Vlkem navždy

Autorka: Xemantha

Příběh, navazující na Konkurenci pro Bellu.

3. část - Port Angeles

„Měj hlavu sklopenou, aby ti nebyly vidět oči,“ řekla jsem potichu Strixovi. Poslechl mě. Procházeli jsme ulicemi města. Kolem nás spěchali lidé. Stále jsem na Strixe dávala pozor, ale snažil se lidi nevnímat, což se mu dařilo, a tak moje obavy byly zbytečné. Někteří lidé si ho zvědavě prohlíželi, protože vlk je neobvyklý mazlíček. Hlavně když nemá vodítko, napadlo mě. Zasyčela jsem a začala hledat vhodný obchod. Zastavili jsme před obchodem se zvířecími potřebami a Strix na mě tázavě pohlédl.

„Potřebuješ vodítko,“ šeptla jsem.

„Chci modré.“

Zasmála jsem se a vešla. Prodavačka byla milá, a když uviděla, že nemám zájem se s ní o Strixovi bavit, mlčky mi prodala obojek a vodítko. Když jsem Strixovi chtěla dát obojek na krk, ze začátku trochu protestoval, ale nakonec svolil.

„Náhodou ti sluší.“

„Dej si na hlavu nočník a budeš vypadat stejně,“ zavrčel.

Usmála jsem se a pokračovali jsme v procházení městem.

„Už víš, které město to je?“

„Port Angeles. Nějakou dobu se tu zdržíme. Seženu odsud domek v nějakém malém městečku.“

„Na co?“

„Měl by sis zvyknout na lidskou krev. A musíš se naučit ještě hodně věcí.“

Uviděla jsem hezky vypadající internetovou kavárnu. Zamířili jsme tam, ale mladá slečna, co tam pracovala, nás nechtěla pustit. Až po menším úplatku přikývla. Sedla jsem si k počítači a Strix poslušně lehl u mých nohou. Zavřel oči a poslouchal hluk kolem.

„Všechno je tu tak zmatené! Bolí mě z toho hlava. Lidé neustále někam spěchají, auta jsou hlučná…“

„Auta…moment odkud znáš auta?“

Chlap u vedlejšího počítače se na mě podíval. Mluvila jsem velmi potichu, ale poslední slovo jsem řekla spíš normálním lidským šepotem. Usmála jsem se na něj a on se otočil zpět ke svému počítači. Já jsem se také vrátila k hledání.

„Denali? Mohli bychom pak navštívit Tanyu.“

„Kdo to je?“

„Ona a její rodina jsou vegetariáni. Neznám je osobně, ale už jsem o nich slyšela.“

„A je v Denali hodně lidí?“

„Tanya tam žije už hodně dlouho, takže ne. Budeme ale chodit na výlety mezi lidi.“

„Dobře…“

Napsala jsem si na papírek telefonní číslo, zaplatila jsem za internet a šli jsme zpět na ulici, což se Strixovi moc nelíbilo.

„Můžu se zkusit nadechnout?“

„Opovaž se. Mimochodem stále jsi mi neřekl odkud znáš auta.“

„Jako malý jsem s rodinou žil nedaleko lidí.“

Kousla jsem se do rtu a přemýšlela, co udělám se Strixem, protože jsem potřebovala nakoupit hodně věcí.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Já…potřebuju nakoupit několik věcí, ale nemůžu tě vzít s sebou.“

„Tak mě pusť za městem. Já na tebe počkám.“

„Blázníš? Tak blízko lidí? Promiň, ale nechci riskovat.“

„Tak co navrhuješ?“

„Asi se ti to nebude líbit…“

„Mluv.“

„No…Normální psi čekají na svoje majitele přivázaní před obchody.“

„Nikdy,“ zavrčel.

