Krásné 1. výročí přeje Jessica

Autorka: Dara

část 16.

Bella:

,,Prosím...‘‘ zašeptala jsem. Potom byla opět chvíli pomlka, ale nakonec promluvil.

,,Bello, vážně to chceš? Nechceš si to—.‘‘

,,Nechci..‘‘ řekla jsem rozhodně. Aro silně vydechnul.

,,Budiž, ať je po tvém...‘‘ řekl mi. Za posledních 24 hodin se na mé tváři objevil opravdový úsměv. Už budu opravdu navěky s Edwardem, láskou mého života.

,,Děkuji...‘‘ řekla jsem ještě a přistoupila blíž k nim…

,,Budeš chtít rychlou smrt?‘‘ zeptal se Aro.

,,Samozřejmě...‘‘ řekla jsem.

,,Tak tedy...‘‘ začal tichým hlasem.

,,Hannah!‘‘ zavolal. Dveře se otevřely a do nich vstoupila mladá upírka, střední postavy. Mohla být jen o pár let starší než já.

,,Hannah, tohle je Bella. Jedna prácička pro tebe...‘‘ řekl smutně Aro. Hannah se na mě jenom podívala a usmála se.

,,Dobře...‘‘ řekla... Potom se celým svým tělem otočila ke mně.

,,Bello, otoč se ke mně čelem...‘‘ řekla mi. Udělala jsem, jak mi řekla.

,,Takže... rychle a bezbolestně?‘‘ zeptala se mě.

,,Ano...‘‘ řekla jsem suchým hlasem. Trochu jsem se bála, ale myšlenka, že budu brzy s Edwardem mi dodávala sílu a potlačovala strach. Hannah mi dala obě ruce na ramena a začala se na něco strašně silně soustředit. Aro to vedle nevydržel a řekl…

,,Hannah, počkej...‘‘ ..Ona přestala a zmateně na něj pohlédla. Já jen doufala, že si to nerozmyslel.

,,Bello, jsem moc rád, že jsem tě poznal. Něco ti o tom řeknu, než bude tvůj konec. Tam, kam přijdeš, není peklo. Ale ani nebe. Je to něco mezi tím. Vrátíš se pravděpodobně k tobě domů. Vím zcela určitě, že se setkáš s Edwardem a on na tebe čeká... Takže... Ho ode mě pozdravuj..‘‘ řekl mi se smutným hlasem.

,,Děkuju, Aro, vyřídím...‘‘ řekla jsem mu a objala ho.. Potom jsem si opět stoupla naproti Hannah a ta mi opět dala ruce na ramena... Pak jsem cítila, jak mě moje duše opouští. Poslední, co jsem zaregistrovala bylo vrzání dveří a Alicin výkřik ,,Nééé‘‘…...Potom se moje tělo svalilo na zem.

Viděla jsem nejdřív jenom bílo, které oslepilo můj zrak, ale pak už vše bylo normální. Chvíli jsem mžourala, než se můj zrak opět přizpůsobil... Poznávala jsem to tady... Ty lesy… Domov... Dala jsem se do běhu... Náš dům nemohl být daleko... Po chvíli jsem uviděla náš obrovský dům, z kterého se ozývaly mě tak povědomé tóny piana a naší ukolébavky... Jakmile jsem se postavila na první schod, hudba zanikla a otevřely se dveře. Edward...

,,Bello!‘‘ vydechl...

Já se jen usmála a vyběhla schody do jeho náruče. Tady strávíme opravdovou věčnost. Už nic nás nerozdělí... Budeme tu společně čekat, dokud za námi nepřijde někdo další, koho milujeme... Potom jsem opět uslyšela ten jeho nádherný hlas a ucítila jeho sladké rty na mých.. Konečně jsem našla to, co jsem celý život hledala. Lásku a věčný život po jeho boku…

O měsíc později..(Alicin pohled)

Bylo to hrozné. Myšlenka, že kvůli mně zemřel Edward i Bella byla hrozná. Fakt, že kdybychom přišli byť jen o dvě sekundy dřív, by jim zachránilo oběma život a teď bych nemusela stát před zrcadlem a připravovat se na jejich společný pohřeb. Bellino tělo jsme si odvezli z Voleterry domů. Pohřbeni budou doma… Ve Forks... Tam, kde se poznali... Myslela jsem, že by to takhle chtěli. Situace v rodině byla už lepší, ale jak jsme domů přinesli i Bellino tělo, myslela jsem, že se Esme skácí. Ale nejtěžší to měl můj partner. Jasper. Hlavně se mnou. I když mi kolikrát říkal, že to nebyla moje vina.. Ale byla… S touhle vinou se budu muset vyrovnat a žít s ní po zbytek svojí existence. Z mého toku myšlenek mě vytrhl Jasper.

,,Alice, můžeme vyrazit?‘‘ ptal se.

,,A..Ano...‘‘ řekla jsem a nasadila si na hlavu černý klobouk a šla k němu. On mě chytl za ruku a šli jsme  dolů, kde už byla celá naše - teď už nekompletní - rodina. Společně jsme se dopravili na hřbitov, kde už bylo nespočet truchlících hostů. Nejtěžší bylo, to říct Charliemu a Renée. Charlie si jednou dokonce dal k hlavě pistoli, ale podařilo se mi ho přesvědčit, že život jde dál. I když nejhorší vinu mám na tomto faktu já. Ovšem všichni si myslí, že za to může Jessica, ale já ne. Kdybych to všechno uviděla dřív, nemuselo by se to stát... Všichni jsme se shromáždili kolem dvou rakví s květinami. Potom kněz začal číst proslov a kolem nás všichni brečeli. My jenom vzlykali, protože jsme brečet nemohli. Byli tam snad všichni z naší bývalé školy ve Forks. Včetně Jessiky. U té jsme museli držet Emmetta, aby jí něco neudělal, protože k tomu měl sto chutí. Dále tu byli i Volturiovi a Tanya a její Denalijská rodina. A hlavně Renée a Charlie. Po ukončení proslovu všichni zaházeli rakve svými květinami a rakve byly spuštěny do země a zaházeny hlínou. Když se všichni rozešli, zůstala jsem tam stát jen já. Klekla jsem si k hrobům a zašeptala..

,,Promiňte mi to... Snad se ještě někdy potkáme…‘‘ Potom jsem tam dala ještě jednu květinu a opustila hrob, na kterém byla jména mých sourozenců a nejlepších lidí na světě hlásající ,,Počkáme na vás, na druhém břehu.‘‘ a vyšla jsem z Forkského hřbitova…Naposledy jsem se ohlédla na hrob a začala vzlykat… Pak jsem se otočila a šla vstříc existenci, ve které pořád budu myslet na to, že za to můžu já… Snad se jim za to budu moct někdy omluvit…