Vlk samotář

Autorka: Ance

Hlavní postavy

Leah Clearwater

Jack Wyatt

Vedlejší postavy

Jacob Black

Seth Clearwater

Renesmee Cullen

A další…

Vypravěč

Leah C.

Jack W.

Stav povídky

Nedokončená

Období

Šest/sedm let po BD

Děj

Uběhlo šest sedm let po střetu s Volturiovými. Cullenovi se odstěhovali na Aljašku. Jacobova smečka se rozpadla - Jacob je s Renesmee. Seth s Leah ještě dosud žijí v rezervaci La Push. Jednoho dne se Leah dostane do nesnází a právě Jack jí zachrání. Taky vlk… ale samotář, nomád. Muž s nepříjemnými způsoby a věčně zamračený.

Kapitola 1

* LEAH *

Měla jsi jít pryč, vůbec sem nechodit, říkala jsem si a mračila se do skleničky se šampaňským.

„Tady jsi.“ Ozval se za mnou Jacobův hlas.

Otočila jsem se a nuceně se usmála. „No jo, tady jsem.“ Odpověděla jsem s úšklebkem. „Ale co ty tady? Kdes nechal Nessie?“ Byli jsme zrovna v kuchyni, zatímco všichni ostatní slavili venku na zahradě. Svatbu.

„Nessie je s Bellou v obýváku.“ Odpověděl… snad ani nevěděl, co mi jinak říct. Byl trochu rozpačitý, ale přišel.

„Bella je tu taky?“ podivila jsem se. Ale zas tak divné to není, jezdí sem často – v rámci možností.

„Jo, s Edwardem.“ Doplnil Jacob už ne tak potěšeně. Edward Cullen a Jacob byli přátelé – no snad to je moc silné slovo – skoro přátelé, ale šlo tady o princip, že se musí aspoň trochu nesnášet, jak Jacob pořád říká.

„To musíš mít teda radost.“ Řekla jsem ironicky a sedla si ke kuchyňskému stolu. Tady byl aspoň klid. Ale ne nadlouho.

Jake jen naznačil otrávený výraz a přisedl si taky. „Překvapilo mě ale, že jsi tu ty.“ Pravil po chvíli.

„Proč bych tu nebyla? Je to přece významná věc. Svatba Emily a Sama… konečně, po tolika letech zasnoubení.“ A i mě moje slova přišla hořká.

Nechtěla jsem mluvit o sobě. Ani s Jacobem. S nikým. Já sama jsem se ve svých citech nevyznala. Posledních pár let jsem s nimi – Emily a Samem – vycházela dobře… no jak se to vezme, spíš jsem si jich nevšímala, snažila se jim vyhýbat a ignorovat.

A když už jsem si myslela, že se to lepší – stačil jediný pohled na ty dva, jak se k sobě mají. A mně se zdálo, že zase ztrácím půdu pod nohami.

Cítila jsem se jako bych byla rozpolcená na dvě bytosti. Ta jedna plná nenávisti, zášti a pomsty. Ta druhá plná bolesti, zklamání a beznaděje. Už nevím, co dál…

Tím víc jsem byla ráda, že Sam neslyší moje myšlenky.

„Jdi slavit, Jacobe,“ pobídla jsem ho. Potřebovala jsem být sama. „Jdi za Nessie a pozdravuj jí ode mě.“ Ona byla jediná z těch krvežíznivců, kterou jsem snesla. Přece jen byla i napůl člověk a navíc byla Jacobova družka. A kdyby tohle nestačilo, byla tu sama Renesmee, kterou každý prostě musel milovat. To, co ze sebe vyzařovala… I já ji měla ráda.

Jacob na mě znepokojeně pohlédl. „A co ty?“

Se suchým úsměvem jsem zavrtěla hlavou. „Já už tam nepůjdu. Byla jsem tu dostatečně dlouho. Dokonce jsem jim i poblahopřála a snažila se být milá. Ani nemluvě o těchhle šatech.“ Poukázala jsem na to, co jsem měla na sobě. Usmála jsem se tomu jako nějakému vtipu, ale Jacob byl pořád vážný. „Nechtěla jsem, aby se kvůli mně cítili provinile, na to opravdu nechci.“ Šeptla jsem tak tiše, že jsem pochybovala, že mě vůbec Jake slyšel. To, co jsem řekla, jsem myslela vážně, ale i tak mě ve mně hlodalo pokušení udělat něco… cokoliv, aby si ti dva vůbec všimli, co ta jejich svatba dělá se mnou!

