Vzpomínky bolí

Autorka: JaniCZka

Chapter X. - Bod zlomu

„Je to moje vina… Neměla jsem se tu ukazovat.“ A očima sleduji Jasmínku, která si celou rodinu upírů se zájmem prohlíží.

„Bello.. Ty snad lituješ, že jsme se setkali?“ Ptá se Alice a mračí se. Zbytek rodiny má také zachmuřené tváře.

„To bych tu asi nestála… Riskovala jsem...“

„Ehm..Ty si snad myslíš, že tě neradi vidíme?“ Divím se, že to říká zrovna Rose, které se na tváři neprojevuje skoro žádná emoce. Pokrčila jsem rameny, se správnou odpovědí si nejsem jistá.

„Tak to se sakra mýlíš, Bello..“ zahřměl Emmett. Snažila jsem se o úsměv.

Zabloudila jsem zrakem na Esme. V jejích očích jsem zahlédla váhání. Pustila ruku svého muže a za okamžik mě nejprve nejistě objala až potom mě drtila v objetí. Nemohla jsem se zmoct na nic. Do očí se mi nahrnuly slzy. Vzhlédla jsem k jejímu obličeji a myslím, že kdyby měla slzy, tak pláče se mnou. Zdála se být šťastná. Stále byla trochu nejistá, protože jsem mlčela.

Nečekaně se otočila a lidským krokem odešla k Alici, která již stála a slabě se usmívala. Esme se sklonila k Jasmínce a přátelsky se usmála. Pozvedla k ní pravou ruku na pozdrav, ale moje holčička se k ní přitiskla a ruce semkla kolem jejího pasu. Esme na chvíli zamrzla, ale potom pohladila holčičku po zádech. Snažila jsem se přemýšlet, co bude následovat.

Sklopila jsem zahanbeně zrak a nechala slzy volně stékat po tváři. Jak jsem mohla ublížit Esme? Vždyť je jako moje druhá mamka. Alici, která je má nejlepší přítelkyně.. Emmetta a Rosalii, kteří jsou jako moji sourozenci. V Carlisleových očích jsem také musela klesnout. Edwarda, který vypadá jako na pokraji zhroucení, trápí se. A Jasper. Tím, že tu je Jasmínka, je chudák zahnán do rohu a je v pokušení se na ní vrhnout.

Všechno je moje chyba. Co jsem očekávala? Vždyť jsem si slíbila, že odjedu do Volterry a nikdy jim už neublížím..  Vzpomínka mi rychle probleskla před očima.

Jednala jsem impulzivně. Jasmínka jako malé lidské dítě, které je v nebezpečí před Jasperem. Upírem, který okusil opět lidskou krev. Může jí zabít. A to jsem nemohla dovolit. Celé se mi to vybavuje. Stále jsem stála u nich před domem. Celá jsem se klepala a těkala očima mezi Carlislem a Jasmínkou.

„Carlisle…“ mluvila jsem ochraptěle. „.. dej to dítě ke mně do náklaďáčku.“ Na okamžik ke mně vzhlédl se zmatenou tváří.

„Bello.. Nemyslím si, že je to zrovna nejlepší nápad.“

„Prosím.“ Snažila jsem se to říct pevným a důrazným tónem.

„Jsi zmatená.. Jsem doktor.. Pomůžu jí.“ Ale to už jsem ho neposlouchala. Brala jsem to blonďaté dítě do náručí.

„Počkej tedy.“ A už nesl dítě sám. Klopýtala jsem za ním. Sledovala ho, jak jí opatrně pokládá na sedačku spolujezdce. Taky jsem nasedla. Naposledy jsem se zahleděla do lesa, kde zmizel Jasper s Edwardem a Emmettem.

„B-bude v pořádku?“ Hlas se mi znovu zachvěl.

„Ano. Bude mít jizvu, ale nepřemění se.“ Přikývla jsem. Nastartovala jsem až na druhý pokus, protože ruce se mi třásly. Pevně jsem svírala volant a nakonec jsem se podívala do zpětného zrcátka. Viděla jsem Alici, která klečela a obličej měla ukrytý v dlaních. Esme, která se strachem v očích sledovala Carlislea a Rose, která měla ruku na Alicině rameni. Potom jsem zajela za zatáčku a viděla jenom krajinu ubíhající za mnou.

Celou cestu jsem chvatně vymýšlela různé plány. Jak a kam odjet. Uvědomuji si, že ani Alice mě neviděla ve svých vizích, jak jsem jednala rychle. Nebo taky nechtěla vidět… A teď tu stojí všichni přede mnou…

…

Váhavé dotyky na mé tváři. Pevně zavřu oči, ale nevzhlédnu. Cítím ledové prsty na bradě. Jemně tlačí, abych vzhlédla. Zhluboka si povzdechne, až mě jeho ledový dech ovine po tváři. ´Je moc blízko!!´ alarmuje hlas v mé hlavě. Naprosto jsem se nedokázala pohnout, i kdybych chtěla. ´Edward, Edward, Edward´  zní mi v hlavě. Jeho dotyky mě chladí na kůži. Stále cítím elektrické napětí mezi námi. ´Nesmím se tomu poddat´. Nabádám se. Párkrát zamrkám. Jeho tvář je moc blízko té mé… Můj dech začíná kolabovat.. ´Odtrhni se od něj!´ … Snaží se marně hlas v mé hlavě. Jsem jím úplně očarovaná. Nedokážu odtrhnout oči od jeho tváře, jeho něžných medových očí. Tak půvabný, tak andělský, šílím.