„Jen na chvíli.“

„Stejně mě necháš samotného. To už by bylo lepší mě pustit za městem.“

„Byl bys moc daleko. Necítila bych co děláš.“

„Doufám, že nakupuješ rychle…“

Usmála jsem se a podrbala ho na hlavě. „Neboj.“

Když jsme dorazili před obchod, přivázala jsem jeho vodítko k zábradlí u schodů, které do staršího obchůdku vedly. Pohladila jsem ho a do ucha zašeptala uklidňující slova. Cítila jsem, jak se uvolnil a tak jsem šla do obchodu. Snažila jsem se udržet lidskou rychlost, ale obava, že Strix něco udělá byla silnější. Naštěstí jsem neběhala zas tak rychle a nikdo si toho nevšiml. Po chvíli jsem stála u kasy, sledujíc Strixe, který ležel venku. Prodavačka si všimla mého spěchu a po několika dlouhých vteřinách mi oznámila kolik mám zaplatit. S vděčným úsměvem jsem jí podala peníze a s taškami vyběhla z obchodu. Strix stále nehybně ležel. Všimla jsem si malého kluka jak ho zvědavě pozoruje.

„Ahoj chlapče,“ usmála jsem se na něj.

„Dobrý den,“ řekl po chvíli lehce vyděšeně.

„Chceš si ho pohladit?“

Chlapec otevřel pusu. „Můžu?“

Strix zděšeně otevřel jedno oko tak, aby to kluk nepostřehl.

„Samozřejmě. Pojď.“ Natáhla jsem k němu ruku, aby se nebál. Pomalu udělal pár kroků blíž ke Strixovi. Jemně jsem ho chytila za ruku a dodala mu odvahu. Chlapec se nadechl, čapl si vedle mě a dotkl se Strixovy srsti. Když uviděl, že vlk nijak nereagoval, přejel rukou po polovině jeho zad. Najednou vyděšeně vyskočil.

„Co se stalo?“ Položila jsem ruku na Strixe a pochopila jsem.

„On…třese se…“

„Bojí se. Není na lidi moc zvyklý,“ vysvětlila jsem mu.

„Bojí se? Proč?“

„Víš, on žil v lese, kde lidé zabíjeli zvířata pro zábavu. Kdysi vlci na tyto zlé lidi stačili, protože na lov používali pouze nože, ale teď mají moderní zbraně.“ Chlapec přikývl, že chápe.

„Asi už půjdeme,“ nadechla jsem se. Tím jsem vdechla i chlapcovu vůni.

„Jak to můžeš vydržet? Klidně bys ho mohla obejmout a přitom dýchat a stejně bys odolala,“ uslyšela jsem hlas v hlavě.

Chlapec ještě jednou pohladil Strixe a do ucha mu zašeptal: „Neboj. Já ti neublížím.“ Pak odběhl někam pryč. Strix se narovnal.

„Má velké štěstí.“

„Ty bys ho nezabil,“ šeptla jsem když jsem se skláněla pro tašky. Strix vstal a čekal až ho odvážu.

„To si jen myslíš.“

Vzala jsem tašky do jedné ruky a odvázala vodítko. „Nebuď si tak jistý svou silou. Může tě to stát život.“

„Kam jdeme teď?“

„Koupit auto. Vevnitř jsem si uvědomila, že se do Denali musíme nějak lidsky dostat. A navíc tě nebudu muset přivazovat.“

„Místo toho mě zamkneš v autě na parkovišti,“ povzdechl si.

Zasmála jsem se a vytáhla mapku města. Jak ironické, že i já ji musím používat. Našla jsem nejbližší prodejnu a zamířila tam.

„Proč jsi vůbec nechala toho kluka aby mě pohladil? Mohl jsem ho zabít.“

„Chci, aby sis začal na lidi zvykat. Taky se mi ten kluk líbil a hlas, který mě zatím nikdy nezklamal, mi řekl, že ho ještě potkáme. Chtěla jsem si ho lépe zapamatovat. A nebezpečí od tebe nehrozilo. Jsem silnější. Vím jak tě zkrotit.“

„Ok ok…už mlčím.“

Před prodejnou jsem ho opět přivázala. Tentokrát moc neprotestoval, ale stále se mu to nelíbilo.

„Za chvíli jsem zpátky. Neboj se. Vím jaké auto chci.“

Naštvaně mlčel a já rychle vešla do prodejny. Ihned ke mně přispěchal zaměstnanec a vyzvídal, co si přeji.

