Vlkem navždy

Autorka: Xemantha

Příběh, navazující na Konkurenci pro Bellu.

4. část - Nový domov

„Sakra,“ zaklela jsem.

„Co se děje?“

„Zapomněla jsem na nějaké věci. Důležité věci.“

„Ach ne…“ zasténal.

Změnila jsem směr, ale nevracela jsem se do Port Angeles, jela jsem do Seattlu.

STRIX

Úžasné. Zase budu trčet v autě. Během cesty do města jsem si hrál s míčkem, který mi koupila. Kdyby mi místo toho koupila králíka, udělala by lépe. Zaparkovala na nějakém parkovišti, bohužel ne podzemním.

„Hned jsem zpátky.“

„Jo jasně,“ zamumlal jsem naší řečí, takže to vyznělo jako zavrčení. Omluvně se na mě usmála a odešla. Nějak se mi povedlo si na malé sedačce lehnout. Přemýšlel jsem. Vzpomněl jsem si na své syny a dceru. Když jsem se nudil, vymyslel jsem pro ně lidská jména. Teď se mi vybavila jedna vzpomínka na ně.

Vivian zívla. Vlčiče se usmála a postrčila malou Vivian k ostatním, kteří se choulili k jejímu teplému boku. Pak něco uslyšela. Před jeskyní někdo byl. Po chvíli do vyhřátého doupěte vlezl krásný černý vlk, v tlamě měl mrtvého zajíce. Gaspard, který ještě úplně nespal, se natáhl ke svému otci. Ten ho jemně olízl a postrčil zpět.

„Nemohl jsem nic chytit,“ podíval se vlk omluvně na svou družku.

„Nevadí. Tohle nám stačí. Děti stejně ještě maso nemohou.“

„Nezlobili moc?“

„Vivian hodně zkoumala, ale jinak ne. Jsou to zlatíčka. Matka mi vyprávěla, že jako malá jsem spolu s bratry strašně zlobila, ale tihle… Jen spali a pili.“

„Jéééé! Tati, podívej!!“

Výkřik mě vyrušil ze vzpomínání. Zvedl jsem hlavu a podíval se na malou holčičku. Temně jsem zavrčel. Nadskočila a schovala se za otce.

„Sklapni čokle!“

Zavrčel jsem ještě hlasitěji a ukázal všechny moje úžasně ostré zuby.

„Já se tě nebojím,“ zasmál se chlap.

„Ale měl byste.“

Erika přešla k autu a otevřela moje dveře. Nějak se jí povedlo tam nacpat ještě jednu menší tašku a černý kufřík.

„Chceš se provětrat? Pojedeme dlouho.“ podívala se na mě.

Přikývl jsem a vyskočil ven. Holka začala ječet a její otec na mě vyděšeně zíral. Moje kamarádka zoufale hleděla na kopu tašek a přeskládávala je, abych měl víc místa. Prošel jsem se kolem auta a radoval se z větříku, který si hrál s mou srstí.

„Budete tu stát ještě dlouho?“ podívala se nakonec na muže, který se snažil utišit svou dceru. Rychle s ní odešel a po cestě mumlal něco o bláznech.

„Tak pojď.“ Usmála se a já skočil zpátky do auta.

ERIKA GREENOVÁ

Cesta do Denali byla klidná. Několikrát jsem zastavili kvůli Strixovu věčně prázdnému žaludku.

„Proč mám větší hlad než ty?“

„Všichni novorození jsou hladovější.“

„Jak dlouho budu ještě novorozený?“

„Nevím. U nás to trvá rok.“

„To je dlouho.“ povzdechl si.

Díky mému rychlému autu jsme k domu dorazili za den a půl. Majiteli domu jsem volala už někdy v polovině cesty a dohodla se s ním, že mu dům zaplatím hotově. Nejprve se divil, protože to je hodně peněz, ale pak jsem mu řekla o své rodině. Že jsou rodiče bohatí a mě to už nudí, proto se stěhuji právě do Denali, dál od podlízavých lidí.

Vystoupila jsem. Starší muž ke mně rychle přiběhl.

„Dobrý den, slečno. Jste tu rychle. Vyřešíme to teď hned?“

„Ano, jistě. Strixi, počkej tady.“

Vlk přikývl.

„Nejprve vás domem provedu.“

Usmála jsem se a vešla do domu. Byl opravdu krásný. V dolním patře byl pěkně zařízený obývák s krbem a kuchyně. Vše bylo nové. Celý dům byl krátce po rekonstrukci. Horní patro bylo stejně krásné. Tři pokoje, všechny s psacím stolem a pohodlnou postelí a na konci chodbičky velká koupelna.

„Je to tu úžasné!“

„Takže přejdeme k penězům.“ řekl spokojeně.

Přikývla jsem a zašla do auta pro kufřík. Peníze si přepočítal, pak jsme vyplnili různé papíry a dům byl můj. Bývalý majitel mi poděkoval a odjel svým tmavomodrým Jeepem. Otevřela jsem Strixovi a ten nadšeně vyskočil ven.

„Konečně!“

Zasmála jsem se a vzala co nejvíc tašek.

„Tak pojď štěně.“

„Jaký štěně?!“

Vběhli jsme do domu. Strix proběhl kuchyní a pak obývákem.

„Wow! Je to tu hezký!“

„A cos čekal? Rozpadlou boudu?“

Odnesla jsem svoje tašky nahoru, do největšího pokoje. Strix přiběhl za mnou.

„Kde budu bydlet já?“

„Vyber si.“

Zamyslel se a šel si prohlídnout dva zbylé pokoje. Po chvíli jsem uslyšela jeho nadšený výkřik: „Tenhle je můj!!!“