Vysvobození

Autorka: Bětka

Ok.. já jsem jen chtěla říct, že je to takový můj 1.pokus.. takže mě plsky nehodnoťte moc přísně.. je to vlastně z pohledu Belly... poté co skočí z útesu v La Push.. ale ten konec je pozměněný... :/

Bylo to krátké, překvapivě jednoduché a.. především rychlé, což jsem ocenila ze všeho opravdu nejvíce. Myslela jsem, že v sobě neposbírám odvahu k tomuto rozhodnutí, ale touha zničit jednou pro vždy tu díru v mém rozdrásaném hrdle byla tak silná, že už mě opravdu nedokázalo zastavit nic a nikdo na světě... Někdo by možná... vlastně On by možná mohl, ale... On už tady přece není.. a ani nebude.. odešel a nevrátí se.... pochopitelně už by bylo pozdě... vlastně už JE pozdě na to, abych to vrátila zpět... ale stejně bych nechtěla.. teď už ne.... A tak jsem prostě skočila! Naposledy jsem nechala vklouznout štiplavý vzduch do mých bolestně sevřených plic, pevně jsem stiskla oteklá víčka, řasami překryla slané, rozpálené kapičky slz a.. letěla jsem.. bylo to tak zvláštně osvobozující... vítr kroutil mé tělo v šílených spirálách, ale nevadilo mi to.. byla jsem za to vlastně svým způsobem ráda... ten náraz o vodní hladinu pochopitelně zabolel, ale v porovnání s bolestí, kterou jsem prožívala a která mě mučila každým dnem a každou nocí ode dne co mě opustil to nic nebylo.... takže tu ledovou vodu, bodající do každé částečky mého prokřehlého těla a neprostupnou a tak nějak uklidňující tmu jsem nakonec přivítala s nepatrným nadšením a radostí... nechala jsem se pomalu unášet dravými proudy oceánu a můj otupělý mozek se s mým povolením vydal na poslední průjezd myšlenkami na život, který jsem prožila.. Reneé... moje ztřeštěná a milující maminka.. ano... věděla jsem, že ji to zraní.. možná zlomí úplně, ale opravdu jsem bojovat nedokázala... prostě jsem nechtěla.. promiň mami... Phil... ach... ten se o mámu postará... ano..... budou spolu... a bude jim dobře.... spolu to zvládnou... dej mi na ni pozor..... Charlie... Tati...... Odpusť mi mou pošetilost.... omlouvám se za bolest, kterou jsem ti způsobila.... mám tě ráda... Jacobe.... omlouvám se, že jsem  tě nedokázala milovat.... ani bych si tvou lásku nezasloužila.... ale děkuji za oporu.... byl krom Charlieho... jediným.. mým osobním sluncem, které ovšem nedokázalo rozpustit příkrov na mém roztrhaném srdci..... a... v neposlední řadě..... usmála jsem se, když mi jeho dokonalý obličej vyplul před zavřenými víčky na povrch.... Edwarde... ach.. teď už opravdu nebolelo vyslovit to jméno nahlas.. vlastně jen v myšlenkách a tak to bylo i lepší... viděla jsem jeho obličej... ten který jsem tak milovala, ale ten, který mi tolik ublížil.. jeho bronzové vlasy... ostře řezané rysy.... plné rty, či rovný nos.. hladké čelo... a oči... ty oči... roztavené zlato, které na mě teď zíralo se směsicí šoku a nevěřícnosti..... Bello.... hlas.. tak sametový jako vždycky... musela jsem se usmát trochu více.... Ach Edwarde... Studená voda mi již stihla naplnit uši a ucpat nos...ruce, ani nohy jsme necítila a nedokázala jsem určit kde vůbec jsem... začínalo mi být.. teplo.. opravdu teplo.. bylo to hezké.... proud vody mě znovu překroutil a já jsem náhle udeřila o skálu.. měla jsem pocit, že mi v hlavě něco zapraskalo... jeho obličej se mi začínal ztrácet... přes rty se mi přetlačila slaná voda a zaplavila mé plíce, kterým už stejně docházel kyslík... teď už jsem věděla, že mi zbývají jen vteřiny.. a ty vteřiny jsem se soustředila na jeho mihotající se obličej.... cítila jsem i přes to všechno, že mi z koutku oka vyjela slza, která se okamžitě rozplynula v mase vody, která semnou rotovala... jeho obraz se ztrácel.. a já věděla, že proudy mě tlačí dolů do hlubiny... avšak v mé hlavě se ještě neslo ozvěnou mé tiché, chraplavé volání: Edwarde... Edwarde..... Miluji tě... obraz se ztratil, můj hlas vyhasl, bezvědomí mě polapilo a moře strhlo do temné propasti zapomnění...

KONEC