Víc, než já sám

Kapitola 8. – Tajemství

(ze série Vzpomínek)

31.12.2005 - 1.1.2006

Autorka: Marky

„Nechceš si promluvit Bells? Za chvilku bude Nový rok…mohl by to být třeba i začátek něčeho nového.“

„Jaku, děkuju, ale ani ne. Mohl bys mi říct, jak to že jsem tě neslyšela přicházet? Objevíš se tady z ničeho nic.“

„Co třeba udělat kompromis?“

„Jak to myslíš? Kompromis?“

„Já ti řeknu moje tajemství a ty mi prozradíš svoje.“

Nemůžu. Nemůžu mu to přece říct, není to „moje“ tajemství. Já jsem s ním byla jenom omylem seznámena. Ale ve skutečnosti po tom tolik toužím. Toužím se někomu svěřit. Toužím se zbavit té hrozné zátěže a Jake je..…prostě cítím, že mu můžu naprosto důvěřovat. Mám pocit, že on je ten pravý. Ten, který to všechno pochopí správně. Vždyť to byl on, kdo mi řekl, že Cullenovi jsou upíři.

„Můžeme se jít někam projít? Je sice hrozná zima, ale nechce se mi jít zpátky dovnitř.“

„Jako pryč odsud?“ udiveně se zeptal.

„Jo, někam úplně stranou.“

„Kam bys chtěla jít?“

„No, co třeba dolů na pláž?“

„Vydrž tady chviličku, zajdu za Samem a povím mu to. Tátovi a Charliemu nic neřeknu, až se po nás začnou shánět, budeme snad zpátky.“ lišácky se usmál, otočil se a odešel.

Čekala jsem opravdu jen vteřinku. Byl hned u mě i se svojí zimní bundou a nějakou taškou.

„Na Bells, vezmi si to.“ a podával mi svou bundu.

„Co budeš mít ty?“

„Já nic, mě není zima, stačí mi jen triko a mikina.“

„Co blázníš Jaku? Vždyť hrozně mrzne, nemusíš si přede mnou hrát na hrdinu, já vím, že……“

„Bells“ skočil mi rázně do řeči „mě vážně není zima, jo? Půjdeme.“

„Tak dobře.“ a raději jsem hned zmlkla, než si ten náš malý výlet rozmyslí.

23:10

Na pláži bylo nádherně. Jake vyndal z tašky silnou deku a roztáhl ji na mokrém písku. Bála jsem si sednout, nechtěla jsem být hned celá mokrá. Jake mi ale řekl, že je z nějakého speciálního materiálu a že určitě nepropustí vodu. Abych mu uvěřila, tak si hned na deku lehnul, složil ruce pod hlavu a zadíval se na nebe. Tak jsem udělala to samé. Chvíli jsme mlčky leželi a koukali se spolu na noční oblohu. Byla překrásná, víc než to, absolutně dokonalá. Byla i přes tu hroznou zimu bez mráčků a mohli jsme sledovat miliony hvězd, které nám dělaly světlo v téhle tmě tmoucí.

Netušila jsem jak začít. Po pravdě jsem stále nevěděla, jestli mu to povím. Nervozitou jsem měla stažený žaludek, ve kterém mi zrovna teď trapně zažbluňkalo.

„Máš hlad?“ zeptal se starostlivým tatínkovským hlasem, musela jsem se pousmát.

„Nemám.“ odpověděla jsem rychle.

„Bells….proč tě Edward opustil?“

Tak a bylo to tady. Chci mu to říct, ale je to tak hrozně těžké. Jsem ráda, že šel takříkajíc rovnou na věc, ale stejně jsem hrozně zaskočená. Odkašlávám si. Jak vlastně začít?

„Jaku, tu historku, jak jsi mi tenkrát vyprávěl….no, pamatuješ si na ni?“

„Samozřejmě, že si ji pamatuju.“ hned věděl jakou myslím, nevím, jestli mám být zaskočená, nebo být ráda.

„Věříš jí?“ zašeptala jsem potichounku.

„Jo.“

„Jo?“ už jsem neležela, ale seděla. Dívala jsem se mu rovnou na oči. On se ani nehnul, stále měl ruce složené pod hlavou a zamyšleně se díval na nebe, na mě ani nepohlédl.

„Jaku, ty….posloucháš mě vůbec?“ pootočil hlavou a zadíval se mi do očí.

„Bells, opravdu tě poslouchám. Chceš mi říct, že Cullenovi jsou opravdu upíři.“

„Jo.“ oddychla jsem si tak hrozně moc. On to vlastně uhádl, nemusela jsem mu vůbec nic vysvětlovat. Nikoho jsem nezradila. Koukal mi dál přímo do očí a………

„Proto tě Edward opustil? Protože si najednou uvědomil, že je to pro tebe příliš nebezpečný?“

„Ne, kvůli tomu ne.“

„Ne?“ udiveně se zeptal, zvedl se z deky a sedl si přímo naproti mě.

„Ne, kvůli tomu opravdu ne.“ řekla jsem sklíčeně a uhnula pohledem.

„Tak proč?“ zeptal se znovu a ještě dychtivěji.

Sklopila jsem hlavu, v očích mě začínalo pálit. Nevěděla jsem, jak na to odpovědět. Pravda byla jen jedna -  opustil mě, protože mě přestal milovat. Bylo to kruté, ale bylo to tak.

