Vlkem navždy

Autorka: Xemantha

Příběh, navazující na Konkurenci pro Bellu.

2. část - Setkání s lidmi

Šli jsme už druhý den. Nešli jsme na určité místo, proto nebyl důvod k běhu. Různě jsme se toulali a vyprávěli si o minulosti. Je zajímavé, že vlci nemají jména, která jdou převést do lidské řeči. Takže jsme strávili několik hodin vybíráním. Za těch téměř 700 let co jsem upírkou – to, co jsem řekla Edwardovi a jeho rodině byla lež – jsem se naučila mnoho jazyků, proto byl výběr větší. Nakonec se můj přítel rozhodl pro Strix. Nevyzvídala jsem, proč zrovna toto slovo. Hlavě že se mu líbilo a dobře se vyslovovalo.

„Kdy tě přeměnili?“ zeptal se po chvíli ticha.

„Roku 1325.“

„A teď je…“

„2006.“

„Ne že bych uměl nějak výjimečně počítat…“

„Za 19 let mi bude 700. Roky asi vnímáte, co?“

Zasmál se. Jeho smích byl něco mezi štěkotem a normálním hlubokým mužským smíchem. Ale tak jsem to slyšela jen já, protože ten lidský hlas byl pouze v mé hlavě.

„Já…víš nikdy jsem se nebavila s vlkem,“ ušklíbla jsem se.

„Čím to asi bude?“

Tentokrát jsem se zasmáli oba. Chvíli jsme se ještě tiše usmívali. Pak zvážněl.

„A…jak je to se zabíjením? Toužím po krvi a pokud vím, lidé mají také krev.“

Usměv zmizel. „No. Upíři sají krev hlavně lidem. Jen někteří pijí pouze zvířecí krev. Říká se jim vegetariáni.“

Zastavili jsme se u krásného čistého lesního potůčku. Chvíli si prohlížel svůj odraz.

„Mám jiné oči,“ řekl překvapeně.

„To dělá ta krev. Pokud budeš pít lidskou, budeš mít rudé oči. Pokud budeš pít zvířecí, tvé oči budou topazové. Ale všem oči postupně tmavnou čím víc jsou hladovější. Vlastně…tak je to u nás. Nevím jestli to u tebe bude stejné.“

Podíval se na mě a já sledovala jeho krásné topazové oči. Sedla jsem si na zem a on si lehl vedle mě. Rukou jsem projížděla jeho černým kožichem. Seděli jsme takhle hodně dlouho, protože slunce zatím zašlo a mezi stromy začala pronikat měsíční záře. Podíval se na nebe.

„Co budeme dělat?“

„Netuším,“ odpověděla jsem.

„Mohla bys mě učit lidské věci. Máme hodně času.“

Usmála jsem se. „Vlastně…je pár věcí, které bys měl vědět. Několik pravidel, která musíme dodržovat.“

„Nejsem jako vy.“

„Ale jde o prozrazení naší existence. Žádný člověk se nesmí dozvědět, že upíři skutečně existují.“

„Takže…jak žijete mezi normálními lidmi?“

„Nás, co žijeme mezi lidmi, moc není. Musíme dodržovat určitá pravidla. Nesmíme se ukazovat za slunečných dnů, protože naše kůže na slunci září.“

„Všiml jsem si. Vypadala jsi jako nějaké…božské stvoření.“

„Ty jsi vypadal podobně. Nevím jak to popsat. Tvoje srst…byla překrásná. Stále je krásná, ale na slunci…“

„Dost o mě! A další pravidla?“ zasmál se.

„No…nezabíjet lidi, nejspíš. Ono je nejen zvláštní když máš rudé oči, ale také je pak těžké odolat. Když dlouho zabíjíš pouze zvířata, je pak lehčí vydržet s lidmi v jedné místnosti.“

„Ty…jíš lidi?“

„Dlouho jsem už lidskou krev neochutnala.“

„Myslím, že začínám mít hlad.“

„Já taky. Tak pojď. Čeká tě tvůj první lov.“

Vstali jsme a já svými smysly hledala nějaké zvíře. Ale cítila jsem pouze hmyz a několik ptáků v korunách stromů. Také jednu veverku. Ale to všechno bylo k ničemu. Byla by to pouze jednohubka a s naším hladem by to nic neudělalo. Pomalu jsem šla dál lesem, Strix se loudal za mnou.

