Po dlouhé době jsem promluvila a znělo to nervózně. Úsměv se jí ještě víc rozšířil až odhalila svoje bělostné zuby.

„Já to věděla.. Prostě jsem to tak nějak vnitřně cítila.“ Vesele zazpívala.

„Máš na mysli vize?“ Snažila jsem se to pochopit.

„No, ty jsi se mi ztratila nebo prostě ta vzdálenost mezi námi. Nevím přesně, ale cítila jsem tě.. Ne po vůni, což mi taky mimochodem budeš muset vysvětlit, ale tady.“ A ukazovala si na hruď.

„Ach Alice…“ Zlomil se mi hlas. Chtělo se mi zase plakat, strašně moc mě to dojalo, strašně moc mi všichni chyběli! V tom mi Jasmínka seskočila z klína jakoby věděla, co se v příštím okamžiku stane. Alice bleskově vstala a pevně mě objala. Cítila jsem intenzivní chlad jejího těla, její nasládlou vůni. Dávala si sice pozor, aby mě nerozdrtila, ale do objetí vložila všechnu radost ze shledání. Přes vlhkost v očí jsem viděla Rosalii, jak se na mě povzbudivě usmála.

„Proč pláčeš mami?“ zajímá se Jasmínka.

„Štěstím.“ Odpověděla však za mě Esme a promnula si oči, i když neměla slzy. Já jenom tiše přikývla.

Poté co se ode mě Alice odtrhla, znovu mi pohlédla karamelovýma očima do tváře a upřeně se usmívala. To se mě snaží zblbnout pohledem?

„Ach Alice…“ Zhluboka se nadechnu. „… Co mám teď dělat?“ V očích jí zajiskřilo, ale neodpověděla. Sedla si vedle mě na pohovku a vzala mě za pravou ruku.

„Jsi tady šťastná?“ Zeptala se mě tentokrát Esme a ve mžiku stála u mě a položila mi ruku na levé rameno.

Mám vyrukovat s pravdou nebo lhát? Sklopím oči a sleduji koberec na podlaze. Když opět vzhlédnu, tak Jasmínka sedí u Rosalie a nechává se od ní hladit po vlasech. Je vidět, že Esme stále čeká na odpověď, ale já nejsem schopná to nahlas vyslovit. Rozhodla jsem se pro pravdu, proto nesouhlasně zakroutím hlavou. Esme se posadí na druhou stranu vedle mě a vezme mojí volnou ruku do svých dlaní.

„Vrať se s námi do Forks.“ Promluvila do ticha Alice.

Rosalii zamrzla ruka na Jasmínčině hlavě a vzhlédla k Alici s pohledem, který říkal: Tahle věta je tabu. I Esme se podívala na svojí dceru s pohledem na jednu stranu obdivným, ale bylo tam něco jako zloba? Pokud je to však u Esme vůbec možné.

Stále mě znělo v uších ´Vrať se do Forks´ , ale copak můžu? Pátravě jsem se zahleděla do Aliciných očí a přemítala, jestli se nezbláznila.

„Já nemůžu…“ A zrak jsem sklopila zase na ornamenty na koberci. Slyšela jsem Alici těžce povzdychnout a Jasmínku mumlat smutná slova, ale vždyť to je pravda - já opravdu nemůžu!

„Bello… Ani nevíš jak jsem šťastná, že jsme se opět shledaly.“ Promluvila Esme tak procítěně a já jsem si uvědomila, že její slova zní tak pravdivě, když jsou vyslovená nahlas.

„Já… Také jsem vás ráda znovu všechny viděla... Ale nemohu se vrátit. Jasper trpí.“ Copak jsem to viděla jenom já? Dodala jsem v duchu. „A Edward... Edward se na mě určitě zlobí.“ Hlas se mi zlomil. Moje výmluvy jsou chabé.

Rosalie tiše mlaskla. „Je to jejich boj.“ A přitom ladně pokrčila rameny.

„Rose.“ Sykla Esme a mračila se.

„Nezlob se na mě Esme, ale je to pravda. Jasper se měl lépe kontrolovat.“ A našpulila nepatrně rty. Viděla jsem, jak Jasmínku objala kolem ramen. Jasmínce to zřejmě nevadilo, protože se usmívala, i když v očích měla napětí z našeho jednání.