„Nějaké hodně rychlé auto. Na ceně nezáleží.“

Přikývl a odvedl mě k opravdu překrásnému autu.

„Ferrari F430. A černé. Naprosto dokonalé. Beru.“ Usmála jsem se a mladý muž také, šťastný, že to bylo tak rychlé. Vytáhla jsem kreditní kartu, zaplatila a zašla pro Strixe.

„Doufám, že mi ho nezničíš.“

„Pche. Jsem snad nějaký čokl co se vymočí jedno kde, hlavně že rychle?“

Zaměstnanec mi podal klíčky a zvědavě si Strixe prohlížel. Nastoupili jsme a já vyjela na silnici.

„Co ještě budeš nakupovat?“

„Musím si koupit notebook a stavím se pro nějaké knihy. Obávám se, že v Denali moc knih nekoupím.“

„Je to nutné?“

„To přežiješ. Když jsem ti kupovala obojek, koupila jsem ti i hračku.“ Hodila jsem na palubní desku míček. Strix se na něj zděšeně podíval.

„Děláš si srandu? Já nejsem hloupý pes! Kolikrát ti to mám ještě říkat?“ Ale i přes jeho protesty jsem mu viděla v očích, že si chce hrát. Zasmála jsem se a zajela do podzemního parkoviště.

„Počkej tu na mě. Za chvíli jsem zpátky.“

„To říkáš vždycky,“ řekl stále zaujatý míčkem.

Vypnula jsem motor a vystoupila. Chvíli jsem ho sledovala a pak s úsměvem auto zamkla. Pospíchala jsem do obchodu s počítači. Zeptala jsem se prodavače na nejlepší notebook a on mi otráveně jeden ukázal.

„Dík,“ zamumlala jsem a prohlížela jsem si ho. Měl pravdu. Z těch několika notebooků co tam měli, byl tento nejlepší, takže jsem si ho koupila. Pak jsem spěchala do obchodu s oblečením. Jak jsem probíhala ke kabinkám, sbírala jsem dobře vypadající trika, sukně, kalhoty a šaty. Nakonec jsem si koupila dvoje společenské šaty, pět triček, jednu minisukni a dvoje kalhoty. Rychle jsem přemýšlela, jestli ještě něco nepotřebuji, ale nic mě už nenapadalo. Pak jsem si vzpomněla na knihy.

„Já hlava dubová…“ zamumlala jsem a běžela do knihkupectví. Vybrala jsem několik hororů, mezi nimi i můj oblíbený Drákula. Ale zdálo se mi to málo, tak jsem koupila ještě všechny zajímavé fantastické a historické knihy. Prodavačka byla překvapená.

„Stěhuji se dál od civilizace,“ vysvětlila jsem s úsměvem. Usmála se také a přikývla. Zaplatila jsem a šla na parkoviště. Po cestě jsem přemýšlela jak musí být pro Strixe těžké, být mezi lidmi. Já jsem se mezi nimi chovala naprosto přirozeně. Strávila jsem ve větších městech téměř polovinu svého života a vybudovala jsem si jistou zeď. Pokud jsem nechtěla, mohla jsem uvolněná chodit mezi lidmi, i když mé oči byly téměř úplně černé.

Když jsem dorazila na parkoviště, u mého nového auta stálo několik patnáctiletých dětí. Tři chlapci a dvě dívky. Kluci hodnotili auto a dívky sledovaly vlka. Ušklíbla jsem se a odemkla jsem. Strix vyskočil a sledoval mě, jak se přibližuji. Vypadal jako pes, těšící se na svou paničku. Chybělo jen, aby mlátil ocasem do sedačky. Zasmála jsem se a nasedla do auta. Všech pět dětí na mě vystrašeně a zároveň obdivně zíralo. Nastartovala jsem a oni uhnuli, abych mohla odjet.

„Už mám všechno, takže jedeme do Denali,“ promluvila jsem, potom co jsme vyjeli z parkoviště.

„Bylo na čase. Všechny děti tady ve městě mi začínaly lézt na nervy.“

„Prosím tě…buď rád, že tě někdo obdivuje.“

„Děsně vtipný,“ ušklíbl se.