Vysvobození

Autorka: Ol...

Inspirováno Novým měsícem

Kéž bys ke mě přišel a objal mě. Kéž bys ke mě přišel a políbil mě do vlasů. Po tvářích mi stékají slzy. Slzy, které mi způsobil jenom ten pocit, že tě už nikdy neuvidím.

Proč jsi mi musel říct, že odcházíš? Proč jsi mi řekl, že mě nemiluješ? Já tě totiž pořád miluji. Vždycky jsem tě milovala a vždycky budu. Ty vždycky budeš můj život.

Tys dal mému životu smysl, ale ten smysl mi utekl, uletěl tenkrát v lese. Tam jsi mě připravil o sen, o můj život, o mojí lásku.

Nemůžu dál. Nechci dál. Nemám proč jít dál. Ty jsi mi byl vším. Každý den bez tebe bylo peklo. Každá noc bez tebe, to bylo prokletí.

„Ty už mě nechceš?“

„Ne.“ Tyto slova se mi honí hlavou každou chvíli. Celé dny musím na tebe myslet. Každou noc se mi o tobě zdá. Budím se s pláčem. Nemůžu už dál. Musím to ukončit.

Beru papír abych mohla napsat poslední slova v mém životě.

„Promiň Charlie, ale už nemůžu dál. Nemůžu předstírat život. Nikomu nic nevyčítej. Doufám, že budeš šťastný, já totiž budu. Konečně budu svobodná, volná. Mám tě ráda a omlouvám se ti. Renée se omlouvám. Mám vás oba dva ráda. Vaše Bella.“ Nejedna slza ukápla na toto poslední vyznání. Pokládajíc papír na stůl se plížím do koupelny.

Z jedné ze skříněk jsem si vytáhla jednu ze žiletek. Konec už se blíží a já se na něj směju. Přeci už se nemám čeho bát. Poslední pohled na oblohu, jako obvykle je zastřená mraky. Mraky, které se zatáhly i nad mým srdcem.

„Promiň tati.“ Poslední má slova. Zavírám oči, na tváři mi pohrává spokojený úsměv. Už je konec, mé vysvobození už se blíží. Instinktivně říznu žiletkou a k mému překvapení našla své místo hned napoprvé. Už vidím bílé světlo. Vždycky jsem si přála vědět co je po životě a teď už to mám na dotek rukou. Snažím se dosáhnout na to, co mě tam čeká. Vidím anděla. Mého anděla. Mou lásku. Jestli je tady se mnou, tak jsem ráda, že jsem na to přišla tak brzo. Konečně jsem šťastná, mám svou lásku. Cítím na své tváři slzu štěstí. Nechávám si jí stírat mým andělem a oddávám se tomu pocitu lásky.