Vlkem navždy

Autorka: Xemantha

Příběh, navazující na Konkurenci pro Bellu.

6. část - Návštěva

Seděla jsem na své posteli v pokoji.

"Úúž," ozval se Strix z koupelny.

Vstala jsem a šla za ním. Když jsem otevřela dveře, zarazila jsem se.

"Ty si snad ze mě děláš srandu!"

"Co?" Strix vykoukl z vany a rozhlédl se po zatopené koupelně.

"Hups."

"Hups? Netuším jak, ale tohle vytřeš. A rovnou i umyješ," ukázala jsem na zeď, na níž bylo bláto.

"Nechceš nechat toho hysterčení a přidat mi do vody něco, co by mě trochu umylo?"

"No jasně. A ještě tu všude budu mít šampon. Na to zapomeň." Hodila jsem na zem hadr, vyšla z koupelny, až moc silně třískla dveřmi a šla do svého pokoje. Lehla jsem si na postel. Nemůžu se na něj zlobit. V lidském světě je krátkou dobu. Sice se zatím chová jak malé štěně, ale určitě za chvíli bude zase velký zodpovědný vlk. Jen jsem ležela a přemýšlela. Vzpomněla jsem si na toho kluka z Port Angeles. Někoho mi připomínal. Ale koho? Přemýšlela jsem a po chvíli se mé myšlenky stočily k Edwardovi. Proč na něj myslím?! Možná proto, že jsem ho nikdy v životě neviděla a přesto se mi při našem prvním setkání zdálo, že ho znám už tolik let. Panebože! Co se to se mnou stalo? Strašně jsem změkla.

„Eri…“ Zakňučení vycházelo z koupelny. Nadechla jsem se a šla tam. Otevřela jsem dveře a… Začala jsem se smát. Musela jsem si sednout, zavřít oči a pomalu pravidelně dýchat, abych se uklidnila. Strix stál uprostřed mokré koupelny, chlupy rozježené na všechny strany a napůl byl zamotaný do hadru, který jsem mu dala na vytření podlahy. Pomalu jsem oči otevřela a uviděla jeho nechápavý výraz. Což ovšem způsobilo další záchvat.

„Hej! Tady není nic k smíchu!“ zavrčel Strix tlumeně, protože měl v tlamě část hadru, jak se snažil ho ze sebe sundat.

„Škoda, že jsem nekoupila foťák.“ Stále jsem se smála. Pak jsem si vzpomněla na mobil. Tam přece foťák je! Nějak jsem přesvědčila nohy, aby mi pomohly se dostat do pokoje a vzala jsem mobil ze stolu. Dostala jsem se zpět do koupelny, zamířila na Strixe a zmáčkla OK. Fotka se vydařila. Strixe to ale naštvalo a skočil po mě.

„Slez ze mě!“ volala jsem a snažila se zachránit mobil. To se mi nakonec i povedlo.

„Hele konec srandy. Radši buď tak hodná a pomož mi.“

„Nojo… Počkej chvíli.“

Vstala jsem a odešla do pokoje. Fotku jsem pro jistotu nahrála do notebooku a pak se vrátila za Strixem. Vymotala jsem ho a poslala ven. Po půlhodině koupelna zase zářila, jako by byla nová. Strix nakoukl.

„Pěkný. A co já? Podívej se na můj kožich!“

Otočila jsem se na něj a ušklíbla se:

„To budeme muset ostříhat.“

„CO?!“

„Neboj, dělám si srandu.“

Vzala jsem z poličky hřeben, který jsem stejně nikdy nepoužila a asi ani nepoužiju a trochu jsem ho učesala.

„Začíná se stmívat. Půjdeme?“

Přikývla jsem a šla si obléct černé šaty. Napadlo mě, že by byly lepší kalhoty a triko, ale tyto šaty byly obyčejné, takže jsem na to dál nemyslela. Se Strixem jsme k Tanye běželi.

„Jak v tom můžeš běhat?“

„Normálně.“

„Blázne.“

„Ty radši mlč, jo?“

„Pche.“

Po chvíli jsme doběhli k domu. Byl moc hezký, sice menší než bych u domu s tolika obyvateli čekala, ale určitě hodně útulný a pěkně zařízený. Poslední metr jsme šli lidskou rychlostí. Dveře otevřela Irina.

„Ahoj.“

„Jsem ráda, že jste přišli,“ usmála se.

Se Strixem jsme vešli. Ostatní stáli kousek od dveří a usmívali se. Tanya se sestrami si prohlížely Strixe, jejich druh mě. Tanya ke mně přistoupila a podala mi ruku.

„Vítám tě. Já jsem Tanya a tohle je Kate, Carmen a Eleazar.“

„Já jsem Erika, ale to už asi víte. A tohle je Strix.“

Strix jen kývl hlavou.

„On…opravdu je…“

„Ano,“ přikývla jsem.

„Pojďme do obýváku. Musíš nám říct, jak se to stalo.“

Usmála jsem se a šla za hostitelkou.

„Máte to tu opravdu hezké.“

Obývák byl sice jednoduchý, ale zato krásný, dokonale barevně sladěný.

„Děkuji.“

Tanya ukázala na gauč. Sedla jsem si a Strix lehl vedle gauče. Vyprávěla jsem jim o přeměně Strixe a všichni poslouchali. Občas se mě na něco zeptali a já jim po pravdě odpověděla. Neměla jsem před nimi co skrývat. Pak jsem je požádala, aby mi vyprávěli o sobě. Jejich vyprávění bylo dlouhé a velmi zajímavé. Dozvěděla jsem se spoustu věcí, které se mi určitě někdy budou hodit.

„Kdy jsi se vlastně narodila ty?“ zeptala se Carmen.

„V roce 1325 v Londýně.“

„Pamatuješ si svůj lidský život?“

„Bohužel. Nejradši bych zapomněla…“

„A tvůj upírský život? Co celé ty roky děláš?“

„Lovím. Lidi, upíry i zvířata. Několik let jsem žila s Jamesem. Pak, když jsem utíkala před Volturiovými, jsem poznala Margaret. Je zajímavé žít s člověkem. Nikdy není nuda.“

„Utíkala před Volturiovými?“

„Ti co mě znají říkají, že jsem silnější než normální upíři. Už dříve jsem si všimla, že slyším, vidím i cítím lépe. Doneslo se to k Arovi a ten za mnou poslal Jane. Pak to, ale vzdal.“

Ještě dvě hodiny jsme si povídali. Nakonec jsme se rozloučili a se Strixem jsme se lesem vraceli domů.

„Jsou milí.“

„Vydrželi tady hodně dlouho. Obdivuju je. Já bych to nevydržela.“

„Já taky ne. Co budeme dělat?“

„Já si asi budu číst a ty…“

„Něco vymyslím.“

„Hlavně, aby to dům přežil.“

„Nech toho nebo to nepřežiješ ty.“

„Ty mi vyhrožuješ?“

„Jo.“

„Jo?“

„Jo!“

„Tak jo…“

Šla jsem dál a on na mě překvapeně koukal. Pak zavrtěl hlavou a šel za mnou.