Vlkem navždy

Autorka: Xemantha

Příběh, navazující na Konkurenci pro Bellu.

1. část - Volba

Netušila jsem, kam běžím. Chtěla jsem jen být co nejdál od Belly Swanové a všech Cullenů. Ta jejich láska mě ničila. Vyvolávala ve mně vzpomínky na mou minulost. Když jsem byla člověk, milovala jsem jednoho hocha. On miloval mě. Byli jsme zasnoubení, ale jednoho večera nás přepadl upír. Mého přítele zabil, já unikla. Ale kousnutá. Když jsem se proměnila, toužila jsem jen po pomstě. Pak jsem se začala zajímat o upíry a skončilo to takhle. Stal se ze mě stroj na zabíjení. Když se mnou byla Margaret, bylo to lepší, ale teď jsem zase sama.

Z přemýšlení mě vytrhl pach krve. Šla jsem blíž a uviděla rodinku vlků, jak žerou srnku, kterou ulovili. Najednou mě něco napadlo. Pomalu jsem šla blíž. Vlk si mě všiml a zavrčel. Ušklíbla jsem se, protože mi to připomnělo toho vlkodlaka, kterého jsem zabila. Nezastavila jsem a vlk skočil blíž ke mně, aby chránil rodinu. Udělala sem krok k němu a vyskočil na mě. To jsem chtěla. Chytila jsem ho a kousla do krku. Spadl na zem a svíjel se bolestí. Bylo mi ho líto a najednou jsem si uvědomila, jaký jsem sobec. Vždyť má rodinu. Kousla jsem se do rtu a podívala se na vlčici se třemi štěňaty. Sedla jsem si vedle přeměňujícího vlka a sledovala ho. Vlčice ho se strachem v očích také sledovala.

Po několika minutách jsem ho kousla ještě jednou, aby se přeměna urychlila. Vlčata už usnula, ale vlčice ho stále smutně pozorovala. Bylo mi jí líto. Zatím jsem přemýšlela co budu dělat.

Po půlhodině vlk přestal kňučet a výt a podíval se na mě svýma rudýma očima. Přeměna byla dokončená. Otočil se ke své rodině a já věděla na co myslí. Chytila jsem ho za přední tlapy tak, aby se mi díval do očí.

„To je tvá rodina. Je nesmíš zabít. Udělala jsem z tebe krvelačné monstrum z naprosto sobeckého důvodu. Nechci být sama a doufala jsem, že budeš mým kamarádem, mým společníkem na cestách. Teď ti ale dávám na vybranou. Buď opustíš svou rodinu a půjdeš se mnou. Ty teď budeš žít věčně, stejně tak jako já a ostatní mého druhu. Ty jsi jedinečný, jediný vlko-upír. Spolu bychom lovili, bavili se. A teď druhá možnost. Pomohu ti se teď nasytit a chvíli tu zůstanu, abych ti pomohla odolat pokušení zabít svou rodinu. Pak odejdu a bude jen na tobě, jak budeš žít. Jsi výjimečně silný, mohl by jsi chránit svou rodinu, tvoje syny, vnuky, pravnuky. Na věky věků. Tvůj rod by byl věčný, protože by měl svého ochránce. Ale nezapomínej na možnost, že se neovládneš a někoho z nich,“ otočila jsem ho, aby viděl svá vlčata, „zabiješ.“

Chvíli je sledoval. Nic neudělal, nic neřekl, jako socha. Ani já jsem se nehýbala. Kdyby nás někdo viděl, myslel by si, že jsme krásné sousoší.

„Vím, že mi rozumíš,“ šeptala jsem. „Byl jsi výjimečný už jako vlk. Proto se přeměna povedla. Chceš chvíli přemýšlet?“

Čekala jsem, že nějak dá najevo souhlas, ale tohle jsem opravdu nečekala. V hlavě jsem uslyšela příjemný mužský hlas, který řekl: „Mám hlad.“

„Páni…“ vydechla jsem po chvíli. „Dobře. Půjdu něco chytit. Zatím zůstaň tady a nedýchej. Nemusíme dýchat a aspoň neucítíš pach jejich krve.“

Chvíli jsem ho ještě sledovala a pak se rychle rozběhla za nejbližším zvířetem, kterému proudila v žilách krev. Objevila jsem srnku. Ideální. Chytila jsem ji a běžela s ní zpět. Vlk mě poslechl a jen smutně sledoval svou rodinu. Co jsem to udělala? Poslední dobou dělám jen chyby. Dřív jsem taková nebývala. Co se to se mnou stalo?

Vlk se na mě otočil. Položila jsem před něj srnu. Napůl na ní lehl, aby nemohla utéct a zakousl se jí do krku. Sál teplou zvířecí krev. Od doupěte něco zakňučelo. Probudilo se jedno štěně a zvědavě si mě prohlíželo. Chtělo jít blíž. Jeho matka ho čumákem zadržela. Nevěděla, jestli mi má věřit, nevěděla, co si má myslet o svém druhovi. Pousmála jsem se a otočila se zpět na vlka, který právě vysával poslední kapky krve. Podíval se na mě a opět jsem uslyšela v hlavě jeho hlas: „Dej mi chvíli čas, prosím.“

Přikývla jsem a odešla k blízké skále. Posadila jsem se na její kraj, zavřela oči a vnímala okolí. Vnímala jsem všechny tvory, kterým bilo srdce, kterým proudila v těle krev. Byla jsem si téměř jistá, že vnímám i všechny mravence, kteří ode mě nebyli dál, jak jeden metr. Cítila jsem i mého nového kamaráda. Ležel kousek od své rodiny. Najednou vstal a šel k nim blíž. Zpozorněla jsem, protože jsem si nebyla jistá, zda se pořádně nakrmil. Ale necítila jsem, že by jim něco udělal. Loučil se? Hlasitě zavyl na celý les. Měla jsem pocit, jako by to bylo sbohem. Zřejmě můj pocit byl správný, protože o půl vteřiny později stál před skálou. Otevřela jsem oči. Vlci jsou hodně rychlí, takže teď je asi dvakrát rychlejší než my, normální upíři. Byla jsem nadšená, že jsem získala takovéhoto přítele.

„Přidávám se k tobě, protože se bojím co udělám své rodině když zůstanu.“

„Omlouvám se ti za to. Bylo to zbrklé a hloupé. Připravila jsem tě o rodinu.“

„Říkáš, že jsem výjimečný? Jsem jediný svého druhu?“

„Ano. Žádné jiné zvíře ještě přeměněno nebylo, pokud vím.“

„Tak si toho budu vážit. Budu si vážit toho, že jsi mě proměnila a rád budu tvým společníkem na cestách.“

Usmála jsem se.