Krásné 1. výročí přeje Jessica

Autorka: Dara

část 12.

Bella:                                            

Asi po čtvrt hodině Lucas zavětřil. Potom se jen usmál takovým zvláštním způsobem a odběhl pryč. Toho jsem využila a zkoušela se dostat z pout. Asi po minutě škubání jsem to vzdala. Seděla jsem tam asi další dvě minuty, než se na levém koutu louky objevila mě tak známá osoba. Chvíli tam jen tak stál a potom udělal jeden váhavý krok směrem ke mně. Já se nezmohla na nic jiného, než na to, abych se na něj povzbudivě usmála. Byla jsem od něj asi 10 metrů, takže ho viděl a hned byl u mě a objímal mě.

,,Bello.. Prosím, odpusť‘‘ šeptal mi do vlasů, protože si můj obličej přitiskl ke hrudi a svou hlavu k mé.

,,Ne..Ty odpusť..‘‘ šeptala jsem.

,,Co bych ti měl odpouštět? To já jsem tu ten, kdo se prohřešil. Odpusť mi všechna ta slova, která jsem ti řekl, při našem posledním rozhovoru. Moc tě prosím, vygumuj si to z hlavy..‘‘ řekl a díval se mi do očí. Bylo v nich tolik emocí.. Tolik citu.. Obličeje jsme měli jen pár centimetrů od sebe.

,,Není co odpouštět, Edwarde.. Vše je zapomenuto..‘‘ řekla jsem a cítila jsem, jak mi po tvářích putují slzy směrem dolů. On mi je jedním rychlým pohybem setřel. Potom, strašně pomalu a opatrně se ke mně začal přibližovat. Malilinkatý kousíček před mým obličejem se zastavil. Zřejmě čekal, jestli se neodtáhnu. Já se jen usmála a prolomila tu vzdálenost mezi našimi rty. Celý ten polibek byl velmi opatrný. Ze začátku. Potom se pomalu zvrtl v naléhavý. Oba dva jsme spolu chtěli být už navždy.. Ale pro mě to bylo trochu nepohodlné. Měla jsem ruce kolem stromu a nemohla mu zaplést prsty do vlasů, jak bylo mým zvykem.. Zato on si můj obličej stále víc tiskl ke svému..

,,Kde je ten..grázl?‘‘ zeptal se mě, když se naše rty od sebe odpojily.

,,Já..ve skutečnosti..nevím..před chvílí někam zmizel..‘‘ řekla jsem.

,,Jsem tady..To jsem vám tak chyběl?‘‘ ozvalo se vpravo od nás. Oba jsme se otočili za zvukem toho hlasu. Edward se postavil a hned zaujal bojovou pozici s kamennou tváří.

,,No tak, Edwarde.. Klid.. Nejdřív bych ti rád vysvětlil, proč tě chci zabít..‘‘ řekl Lucas. Edward se trochu uvolnil, ale pořád byl v mírném bojovném postavení.

,,Dobře.. Prvotní důvod by byl asi ten,že jsi zabil mého pravého bratra.. Jamese. A za druhé jsi zabil i mou krátkodobou lásku a stvořitelku Victorii.. Tak proto.. Tak.. teď víš důvod.. Začneme tedy?‘‘ zeptal se a sám se skrčil do obranné pozice. Edward na nic nečekal a zaujal výhružnou polohu také.

,,Edwarde?‘‘ oslovila jsem ho ještě.. On ke mně pohlédl.

,,Miluju tě.. Strašně moc..‘‘ řekla jsem mu s brečícím hlasem. Jeho tvrdá maska se rozplynula a on se usmál. Té jeho nepozornosti hned využil Lucas a vrhl se na něj. Znělo to, jako když do sebe narazí dva balvany. Edward se hned vzpamatoval a bojoval seč mu síly stačily. Prali se pro mě neuvěřitelně dlouho. Sama jsem viděla, že Edward trochu ztrácí, ale nechtěla jsem si to připustit.. Edward potom uštědřil Lucasovi jednu ránu do zubů. Vydalo to ohlušující ránu a prasknutí. Lucas se rozzuřil a začal bojovat s ještě větší intenzitou než předtím. Ve chvíli malilinkaté Edwardovi nepozornosti opět zaútočil Lucas a svrhl Edwarda na zem. Lucas mu držel ruce a seděl na něm, proto se Edward nemohl bránit. Lucas se jen usmál tím nejhrozivějším úsměvem, jaký jsem kdy viděla a zabořil svoje špičáky do Edwadova krku..