„Nejsi sen..“ Uniklo mu z úst s dalším slastným povzdechem. Ihned moje oči sledují jeho dokonalé rty. Vzdálenost mezi našimi těly se nebezpečně zmenšuje. Cítím, jak jeho ledová ruka se obmotává kolem mého pasu. Nejistě zvednu levou ruku a položím mu ji na rameno. Stále mu hledím do jeho lačných očí. Druhou ruku mu položím na bok. Naše postavení připomíná postoj k tanci. ´Jenom kousek.´ … Všechno uvnitř mě křičí, ať ho obejmu a políbím… Ale já nemůžu. Pokud ho políbím jsem ztracená a Jasmínka v nebezpečí. Pevně semknu rty a odvrátím zrak. Pociťuji, že jeho tělo se vzepjalo.

„Omlouvám se.“ Hlesnu tiše. Spustil ze mě ruce a jako robot se ode mě odtáhl. Jeho oči se stáhly do úzkých škvírek. V jeho obličeji jsem viděla hořkou bolest. Potom svěsil hlavu. Nemohla jsem se na něj podívat. Styděla jsem se a vím, že můžu za ten zármutek co cítí.

Podívala jsem se na zbytek Edwardovi rodiny. Emmett s Rosalií ostražitě sledují Jaspera. Alice stojí opodál, očima pozoruje Edwarda. Jediní kdo se usmívají jsou Carlisle a Esme. Carlisle drží Esme kolem ramen a oči mají jenom pro Jasmínku.

Pohledem jsem vyhledala Jaspera. Potlačila jsem povzdech. Trpí…

„Mrzí mě to. Jednala jsem ukvapeně.“ Konečně odtrhl oči od Jasmínky a zahleděl se na mě. „Jasmín, pojď.. Musíme jít.“ Natáhla jsem ruku. Všichni se na mě překvapeně podívali a dítě začalo kňourat. Ale nestačila odpovědět…

„Ne.“ Zavrčel Jasper skrz zaťaté zuby. Zmateně jsem se podívala po Alici. Ta jenom pokrčila rameny.

„Ale když…“

„Ne… Zvládnu to.“ Procedil pomalu. Odlepil se od zdi a malými kroky šel k Jasmínce. Upřeně se na ní díval.

„Mysli na ni jako na člověka.“ Povzbudila ho Rosalie. Viděla jsem však, jak tlačí Emmetta blíž k Jasperovi jako pojistku. Carlisle stáhl Esme kousek dál od Jasmínka, aby uvolnili cestu. Dítě teď stálo vzpřímeně a sledovalo s rozšířenýma očima blížícího se blonďatého upíra. Edward měl ruce složené na hrudi a pozorně sledoval pohyby svého bratra. Alice rychle přeběhla za Jasmínku a taky pečlivě sledovala počínání svého partnera. Jasper se zastavil asi dva kroky od dítěte. Zatajovala jsem dech.

„Bojíš se?“ Zeptal se přidušeným hlasem. Snažil se co nejméně dýchat, napadlo mě. Jasmínka nepatrně zavrtěla hlavou. Přikývl a udělal poslední kroky k ní. Pomalu si klekl a stále váhal. Emmett stojí necelý krok za ním a je připraven na nejhorší. „Je mi to líto.“ Řekl pomalu. „Já… No.. Pamatuješ si na mě?“

„Jo. Trochu.“ Špitla holčička.

„Hm.. Takže.. Asi víš, že jsem tě mohl zabít.“ Dívka němě přikývla. „Děsím tě?“ Vydechl s obavou v hlase. Jasmínka dlouho neodpovídala. „No tak!“ Řekl trochu ostřeji a chytl jí za ramena a slabě s ní zatřásl.

„Jaspere!“ Křikly jsme s Alicí naráz. Emmett za ním mu položil obě svalnaté paže na ramena. „Brácho v klidu.“ Hrozil mu pevným hlasem.

„Jo.. Jsem v pohodě.“ Snažil se opět o klidný hlas a spustil z ní svoje ruce. Ale já mu nedůvěřovala. Těkala jsem očima po všech ostatních. Edward přikývl a Emmett spustil svoje ruce dolů.

„Promiň mi to… Odpovíš mi prosím?“ Domáhal se sametovým hlasem po odpovědi mojí Jasmínky.

„Já.. Nevím. Pamatuju si tě s červenýma očima. Ale teď je máš zase zlaté.“ Pokrčila rameny a zkoumavě mu hleděla do tváře. „Nemám strach.“ Odpověděla nakonec.

Cítila jsem, jak v místnosti povolilo napětí, které tu do teď panovalo. Jasper se během sekundy postavil a s rozhodným hlasem sdělil: „Musím na lov.“ Alice se okamžitě vrhla Jasperovi do náruče a políbila ho na tvář. „Věřila jsem ti.“ Skoro všem v místnosti se na obličeji rozzářil úsměv smíšený s úlevou. Jenom já tam stála jako opařená a stále zpracovávala fakt, že Jasper je silnější než jsem myslela.

Jednala jsem před čtvrt rokem zbrkle? Ukvapeně bez rozvahy? Mám litovat? Jak se mám chovat dál…