„Co se děje?“ podívala jsem se na něj.

Zastavil a podíval se na mě. „Nejsem si jistý jestli…budu schopný zabít něco jiného než srnku. Budu schopný někdy zabít vlka?“

„Zaprvé stopuju medvěda, zadruhé…my upíři jsme dříve bývali lidé a přesto je bez výčitek svědomí zabíjíme. Novorození to samozřejmě vnímají jinak. Dokáží člověka zabít, protože mají hlad, ale pak si to vyčítají a říkají si, že už nikdy nikoho nezabijí. Jenže pak zase dostanou hlad a ten je silnější.“

„Takže kdybychom…narazili na vlka…zabil bych ho?“

Přikývla jsem. Smutně se podíval na zem pod sebou a já radši šla dál. Po chvíli jsem medvěda ucítila. Podle změny Strixova výrazu jsem usoudila, že ho ucítil také. Jestli si myslíte, že vlci nemají výrazy jako my, tak se mýlíte. Jen nejsou tak zřetelné. Ale u Strixe byly o něco zřetelnější. Až moc se podobá člověku. Náhoda nebo osud má na svědomí naše setkání?

Nečekaně vyběhl za medvědem. Běžela jsem za ním, ale na místo jsem se dostala až když medvěd ležel mrtvý na zemi a Strix ho vysával. Usmála jsem se.

„Půjdu si taky něco najít, jo?“

Mávnul ocasem nahoru a dolu, což znamenalo souhlas. Už několikrát tohle udělal. Neodpověděl mi, když jsem se zeptala, jestli je pro něj mluvení vysilující nebo ho to jen nebaví. Možná chtěl jen mlčet. Občas mám taky náladu, kdy se nechci vůbec pohnout.

Běžela jsem někam do lesa, najít svou dnešní večeři. Po chvíli jsem objevila mladou srnku, ale stačilo mi to, a tak jsem se po chvilce vrátila za Strixem. Ležel vedle medvěda a oči měl zavřené.

„Asi bych ti měla pomoct ho zahrabat, že?“

„Eriko? Proč nemůžu spát?“

„My nespíme.“

„Páni…“

„Zas tak úžasné to není. Nevím, jak ostatní, ale já se vždycky strašně nudím.“

„Se mnou se nudit nebudeš.“ Usmál se a odhalil své dokonalé ostré zuby.

„To koukám,“ ušklíbla jsem se. „Pomůžeš mi vyhrabat díru pro toho medvěda?“

„Proč? Vypadá, jako by ho zabil vlk.“

„Jenže normální vlci nevysávají krev a něco z toho medvěda sežerou.“

„Já mámě říkal, že nejsem normální. Ale nevěřila mi to.“ Smáli jsme se. S ním se opravdu nudit nebudu. Lepšího přítele jsem získat nemohla.

Společně jsme vyhrabali díru a hodili do ní medvěda. Já ji pak zahrabala a chvíli jsme tam vyváděli, abychom udupali hlínu.

Strix se překulil na záda a já ho pohladila na břiše. Začal sebou mlít a smát se.

„Ty si lechtivý?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Na břiše jsme lechtiví všichni.“

„A pak, že jsi silnější a nepřemožitelnější,“ smála jsem se.

Prali jsme se tam snad půl hodiny, pak nás vyrušil pach člověka. Strix ztuhl.

„Nedýchej. Sakra, co tu dělá. Pojď rychle.“

Běžela jsem dál od osoby, co se k nám zprvu blížila. Strix běžel přede mnou, pak ale prudce zastavil.

„Co se…“ Ucítila jsem to taky. Lidi. Hodně lidí. Jsme u nějakého města.

„Nedýchej a pokus se tvářit jako normální pes, ano?“

„Musíme tam jít?“

„Jen zjistím, co je to za město. Neboj. Všechno bude v pořádku. Hlavně nedýchej a nemysli na jídlo, ano?“

Přikývl.

„A taky se chovej jako pes. Prosím.“

„Neboj. Stejně můj hlas slyšíš jen ty. Nikomu jinému do hlavy nepolezu,“ zasmál se.

„Jo, jasně.“

Nadechla jsem se a šli jsme do města.