,Néééééééééééééééééééééééééééééééé!!!!!!!!‘‘ začala jsem ječet pěkně nahlas a začala sebou lomcovat a chtěla jsem běžet k Edwardovi. Jen ta zatracená pouta mi bránila.. Potom se všechno odehrálo neuvěřitelně rychle. Najednou se u Lucase objevila Alice a Emmett. Ti ho odtrhli od Edwarda ležícího v kaluži krve. Nejevil žádné známky života. Potom se Emmett a Lucas prali dál, ale tentokrát měl převahu Emmett. Boj netrval dlouho. Po chvíli skončil Lucas na malé kousíčky na hořící hromadě. Alice potom ohmatávala zbytky jeho těla, až našla něco malého a lesklého. Klíč od mých pout.

,,Alice!!Pospěš si!‘‘ zavolala jsem na ní hystericky. Za chvilku byla u mě a odemykala mi pouta. Jakmile moje ruce byli venku, hned jsem přeběhla louku směrem k Edwardovi.

,,Edwarde?‘‘ řekla jsem hned,jak jsem si sedla vedle něho. Nic..

,,Edwarde!!!‘‘ křičela jsem a cloumala s jeho tělem. S velikou námahou otevřel oči.. Strašně moc se mi ulevilo, ale stále mi po obličeji putovaly slzy.

,,Bello?‘‘ zeptal se. Jeho hlas byl sotva slyšitelný i pro mé citlivé uši..

,,Ano..jsem to já, Edwarde. Lásko, musíš být silný.. Uzdravíš se..‘‘ říkala jsem mu.

,,Ne..Cítím, jak mě život opouští.. Chci..‘‘ začal větu, ale potom začal velice těžce dýchat..

,,Chci abys věděla..‘‘ pokračoval.. Začal vzlykat a v kombinaci s tím, jak popadal dech to bylo hrozné..

,,že tě miluju a vždycky jsem tě miloval..‘‘ řekl z posledních sil..

,,Ne, Edwarde. I já tě miluju, ale prosím tě, neumírej mi tady.. Já tě potřebuju, víc než cokoli jiného..‘‘ brečela jsem. On se jen smutně usmál a zašeptal tak potichu, že jsem musela mít ucho až u jeho rtů, abych to slyšela..

,,Promiň..‘‘ řekl ještě jednou a potom se jeho oči zavřely.

,,Edwarde?‘‘ snažila jsem se opět mu otevřít oči..

,,Edwarde!!‘‘ křičela jsem se strašně ubrečeným hlasem a lomcovala s jeho tělem.

,,Miláčku, neodcházej.. Prober se, slyšíš?!!‘‘ Brečela jsem dál a lomcovala s ním..

,,No tak, Edwarde..‘‘ už jsem spíše zapištěla, protože ke mně dolehla ta krutá realita. Moje jediná láska je mrtvá. Mačkala jsem jeho košili a položila si hlavu na jeho hruď. Plakala jsem možná hodiny, dny, nevím.. Ten proud mých slz se nedal zastavit. Pořád dokola jsem opakovala jeho jméno.. Jeho košile už byla durch, ale to teď bylo vedlejší..

,,Bello?‘‘ ozvalo se vedle mě. Byla to Alice. Dala mi ruku na rameno. Neodpověděla jsem, jen jsem se na ní podívala.

,,Bello, pojď, pojedeme domů. Je mi to moc líto..‘‘ řekla s dojemným hlasem. Vím jistě, že kdyby měla stejnou schopnost jako já, brečela by také..