„Nechte toho…“ Vložila se konečně do rozhovoru Alice. V jejím hlase byla slyšet autorita. Během vteřiny stála a těkala očima střídavě na mě a Rosalii. „… Jasper to má pod kontrolou. Vždyť před chvílí dole se ovládl.“ Zhluboka se nadechla a spustila další lavinu slov. Musela jsem dávat pozor, abych jí rozuměla. Její hlas byl zvýšený. „Šel na lov.“ Vyštěkla na Rosalii. „To snad není známka sebekontroly a bezpečnostních opatření? A Edward… Prosím tě Bello,“ teď se mi dívala přímo do očí a klidněji pokračovala. „Edward se na tebe nezlobí. Za nic nemůžeš. On.. On byl jenom vyvedený z míry, frustrovaný z tvého jednání tam dole.“ Potom bylo hrobové ticho. Vykuleně jsem zírala na Alici. Nikdy jsem jí neviděla takhle jednat.

„V pořádku?“ Ptala se pochvíli Esme a soucitně se dívala na Alici. Ta s pevně semknutými rty a zaťatými pěstmi přikývla. „Drahoušku, nemáš strach?“ zeptala se Esme mojí Jasmínky. Dívka s vykulenýma očima zavrtěla hlavou.

Rosalie si odkašlala a tím si získala pozornost. „Nechtěla jsem vyvolat hádku…“ Kajícně se podívala každé z nás do očí. „Mám jenom strach, aby se to neopakovalo znovu… A tím nechci Bello říct, že tě nechci zpátky. Už jenom kvůli Edwardovi.“ Ujišťovala mě.

Chápala jsem Alici, že brání svojí lásku. Chápu i Rosalii, která chce ochránit Jaspera před hrozbou pokušení. Možná bych pochopila i Esme, která chce pro svojí rodinu to nejlepší a chce, aby její syn Edward byl opět šťastný.. Ale nechápu, jak chtějí do tohoto vzorce započítat Jasmínku. Je to tak nebezpečné.

Z uvažování mě vytrhlo až zívání Jasmínky. Viděla jsem, jak se dítě opřelo o tělo Rosalie. Chtěla jsem něco namítnout, ale když jsem viděla usmívající se blonďatou upírku, tak jsem zase zavřela pusu a sledovala, jak volnou rukou hladí dítě po vlasech. Rosalie pochopila na co myslím a opatrně vzala spící dítě do náručí. Bylo ticho, slyšela jsem jenom svoje dýchání a pravidelné oddychování Jasmínky. Ohlédla jsem se na Esme, která nyní stála u tmavého okna a dívala se někam do dálky. Alice seděla na pohovce a měla zavřené oči. Vypadala jako když spí, ale dobře jsem věděla, že se soustředěně dívá do budoucnosti. Přikývla jsem na Rosalii a ta mě následovala. Vedla jsem jí chodbami hradu až do pokoje Jasmínky. Pozorovala jsem, jak jí elegantními pohyby uložila do postele a pomohla mi jí převléknout. Potom jsme obě neslyšně, teda ona neslyšně já s pár zakopnutími, odešly zpátky na chodbu. Zavřela jsem tiše dveře. „Děkuju.“ Zašeptala jsem do ticha. Čekala jsem nějakou chladnou reakci, ale její tvář pokřivil úsměv. Byla jsem zmatená. Nechápala jsem její reakci, ale nic jsem nenamítala. Šly jsme mlčky po tmavé chodbě.

„Divím se, že jsi stále živá...“ Pronesla nahlas svojí myšlenku. Zazubila jsem se. Byla jsem ráda, že na mě mluvila, i když jsem z té věty slyšela podtón závisti.

„Umím si vybrat správnou společnost.“ Pronesla jsem sarkasticky. Tiše se zachichotala.. Nebo se mi to zdálo? Otevřela mi dveře a pokračovaly jsme další chodbou.

„Řekni mi, proč jsi si vybrala zrovna Volterru?“ Trochu jsem žasla nad přátelskostí v jejím hlase.

