Vlkem navždy

Autorka: Xemantha

Příběh, navazující na Konkurenci pro Bellu.

5. část - Nová kamarádka

Seděla jsem v křesle u krbu a četla si zajímavou fantasy knihu. O boji mezi dobrem a zlem.

„Tak dobře, ale v jakým případě teda máme právo zasáhnout?“

„Například když teď vstane, zamává rukama, promění se v démona a začne lidičkám ukusovat hlavičky…“

„No tak, Antone!“

Zasmála jsem se a všimla si Strixe, ležícího před krbem.

„Nemáš hlad?“

Zakroutil hlavou a podíval se co čtu. Ukázala jsem mu obálku a on se zamračil. Pochopila jsem a zasmála se.

„Ha ha ha. Děsně vtipný.“

Otočil hlavu a znovu sledoval oheň. S úsměvem jsem se vrátila ke knize.

„Mluvím naprosto vážně. My dva nemáme sebemenší právo bránit černému mágovi v zaslouženým odpočinku.“

Číšník přinesl naše jídla a my umlkli. Světlana se pustila do toho svého, ale zcela bez chuti. A pak dotčeně jako vrtošivé dítě utrousila:

 „Hele? Nepůjdeme na lov?“ vyrušil mě můj kamarád.

„Neříkal jsi, že nemáš hlad?“

„Myslel jsem si to…“

Vstala jsem, zavřela knihu bez toho, abych mezi stránky vložila záložku, položila ji na stolek a odešla do svého pokoje obléct si něco lepšího pro lov. Z velké dřevěné skříně jsem vytáhla moje oblíbené černé kožené kalhoty a z šuplíku dole ve skříni tmavě modré triko bez rukávů. Oblékla jsem se a ještě si trochu upravila vlasy. Pak jsem seběhla do obýváku za Strixem. Vstal a šel napřed. Zamířil do lesa, který náš dům obklopoval a začal hledat něco, co by se dalo vysát. Rozběhla jsem se a běžela jsem dál od domu. Objevila jsem srnku, která se sama potulovala v lese. Neměla jsem náladu na hraní, a tak jsem se jí prostě zakousla do krku a vysála její krev. Ucítila jsem, že Strix nedaleko mě pronásleduje srnce. Běžela jsem za ním, kdyby náhodou narazil na zatoulané lidi. Naštěstí tu nikdo nebyl, jen my dva. Sledovala jsem ho, jak si se srncem hrál i jak ho pak zakousl a vysál. Když si mě Strix všiml, usmál se.

„Jdu se projít kousek dál. Tenhle les se mi líbí. Jdeš taky?“ zeptala jsem se.

„Jo jasně!“

Rozběhli jsme se. Strix byl kousek přede mnou.

„Že mě nechytíš!“ zavolala jsem na něj a rozběhla se jiným směrem.

„Děláš si srandu? Jsem rychlejší než světlo!“

Zasmál se a rozběhl se za mnou. Když mezi námi byl jen metr, vyskočila jsem na strom a vylezla na nejvyšší větev schopnou mě unést. Zezdola jsem uslyšela naštvaného Strixe: „To není fér!“

Po tenkých větvích jsem se rozeběhla na sever, Strix běžel po zemi. Vnímal mě pouze čichem, protože větve, po kterých jsem skákala jak veverka, se téměř nehýbaly a ze země stejně vidět nebyly. Ani já. Sledovala jsem ho, jak větří, když se najednou zastavil. Zastavila jsem také a podívala se směrem, kterým on koukal. Mezi stromy jsem zahlédla osobu.

„Upírka.“ řekl potichu vlk.

Ihned mě napadla Tanya nebo některá z jejích ‘sester‘, ale opatrnosti není nikdy dost. Ukázala jsem Strixovi, ať jde k ní a já šla potichu za ním, stále ukrytá mezi větvemi. Po chvíli zastavil na mýtince, na jejímž druhém konci stála ta upírka. Hladově se na něj podívala, ale vzápětí strnula. Strix k ní zřejmě promluvil.

„Já jsem Irina. Spolu se svými sestrami a Eleazarem už dlouho žiju tady v Denali. Jakože jsi… Kdo…“ řekla zmateně.

Strix se podíval směrem ke mně. Nemělo cenu se dál schovávat. Stejně jsem se s nimi chtěla setkat. Přeběhla jsem na strom na kraji mýtinky a skočila na zem. Irina se lekla a couvla.

„To já jsem ho proměnila. Jsem Erika Greenová.“

„Řekl jsem jí, že jsem taky upír. Tedy spíš upírovlk, a že se jmenuju Strix,“ promluvil ke mně.

Přikývla jsem a dodala k upírce: „Včera jsme se sem přistěhovali.“

Irina si mě chvíli prohlížela a pak se nejistě usmála. Přešla k nám.

„Myslím… Budeme rádi, když nás navštívíte.“

„Už jsem o vás slyšela a chtěla jsem se u vás stavit, takže rádi přijdeme.“

Irina se díky mému milému hlasu trochu uklidnila a její úsměv teď byl jistější.

„Takže dnes večer? Náš dům je severně odsud.“

Přikývla jsem a podívala se na Strixe: „Pojď. Musíš se umýt. Vypadáš jako prase.“

Strix zavrčel, ale nic neřekl. Moc dobře věděl, že mám pravdu. Na kožichu měl jak zaschlou krev, tak bláto, ve kterém se vyválel když objevil malý potůček. Naposledy jsem se na Irinu usmála a rozběhla se k nám domů. Strix běžel za mnou.