,,Ne. Neopustím ho..‘‘ řekla jsem rozhodně.

,,Přece tady nebudeš vedle jeho těla klečet věčně..‘‘ vložil se do toho Emmett. I on měl na krajíčku. Vždyť Edward byl jeho nejbližší bratr..

,,A i kdyby?‘‘ zašeptala jsem..

,,No tak, Bells. Pojď. Musíme to říct rodině..‘‘ řekla mi Alice.

,,Kde jsou?‘‘ ptala jsem se.

,,U vás doma.. Budeme muset běžet..‘‘ řekla. Jen jsem kývla. Alice mi pomohla vstát. Skoro jsem se neudržela na nohou.

,,Emmette?‘‘ oslovila Alice našeho bratra. On jenom kývl a vzal Edwardovo mrtvé tělo.

,,Vezmeme ho s sebou, abychom mu dopřáli patřičný pohřeb..‘‘ řekla mi Alice. Jenom jsem kývla a po tváři mi putovala další slzička.

,,Jdeme..‘‘ řekla Alice a všichni jsme se dali do běhu.

Doběhli jsme k domu a šli dovnitř, kde už všichni byli shromážděni v obýváku. Jakmile uviděli Edwardovo mrtvé tělo, Esme a Rose se sesypaly a začaly strašně vzlykat. Potom Esme přilítla ke mně a skoro mě umačkala.. Potom Rose a zbytek rodiny.. Všichni mi popřáli ,,Příjemnou soustrast..‘‘..Jasper vysílal vlny klidu, ale potom jsem na něj sykla, aby toho nechal. On se jen omluvně a smutně usmál a přestal. Esme a Rose s Alicí se přesídlili opět k svým partnerům a ti je začali utišovat.. Aspoň oni na světě někoho měli.. Ale co já? Dnes mi odešla moje podpora, moje existence... Z tohohle všeho jsem nemohla a začla brečet nanovo. Ale nejtěžší to bylo asi pro Jaspera. Musel cítit emoce všech. A hlavně moje. .Nemohla jsem být s nimi v jedné místnosti. Vyběhla jsem nahoru se převléknout. Ani jsem se nedívala, co jsem si oblékla. Všechno mi ho tu připomínalo. Když jsem byla oblečená, sešla jsem schody dolů. Ani jsem nešla za nimi do obývacího pokoje a šla hned ven si sednout na schody na terasu. Všude poletovalo spadané listí ze stromu.. Ach jo, jak prázdné to tu bylo bez Edwarda.. Jaký bude teď můj život, bez něj?Všechno jsem teď viděla strašně pesimisticky.. Potom jsem uslyšela bouchnutí vstupních dveří. Někdo si sednul vedle mě. Alice..

,,Bello, je mi moc líto, že jsme přijeli pozdě..‘‘ řekla mi.

,,Ne.. To kvůli mně to všechno bylo..‘‘ říkala jsem a plakala. Alice mi dala ruku kolem ramen a konejšila mě.

,,Alice.. Musím si teď něco zařídit.. Ještě to nevidíš, ale uvidíš to, až já budu chtít..‘‘ řekla jsem.. Koukala na mě nechápavě..

,,Uvidíme se.. Snad někdy.. prosím, řekni všem, že jsem je milovala, ale že to musím udělat..‘‘ řekla jsem..

,,Ano, samozřejmě, řeknu.. Ale,co chceš dělat?‘‘ ptala se..

,,Uvidíš to..‘‘ řekla jsem jí. Naposledy jsem jí hrozně pevně objala a řekla jí.

,,Byla jsi nejlepší..‘‘ zašeptala jsem a opět plakala. I ona vydávala ze svého nitra vzlyky, ale bez slz. Potom jsem se postavila a zašeptala..

,,Sbohem, Alice.. Snad se někdy uvidíme..‘‘ zašeptala jsem a rozběhla se do lesa. Poslední, co jsem viděla, byl Alicin nechápavý, ale smutný výraz. Potom už tam byly jenom stromy..