Vlkem navždy

Autorka: Xemantha

Příběh, navazující na Konkurenci pro Bellu.

9. část -  Noční moře

Let byl nudný. Strix se na něco občas zeptal, ale vždy to byly takové otázky, na které stačí jednoslovná odpověď, většinou ano nebo ne.

„Eriko?“

„Hm?“

„Proč nechceš do Volterry?“

„Eh… To je jedno.“

„Ne není!“

„Ale je,“ zavrčela jsem.

Strixův rozhodný obličej se změnil. Byl překvapený a vyděšený.

„Nechci se o tom bavit.“

„Proč? Souvisí to s tvou minulostí?“

„Ano.“

Když jsme přiletěli do Itálie, začínala krásná noc.

STRIX

Vyskočil jsem z letadla. Letušky se na mě celou dobu naštvaně koukaly. Asi jim vadilo, že jsem byl s Erikou v části letadla určené pro cestující a ne s ostatními zvířaty. Erika říkala, že musela hodně připlatit, aby jí to dovolili. Ještě že tak. Představa, že bych byl v kleci a kolem mě by byli samí psi, kočky a jiná zvířata mě děsila.

Přemýšlel jsem a ani jsem se nestihl podívat do jakého auta vlastně nastupujeme. Asi nějaký taxík. Zívl jsem. Erika mě pohladila. Už se těším až tam budeme. Chci se zase proběhnout, jak v lese. A mám hlad. Nechápu, jak to Erika může vydržet. Hlavně když je kolem ní tolik lidí, jejichž krev má tak ráda.

„To je pes?“ zeptal se muž, co řídil.

„Jistě že ano. Nebo snad vypadá jako gepard?“ otráveně odpověděla Erika.

Muž se zamračil:

„Vypadá jako vlk.“

„Možná tak vypadá, ale je to pes.“

„Když myslíte…“

Všiml jsem si jak pohybuje rty a usoudil jsem, že to byla nějaká nadávka. Zavřel jsem oči a odpočíval jsem.

Auto najednou zastavilo a řidič se otočil k Erice. Něco ji oznámil nějakým divným jazykem. Ona mu něco podala a promluvila tím samým jazykem. Zatřásl jsem hlavou a podíval se zpět na ně. Erika se usmívala a tlačila mě ven z auta.

„No tak, Strixi, vylez,“ smála se.

Potichu jsem zavrčel, rád, že jí zase rozumím a vyskočil jsem ven. Erika vystoupila, vytáhla svůj kufr a zavřela dveře. Řidič jí zamával a odjel.

„Vždyť před chvíli jsi ještě neslyšně nadávala. Proč ti mával?“

„Co? Vždyť jsme si celou cestu povídali. Asi si spal.“

„Nespal…“

Jen se potichu zasmála a zamířila mezi stromy, kde se z ničeho nic objevila malá, ovšem hezká a udržovaná cestička. Po zhruba pěti metrech jsem uviděl velkou pláž a o pár metrů dál krásné moře, ve kterém se odrážel měsíc a hvězdy na nebi. Erika si stoupla vedle mě a sledovala se mnou tiché, černé moře.

„Je to krásnější, než jsem si představoval.“

„Zítra uvidíš západ slunce,“ šeptla a zamířila k chatce, která stála o kus dál napůl mezi stromy a napůl na písku. Zvedl jsem se a pomalu šel k moři. Ucítil jsem sůl. Jemný vánek si hrál s mou srstí. Bylo to příjemné. Tlapou jsem se dotkl vody. Byla krásně teplá. Tak akorát. Šel jsem dál. Všechno bylo tak krásné. Zkusil jsem plavat a kupodivu se mi to i povedlo. Ten pocit nikdy nezapomenu. Uslyšel jsem potichu bouchnout dveře chatky. Podíval jsem se tam a uviděl Eriku. Pomalu vyšla z chatky. Na sobě měla lehké černé šaty. Šla k moři a vítr si hrál s jejími vlasy i šaty. Vypadala jako duch. Ovšem překrásný duch. Byla dokonce krásnější než to moře. I slunce by se schovalo, protože by jí její krásu závidělo. Šla za mnou. Připlaval jsem k břehu. Objala mě a hladila po hřbetě. Byl jsem si jistý, že kdyby mohla, plakala by. Já také.

Zůstali jsme tak snad půl hodiny.

„Pojď, jdeme do chatky,“ šeptla mi do ucha krásným sametovým hlasem. Lehce jsem přikývl. Pustila mě, postavila se a šla. Loudal jsem se za ní. Ve dveřích jsem se otočil a ještě jednou se podíval na moře.

„Tady se mi bude líbit…“