Vlkem navždy

Autorka: Xemantha

Příběh, navazující na Konkurenci pro Bellu.

8. část - Příprava na dovolenou

Vzala jsem mapu světa a špendlík a nesla to dolu, do obýváku, kde na pohovce čekal Strix. Rozložila jsem před část mapy, na které byla Evropa a Afrika a podala jsem mu špendlík.

„Zkus zavřít oči.“

„A zapíchnu ho do tebe.“

Opatrně vzal špendlík do tlamy, zavřel oči a někam ho zabodl. Oba jsme se podívali kam. Zalapala jsem po dechu.

„Volterra.“

„Co se děje? Můžu vybrat něco jiného, jestli chceš.“

„Ne, to je v pořádku. Jdu se podívat na internet.“

Volterra. Jak se mohl trefit zrovna tam? Jediné místo v Evropě, kam se mi vůbec nechce. No, stejně budeme o kus dál u moře. A jen na chvíli. Volturiovi se o nás nedozvědí. Zapnula jsem internet a začala hledat vhodné místo.

STRIX

Ležel jsem na pohovce a čekal, až Erika zařídí naši dovolenou. Strašně jsem se těšil. Říkala, že moře je úžasné, a že normální upíři plavou strašně rychle. Normální upíři…to já nejsem. Nejsem normální. Jsem sám na celém světě. Občas mě napadá, že by bylo lepší, kdybych se zabil. Ale to Erice neudělám. A navíc se mi to líbí. Ta rychlost, volnost, síla. Pomalu mi přestává vadit i to, že mám nejradši krev vlků. Já vlk nejsem. Nemusí mě to trápit. A moje rodina je daleko odsud. Nic jim neudělám. O čem to vlastně přemýšlím? Jsem jiný. Zabíjení je pro mě přirozené. Ne že by někdy nebylo.

Proč vlastně Erice tolik vadí Volterra? Vím že tam je královská rodina, ale proč jí to vadí? Bojí se jich? Musím to zjistit. Ale ne teď. Nebudu ji rušit. Až tam pojedeme, tak se jí zeptám.

ERIKA GREENOVÁ

Konečně se mi povedlo najít kus pláže, který nám jeho majitel byl ochotný za vyšší cenu prodat. Začala jsem se bát o svoje uspořené peníze, protože jsem mu slíbila opravdu hodně, jelikož na pláži se nachází i malý domek. Nechápala jsem proč tam je a ani majitel to nevěděl, tak jsem to dál neřešila. Lehla jsem si na postel a přemýšlela. Času máme dost a snad Strixovi nebude vadit, když tu budu chvíli zavřená. V myšlenkách jsem se vrátila k chlapci z Port Angeles.

„Ty vlasy a oči. Určitě jsem ho už někde viděla.“

Už dříve jsem zjistila, že když mluvím nahlas, napadá mě více věcí, než když si mluvím v duchu.

„A ten vyděšený pohled jsem také viděla. Už jsem ho někdy potkala.“

Vzpomněla jsem si na detaily našeho setkání a zasmála jsem se.

„Vypadal úplně jak malý Edward.“

Ještě chvíli jsem se usmívala, když mi došlo co jsem řekla. Prudce jsem se posadila a vyděšeně oddechovala.

„Já…byla jsem v roce 1910 v Chicagu. Musela jsem ho tam potkat! Proč mi to nedošlo dřív? Proč jsem si to dřív neuvědomila?!“

Do pokoje vešel Strix.

„Co se děje?“

„Nic. Už jsem to zařídila. Můžeme jet jestli chceš.“

Oči se mu rozzářily.

„Ano!“

„Tak si běž vzít věci a počkej na mě dole.“

Vyběhl z pokoje a já si začala skládat nejdůležitější věci do připravené tašky. Když jsem byla asi v polovině, přišel Strix. Na krku měl navlíknutý svůj obojek, v tlamě míček.

„Přidej.“

„Kam tak spěcháš?“

„K moři přece!“

„Tak se ještě modli, aby v Itálii byla v době našeho příjezdu noc. Nebo já to radši zjistím.“

Sedla jsem si k notebooku a po chvíli jsem už měla otevřenou stránku nejbližšího letiště.

„Páni. Ty máš takový štěstí.“

Vypnula jsem notebook, rychle si naházela zbytek věcí do tašky a vyběhla ven k autu.

„Jestli jsem si něco zapomněla…“

„Tak mě zabiješ? To sotva.“

Jen jsem potichu zavrčela. Sedla jsem si do auta, nastartovala a jela jedinou cestou k letišti.