Krásné 1. výročí přeje Jessica

Autorka: Dara

část 14.

 Bella:

Cesta ubíhala docela rychle. Teda, jen když jsem přemýšlela nad tím, že je to naposledy, co letím letadlem.. Zrovna jsme letěli nad Francií.. Průběžně nám pilot oznamoval, nad kterou zemí se nacházíme.. Za chvíli přistaneme v Itálií.. Vzpomínala jsem na svoji návštěvu Francie.. S Edwardem jsme tam na týden byli. Přemýšlela jsem nad tím, kde všude už jsme spolu byli a co bychom ještě mohli navštívit, kdyby..… Zakázala jsem si na to myslet. Jak jsem tak přemýšlela, pilot začal hlásit, že si máme upevnit bezpečnostní pásy, že budeme přistávat. Já jsem to sice dělat nemusela, ale udělala jsem to.

Když jsem vystoupila z letadla, byl večer. Měla jsem štěstí. Ale i tak jsem si zaskočila do obchodu a koupila si nějaké jiné oblečení. Hlavně kabát. Většinou jsem si koupila něco černého. Kromě trička. To bylo červené, bez ramínek. Kabát jsem si nesla v ruce. Teď, když byla tma, jsem ho nepotřebovala.. Procházela jsem ulicemi Florencie, jen tak, abych se naposledy pokochala a viděla, jak to tu vypadá, protože si pamatuju jenom letiště. Nikde jinde ve Florencii jsem nebyla. Jak jsem tak přemýšlela a procházela jednou tmavší uličkou, něčí studená ruka se mi obmotala kolem pasu.

,,Co taková kočka, jako ty pohledává sama v takovéhle prázdné ulici? Nechceš zajít ke mně?‘‘ začal mě svádět nějaký muž. Mohlo mu být tak 25. Ototčila jsem se směrem k němu a spatřila tu nejohavnější tvář, jakou jsem kdy viděla. Ale tak, mohla by být zábava ne? Hodila jsem po něm svůdným pohledem a plně se přitiskla na jeho tělo. On mě začal všude hladit a já mu potom vrazila jednu do zubů. Jen jsem mu dala větší ránu, než jsem si představovala. Musel udělat několik kroků dozadu a spadl na zem.

,,Ne, nechci!‘‘ zašeptala jsem a šla blíž k němu.. On se začal pomalu soukat dozadu. Uhýbal se přede mnou.

,,A víš proč?‘‘ zasmála jsem se. Koukal vystrašeně.

,,Nemusel bys to přežít..‘‘ smála jsem se dál. Byl to takový ten hrozný smích, nešel od srdce. Moje srdce bylo na miliardy kousíčků.. Ale jen tak pro efekt jsem se usmívala až ten úsměv přešel v cenění zubů. Samozřejmě mi byli vidět špičáky. Přes obličej mu přelétla maska paniky a strachu a začal couvat ještě víc..

,,Nezabíjej mne, prosím‘‘ škemral…

,,Máš smůlu.. Lidi nejím..‘‘ řekla jsem mu. Koukal zmateně. Ale to mi bylo jedno.

,,Kudy do Volterry?‘‘ ptala jsem se chladně. Nic neříkal, jen roztřepaným prstem ukázal směr. Jen jsem kývla a dala se do běhu. Ten muž bude mít asi doživotní trauma, ale to mě nezajímá. Říkala jsem si, že toho povyražení a zdržení bylo už dost.. Běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla. Asi před půlnocí jsem doběhla k bráně Volterry. Všude bylo prázdno, jen sem tam se potulovaly postavy. Většina byli upíři.

,,Dobrý večer, Bello..‘‘ oslovil mě ženský hlas zezadu. Věděla jsem,s kým mám tu čest.

,,Dobrý, Jane..‘‘ řekla jsem a otočila se k ní.

,,Čemupak vděčíme za tvoji návštěvu?‘‘ zeptala se kysele.

,,To ti může být jedno.. Dovedeš mě za Arem?‘‘ zeptala jsem se. Jenom kývla a vedla mě Volterrou až k hradu Volturiů..