„Já vím, pozoroval jsem tě.“ Přiznal se Jake.

Podrážděně jsem se na něj zamračila. Jeho jsem si nevšimla, ale zato ostatních ano. Všichni – moje matka, Ateara starší, Billy… dokonce i můj mladší bratr – mě hlídali, pozorovali a čekali, až udělám něco nepatřičného. Teď si můžou oddychnout. Jdu pryč. Aspoň tu nebude tak tíživý vzduch. Dopila jsem šampaňské, které jsem pořád ještě svírala v prstech, a vstala.

„Chci být sama, Jacobe. Tak mi ty ani Seth, prosím, nelezte do hlavy.“ Požádala jsem, zvedla svoji tašku a vyběhla z kuchyně. Utíkala jsem skrz chodbu a předními dveřmi ven. Všimla jsem si, že Nessie, která seděla v obýváku s Bellou, si všimla, když jsem proběhla kolem obýváku. Vstala a chtěla jít za mnou, ale Bella jí zadržela.

Venku slunce příjemně hřálo, jaké štěstí pro ně, pomyslela jsem se otráveně. Proběhla jsem kolem všech těch aut, které parkovali před domem. Běžela jsem dál, až k okraji lesa.

Tam jsem se svlékla ze šatů, dala je do tašky a schovala. Na kůži mě pohladil chladivý vánek, ale mě bylo teplo. Víc než to, moje kůže žhnula jako při horečce.

Cítila jsem, jak mě brní po celém těle. Byla jsem netrpělivá, už jsem chtěla být ve vlčí podobě. Přeměna bývala bolestivou záležitostí, aspoň zpočátku. Stejně to tak i vypadá, jako bych ze sebe strhávala kůži a pak…

Stála jsem na všech čtyřech a vítr mi čechral srst. Tady na okraji lesa jsem nesměla dlouho otálet. Vydala jsem se hloub do lesa.

Bylo to jako osvobození. Odpadly ze mě starosti, aspoň většina. Naposledy jsem se zkontrolovala svoje skryté věci a pak už vyběhla. Ani by mi nevadilo, kdyby se ty šaty a lodičky ztratily, stejně se mi nelíbily.

Přidala jsem do kroku a pak už běžela s větrem o závod. Nebrala jsem ohled na to, kam běžím, prostě jsem chtěla co nejdál a co nejrychleji od města.

Běžela jsem dlouho. Už se stmívalo a mě docházel dech. Zvolnila jsem krok a obrátila jsem se zpátky. Nevěděla jsem ani, kde zrovna jsem. Asi jsem už dávno překročila hranice. Ještě se mi ale nechtělo vracet se zpátky. Ale měla jsem taky hlad.

Začenichala jsem a ucítila svoji kořist. Dala jsem na Jacobovu radu a nechala se zcela ovládnout zvířecími instinkty, protože jinak jsem to neměla ráda, bylo mi to odporné, proti srsti. Doběhla jsem po čichu k většímu potoku. Lososy. Večeře. Pro dnešek to bude muset stačit.

Potichu jsem se blížila ke břehu, když jsem to uslyšela a hlavně ucítila. Zvedla jsem rychle hlavu a ostražitě se rozhlédla. Někdo tu byl. Upír. Takovou odporně nasládlou vůni bych poznala mezi stovkami, ten ledový pach, který mě štípal v nose a až se mi z toho ježily všechny chlupy na těle.

Zavrčela jsem směrem k jednomu obzvlášť velkému stromu.

„No, no, no.“ Uslyšela jsem mužský hlas. Po chvilce se vynořil ze stínů mezi stromy na druhé straně řeky. „Co tak nezdvořile?“ ptal se ten bledý krvežíznivec a jeho karmínové oči mě taky ostražitě pozorovaly.