Pokrčila jsem rameny. „Nevím… Bylo to impulzivní..“ Přikývla jako by pochopila. Zase jsme mlčely. Ticho jsem porušila první. „Rose?“ Byla jsem nejistá a nevěděla jsem, jak moc mě ještě nenávidí.

„Hm?“ Tím mi dala najevo, že mě vnímá.

„Jak se má Charlie?“ Vydechla jsem bolestně.

Rosalie zpomalila krok a podívala se mi do tváře s výrazem plným… soucitu? „Myslím, že se mu stýská..“ Asi viděla, že se mi v očích třpytí zase slzy, tak dodala: „..ale nevypadá nijak zničeně. Řekla bych, že se s tím vyrovnal.“ Přikývla jsem.. Zase jsme šly tiše, každá ponořená do vlastních myšlenek.

Na mysl mi vplula vzpomínka na její vyprávění. Příběh o životě před přeměnou. A konstatování, že chci zahodit lidský život a zvolit si upíří věčnost. Proto ta skrytá závist, když říkala, že jsem stále naživu… A proto mi teď dává smysl, proč se tak usmívala na Jasmínku..

„Stále mě nenávidíš?“ Vyhrkla jsem nahlas.

Nepřipadala mi zaskočená a ani dlouho nerozmýšlela odpověď. „Snažím se chovat k tobě lépe, ale není to o moc lepší. Je mi líto, jsem už taková.“ Slabě se usmála. Přikývla jsem, nic jsem nečekala.

Proti své vůli jsem zívla. Rose to pravděpodobně neušlo.

„Trefím sama. Můžeš jít spát.“ Snažila se být slušná. Slyšela jsem v jejím hlase náznak pobavení. „Dobrou noc, Bello.“ Popřála mi.

Taky jsem do ticha špitla: „Dobrou noc.“ Ale to už jsem slyšela slabé bouchnutí dveří na druhém konci chodby.

Došourala jsem se do své ložnice. Mechanicky jsem popadla svoje věci a šla do koupelny. Po horké sprše jsem se dovlekla do postele. Povzdychla jsem si, teď je tady ta těžší část – usnout. Už takhle jsem trpěla nespavostí a jak mám asi usnout teď, když jsou o několik místností dál Cullenovi? Chtěla jsem ještě chvíli přemýšlet o možnostech které mám, ale únava byla tak velká, že se spánek dostavil v podstatě ihned. Zdál se mi sen…

Probudila jsem se do noci.. Zhluboka jsem se nadechla. Ihned mě přes nos praštil pach krve. Zamotala se mi hlava, štípalo mě v nose a nepříjemně se mi zhoupl žaludek. Nechápala jsem to. Rychle jsem vyskočila z postele a se špatným tušením jsem běžela tmavými chodbami hradu. Prudce jsem otevřela dveře do Jasmínčina pokoje a měla jsem šok. Dítě nebylo ve své posteli. Zpanikařila jsem. Úplně nesmyslně jsem prohledala každou skulinku pokoje, podívala jsem se i do koupelny u pokoje, ale nikde nebyla. Rozběhla jsem se do chodeb hradu, ale křičet se mi nepodařilo. Běžela jsem do haly, ale nikdo tam nebyl. Ani Gianna, vůbec nikdo. Zoufale jsem běžela dál. Když jsem se dostatečně přiblížila k sálu, všude jsem cítila tu kovovou pachuť. Rozrazila jsem dveře. Myslím, že spojení nejhorší noční můra to vystihuje perfektně. V davu polomrtvých těl jsem viděla Cullenovi a Volturiovi, jak se sklání nad malou blonďatou dívenkou. Hrdlo se mi nepříjemně stáhlo. Snažila jsem se běžet, ale celý sál i s nebezpečnými upíry se vzdaloval…

„Bello… Ššš…“ Slyšela jsem slabé utěšování. Teprve teď si uvědomuji, že jsem v posteli. Sedím, přerývaně dýchám a jsem celá propocená.

„Co to…“ Pomalu otočím hlavu za tím hlasem. Ten pohled, který se mi v tento okamžik naskytl, mi vyrazil dech…