Krásné 1. výročí přeje Jessica

Autorka: Dara

část 11.

Edward:

Ten měsíc bez Belly po boku byl hrozný. Neustále mi v hlavě blikala ta poslední slova.. A ta Jessičina..

,,Krásné 1.výročí.‘‘

V tu chvíli jsem měl chuť ji zaškrtit. Potom přišla moje jediná láska a dělala, že nic nechápe. To mi to nemohla říct?! Vždyť ví, že bych jí nechal jít, pokud by to bylo její výslovné přání. Ale dozvědět se to takovýmhle způsobem.. Poslední čtyři dny jsem seděl na pohovce v obýváku a buďto se díval do zdi, nebo na fotky z dob, kdy jsme byli oba šťastní. Jak dlouho ta její aférka vlastně trvala? Za ten měsíc, co jsem ji vyhnal jsem si to všechno ujasnil. Odpustil jsem jí. Ze své lásky k ní. Nedokázal bych se na ni zlobit, nenávidět jí. Nenávidět jí by bylo to samé jako nenávidět sebe. A to, že jsem se za poslední dobu nenáviděl. Hlavně za ta poslední slova, co jsem jí řekl. Kdyby se tu teď objevila, padnul bych jí k nohám a prosil za odpuštění za ty poslední slova, co ode mne slyšela. Jak jen jsem ji mohl vyhnat? Z mého přemýšlení mě vytrhl pípající mobil. Přišla mi MMS od neznámého čísla. Podíval jsem se na dva obrázky. Nemohl jsem věřit svým očím. Spoutaná Bella. V obličeji tolik bolesti. Potom její spoutané ruce.. Hned jsem vyťukával číslo odesílatele.. Po prvním pípnutí mi to někdo zvedl.

,,Haló, Edwarde?‘‘ ozval se mužský hlas.

,,Kdo jsi?!‘‘ zařval jsem do telefonu.

,,No tak, Edwarde. Buď v klidu. Mé jméno je Lucas, říká ti to něco? Ah ano.. To je ten, který chtěl odjet s Bellou, říkáš si, ne?.. Ale ve skutečnosti je to jinak.. Ta malá potvůrka Jessica se mnou chtěla odjet.. Bella ji chtěla zadržet.. Ale podařilo se mi ze sebe udělat trapáka a ze smutku obejmout Bellu, takže to Jessica viděla. Potom zapískal vlak a odjel. Bella chtěla vyskočit, ale zabránil jsem jí. Jak předpokládám, Jessica potom jela za tebou a všechno to svedla na Bellu. Ty jsi Bellu vyhnal a já ji sledoval. Až teď mi to přišlo v pravý okamžik jí chytit a zavolat tobě.. Rád bych vás totiž viděl umírat spolu.. Tak přijedeš si pro ni a pro svou smrt?‘‘ zeptal se mě.

Měl jsem co dělat, abych nestiskl samou zuřivostí mobil tak, abych ho nerozbil. Tak za to všechno může Jessica? Za to, že jsme byli měsíc odloučení? Kdyby nebylo té malé potvory, byli bychom teď spolu..

,,Nevěřím ti..‘‘ řekl jsem po chvíli. Musel jsem se uklidnit.

,,Neviděl jsi fotky?‘‘ pořád se smál.

,,Dej mi ji..‘‘ řekl jsem hned potom. Chvíli bylo ticho..

,,Edwarde?..‘‘ ozval se z telefonu po chvíli ten nejkrásnější hlas, jaký snad existuje. Zvuk toho hlasu mi opět vrátil smysl žít.

,,Bello? Jsi v pořádku?‘‘ zeptal jsem se hned ustaraným hlasem.

,,Ano.. Po fyzické stránce docela ano..‘‘ řekla mi. Ano.. Po fyzické stránce.. Jak by po psychické stránce mohla být v pořádku? Po tom, jak moc jsem jí ublížil? Jak já se v tu dobu nenáviděl..

,,Bells.. prosím tě promiň mi to všechno. Měl jsem tě nejdřív vyslechnout.. Netušíš, jak moc mě to teď mrzí..‘‘ řekl jsem hned, doufajíc, že mi to všechno odpustí. Slyšel jsem, jak do telefonu začala brečet.

,,Miluju tě, Edwarde.. Tak moc..‘‘ šeptala. Byla to ta dvě nejúžasnější slova, která jsem kdy slyšel. Vím, říkala mi je mnohokrát, ale teď tato dvě slova pro mne měla tak ohromný význam..

,,Bello, věř mi, já tebe taky.. Přijedu si pro tebe..‘‘ řekl jsem hned. Tak strašně jsem byl rád, že mi snad odpustila.

,,NE! Nejezdi.. Chce tě zabít.. mě taky.. Aspoň ty žij..‘‘ řekla mi. Stejná, jako vždycky..

,,O tomhle se nebudu bavit, Bello. Ať už aspoň umřeme spolu. Kdyby mi tě vzal, nedokázal bych žít jen tak sám bez tebe. Víš,že bych šel hned za tebou..‘‘ odpověděl jsem jí. Potom už jsem opět uslyšel Lucasův hlas.

,,Jak dojemné..‘‘ řekl a smál se.. na nic jiného, než na vrčení jsem se nezmohl.

,,Takže tě můžeme očekávat?‘‘ ptal se Lucas.

,,Kde..‘‘ zeptal jsem se tvrdým hlasem.

,,Jsme severně od Calgary. Menší lesík.. Malá louka.. Uprostřed strom a u něj tvoje milovaná..‘‘ popisoval. Na nic už jsem nečekal a zaklapl telefon. Hned jsem běžel do haly a vzal si boty. Nic jiného jsem nepotřeboval. Nic jiného jsem nepotřeboval víc, než být s Bellou a zachránit ji. A nebo ne.. Možná zemřu.. Ale aspoň před smrtí vidět tu nejnádhernější tvář na světě.. Cestou jsem si tak porovnával svoje šance ho zabít. Proč on vlastně jde po nás dvou? Co jsme mu udělali? Honilo se mi hlavou při běhu. Už jsem byl poblíž Calgary. Běžel jsem dál a víc a víc zrychloval. Už jsem ji cítil. Nebyli daleko. Přidal jsem na tempu a běžel směrem k louce. Pak jsem ji spatřil. Seděla pod stromem s rukama v poutech..