Na krátkou chvíli jsem byla překvapená, že poznal, že jsem taky člověk. Nemluvil ke mně jako ke zvířeti. Většinou upíři – dokonce i ti vegetariánští – nemluví k divokým zvířatům. Buď to je zabijí, nebo si jich ani nevšímají.

Přikrčila jsem se víc, jako bych se chystala skočit na něj, ať byl na druhé straně řeky. Nespouštěla jsem z něj oči a sledovala každý jeho sebemenší pohyb.

To je neuvěřitelný, jakou já mám smůlu, zrovna dnes a zrovna mě! Ještěže je sám – už tak je to dost zlé.

„Ty jsi vlkodlak, že?“ ptal se konverzačním tónem. Ta pijavice si snad chtěla popovídat, či co? Ani nečekal nějakou odpověď a dál povídal. „Jistě že ano. Docela nedávno jsem potkal jednoho… a teď i tebe, ale jsi nějaký menší. Já měl za to, že jste obrovští a že býváte ve smečkách.“

Blázen! – napadlo mě. Co taky očekávat od pijavice, že? Ještě jednou jsem zavrčela, hlasitěji a hrozivěji.

„Aha, tak ty si se mnou nechceš povídat.“ Došlo mu konečně. Jeho klidný výraz se postupně měnil v lačnou a krvežíznivou. Bleskurychle přeskočil řeku a ve zlomku vteřiny byl jen pár metrů ode mě. „Ještě něco bys měl vědět: Jsem lovec.“ Šeptl nebezpečně tiše. Nechápala jsem, proč mi to říká. „A vlky nesnáším ze všech nejvíc.“ Sotva dořekl, vyrazil mým směrem. Já jen tak tak stačila uhnout.

„Jsi rychlý,“ řekl upír a už byl v pohybu. „ale to je vše.“ Byl tak rychlý, že jsem ani nepostřehla, kdy se dostal za mě. Otočila jsem se a vycenila tesáky. Skočila jsem po něm ve stejnou chvíli jako on po mně. Narazili jsme o sebe.

Mě už v tu chvíli došlo, že je to bojovník a ne ledajaký upír. Mohl by mě docela snadno zabít – což má taky v úmyslu. Pokud to neudělám já dřív.

Zakousla jsem se mu do ramene a snažila se mu jí odervat od těla. On byl ale rychlejší, sevřel mě v železném objetí a drtil. Zdálo se mi, že mi láme všechny kosti v těle. Zavila jsem a pak se silněji zakousla do jeho paže. Silně jsem trhla hlavou a ruku mu odervala. Odhodila jsem jí dál. Upír mě v tu chvíli i pustil. Zařval bolestí.

Jeho červené oči se zableskly, nechal ruku rukou a v mžiku byl u mě. Svou druhou rukou – levačkou – mě zvedl a odhodil desítky metrů dál, kde jsem se zastavila jen proto, že jsem narazila o strom. Sesypala jsem se pod něj.

Nemohla jsem tu jen tak ležet, rychle jsem vstala, ale to už byl u mě i on a skočil zase po mně. Uslyšela jsem zlověstné křupnutí a po ní následovala ostrá bolest v přední noze. Měla jsem jí zlomenou.

Znovu mě zvedl, ale neodhodil… naopak, držel mě pořád, když mě narazil o ten strom. Zakňučela jsem. Teď jsem jistě neměla zlomenou jen nohu… zdálo se mi, že všechno.

Cítila jsem, jak se mi zlomená noha zase hojí, jak se uceluje. Ale ještě jsem se nemohla pohnout. Upír se nade mnou sklonil a chystal se zakousnout do mě. Sekla jsem po něm druhou přední tlapou, kterou jsem měla v pořádku. Ale to jsem neměla dělat, znovu mě zvedl a odhodil proti stromu.

Teď už jsem si byla jistá, že ve mně nezůstala ani jediná kost celá, zvlášť když na mě ještě jednou skočil. Neměla jsem sílu se pohnout. Celý den jsem běžela, nenajedla se a teď po tolika úderech, ranách a zlomených kostech… čekala jsem, že mě zabije.

A on opravdu se ke mně skláněl. Zakousl se do šíje a já cítila, jak proniká kůží a jak mi saje krev. Stejně tak jsem i cítila, jak do mě proudí jeho ledový jed.