Vlkem navždy

Autorka: Xemantha

Příběh, navazující na Konkurenci pro Bellu.

7. část - Teorie

„Strixi? Něco mě napadlo.“

Tenhle nápad se mu bude určitě líbit! Šla jsem chodbou k jeho pokoji. Otevřela jsem dveře a na tváři se mi objevil stejný výraz jako předchozí den. Tentokrát Strix seděl na zemi v hromadě peří. Musel roztrhnou oba polštáře.

„Strixi…“ zaúpěla jsem.

„Promiň. Když ty peříčka jsou úžasný a já jsem se nudil.“

„Tak ti je nechám.“

Překvapeně na mě koukl.

„Eri? Co se stalo?“

„Co by se mělo stát?“

„Sice jsme spolu jen pár dní, ale za tu dobu jsem stihl poznat, že se takhle normálně nechováš. Co se děje?“

„Já…nevím. Možná mi chybí civilizace. Zvykla jsem si, že je kolem mě vždy hodně lidí, a že se nikdy nenudím. Najednou jsem zase sama.“

Položil hlavu na zem.

„Strixi! Tak jsem to nemyslela!“

„Já vím. Ale je to kvůli mně. To kvůli mně tu musíme být.“

„Tak pojď ven. Čím dřív s tvým výcvikem začneme, tím dřív budeme moct někam jet.“

Přikývl, ale jeho výraz se nezměnil. Sedla jsem si k němu a on mi položil svou hlavu na nohu.

„Promiň.“

„Neomlouvej se, kamaráde. Ty za to nemůžeš. To já jsem ti zničila život.“

Hladila jsem ho po hlavě a sledovala jeho oči. Už zase byly černé.

„Jdeme?“

Přikývl a vstal. Dolů jsme šli lidskou rychlostí. Ani mě, ani jemu se nechtělo nijak pospíchat. Vyšli jsme před dům a nasedli do auta. Jela jsem do města šedesátkou. Snad poprvé v životě.

„Vypadá to tu…hezky.“

Zastavila jsem na miniaturním parkovišti pro pět aut a vystoupili jsme. Rychle jsem přešla ke Strixovi, ale stále jsem si udržovala lidskou rychlost.

„Proč jsi mě sem vlastně vzala když jsem hladový?“

„Jsi vlk. Když někoho zakousneš, nebude to nic divného. A navíc vlci mají mít černé oči.“

Kolem nás prošli tři starší muži. Sledovala jsem je a zároveň Strixe. Zvědavě si ho prohlíželi, ale šli dál.

„Cos cítil?“

„Nic.“

„Jak nic?“

Popravdě mě to moc nepřekvapovalo. Už mě napadlo, že to tak bude.

„No. Měl jsem chuť je vysát. Ale bylo to…jako bych měl hlad a někdo mi dal něco co nesnáším.“

Otevřela jsem dveře a čekala až skočí do auta.

„Co se děje?“

„Dělej…“

Poslechl a já sedla za volant.

„Kam jedeme?“

„Domů.“

„Proč? Co se děje?“

„Vybereme nějakou zemi a pojedeme na dovolenou. Co říkáš na Egypt?“

„Vždyť jsem se nic nenaučil! Co se tu děje!“

„Co by se dělo? Pojedeme někam k moři. Na nějakou dobu si tam půjčíme domek. Někde u pláže kde nejsou lidi.“

„Eriko! Co se děje!!“

Byl rozzuřený, ale jeho volání mi přišlo spíš hysterické. Bál se, co se s ním stalo. Zastavila jsem před domem a vystoupila. Otevřela jsem Strixovi dveře. Vyskočil a jakmile dopadl na zem, jeho hlava vystřelila nahoru. Bez jediného slova se rozeběhl do lesa.

„Sakra!“ zaklela jsem a rozeběhla se za ním. Věděla jsem, že ho nezastavím. Vlastně, o to mi ani nešlo. Bála jsem se spíš, že tam zrovna někdo půjde. Strixe jsem našla vedle mrtvého vysátého vlka. Čekala jsem to.

„Co…co se to se mnou stalo?“

Sedla jsem si k němu.

„Normální upíři vysávají lidi. Můžeme vysávat i zvířata, ale jejich krev nám tolik nechutná. Chápeš to?“

Zakroutil hlavou.

„Ty jsi vlk! Nejvíc ti chutná vlčí krev. Krev ostatních zvířat ti taky chutná, ale lidská... Je to jídlo, které nenávidíš. Proto jsi v Port Angeles nikoho nezabil. Proto jsi dnes nechal ty muže.“

„A proto chceš někam k moři. Protože tam nejsou vlci a nebudu tam bezhlavě útočit.“

„Na to jsem zrovna nemyslela, ale ano.“

Jeho ustaraný výraz se změnil v nadšený úsměv.

„Tak na co čekáme!“