„Bells? Jsi v pořádku? Promiň, nechtěl jsem se tě nějak dotknout. Prosím promiň, omlouvám se.“ natáhl se ke mně a vzal mé ruce do svých. Pořád jsem se na něj nemohla podívat, v krku jsem měla knedlík a nemohla promluvit. Zavřela jsem oči, tiše dýchala a snažila se uklidnit. Trochu to zabralo.

„Přestal mě milovat.“ vypadlo ze mě rychle.

Ani nevím, jestli tomu mému komolení rozuměl, ale nezeptal se co a jak a proč……. nechal to úplně odeznít. Šoupl se blíž ke mně a objal mě. Začala jsem zase plakat a bylo mi nesmírně hloupě. Sakra, nechci pořád brečet a chci být šťastná, chci se smát a radovat se, chci mít nějaké plány a cíle, chci být zase člověk……Prosím, já už tohle dál nevydržím, nevím, jak se mám chovat a jak mám žít. Jak mám žít bez srdce?……Neznám odpověď a nevím, zda ji někdy znát budu. Pravda je taková, že Edward byl celý můj život a i když tady není, stále mým životem je a vždycky bude…..To se nikdy nezmění.

Pocítila jsem pohlazení na zádech, jemný dotyk směřující od ramen k pasu. Bylo to příjemné. Vlastně, v náruči u Jaka jsem se cítila úžasně, vyzařovala z něj radost a teplo. Bylo mi teplo. Po dlouhé době jsem se netřásla zimou a bylo to tak uklidňující.

„Jsem vlkodlak.“

Klid byl najednou ten tam. Byla jsem úplně paf a neschopná slova. Začala jsem se smát. Nahlas smát. Lepší vtip jsem dlouho neslyšela a smála se na celé kolo. Viděla jsem, jak se Jake mračí a to mě ještě více rozesmálo. Bolelo mě břicho, lehla jsem si na deku a pořád se smála. Když už to pobavení skončilo, zase jsem se zvedla a podívala mu do tváře.

„Jaku, já ti řekla svoje tajemství, i když přiznávám, uhádl jsi to sám, nemusela jsem ti nic říkat, jen sis to vlastně ověřoval, ale nechoď se mnou s takovýhlema kecama, to je fakt……nemožný.“

„Bells, já to ale myslím naprosto vážně. Měním se ve vlka.“

„Jaku no tak, už to není vtipný.“

„Jak ti to jen mám dokázat? Nechci tě vystrašit, ale když už víš o existenci upírů, měla bys vědět i o existenci vlkodlaků, jsou spolu dost spjatí. Počkej tady jo? Nikam nechoď, prostě nikam, jen tady seď a nehýbej se, já přísahám, že budu pryč jen vteřinku a prosím, neboj se, nekřič a neuteč. Já……já ti neublížím.“ otočil se a rychlým krokem odešel do tmy. Slyšela jsem jen zapraskat větvičky keřů, které byly podél pláže, kde jsme seděli. Pak bylo už naprosté ticho.

Rušilo ho jen šplouchání vln. Ty narážely v pravidelných intervalech na skály. Vůbec nevím, co si myslet. Kam jako šel? Převléknout se do nějaký vlčí masky, aby mě vystrašil? Je fakt blázen, jestli si myslí, že mu tenhle blábol někdo uvěří.

Stoupla jsem si a čekala. Trvalo to jen vteřinku a pak jsem ve tmě ucítila něco nového. Zpozorovala jsem nějaký stín, který se tvořil od světla z hvězd. Blížil se pomalu a téměř neslyšitelně. Byl už pár metrů ode mě a já ho uviděla. Obrovského hnědého vlka. Koukal se mi zpříma do očí a tiše našlapoval, aby se dostal ještě blíž ke mně. Chtěla jsem začít křičet, chtěla jsem začít utíkat. Ale nezmohla jsem se na vůbec nic, jen na omdlení.

23:40

„Bell, no tak Bell, probuď se! Pořád omdlíváš, to je fakt hrozný! Co mám s tebou dělat? Tebe to vážně tolik rozhodilo? Kamarádíčkuješ se s pijavicema a mírumilovný roztomilý vlk s tebou udělá tohle, to si teda začnu brát osobně.“ škádlivě se smál, zářil jako sluníčko a já nebyla schopná slova.

„Jaku?“ zamumlala jsem.

„No?“

„Jaku, ten vlk támhle…to….“

„Bell, no tak, buď v klidu, to jsem byl já.“

„To…to není možný, přece……já to nechápu…..“

„Bell, jak bych ti to řekl, abych tě nenaštval….no, jsme, protože existují pijavice…teda upíři.“

„Jsme? Ono je vás víc?“

„No jasně, myslíš si, že budu na zabíjení upírů úplně sám?“

„Zabíjení upírů? Proboha Jaku, o čem to mluvíš? Já vůbec nic nechápu.“ pomalu jsem si sedla, ale zůstala v jeho náruči.

„Bell, existujeme, protože existují upíři. Jak víš, jsou zlí.“ viděl, jak chci něco namítnout, ale utnul mě prstem „jo, existuje výjimka jako jsou Cullenovi, ale jinak jsou zlí a zabíjí lidi, chápeš? My….my vlkodlaci jsem ochránci a lidi chráníme.“

„Kdo my?“ zeptala jsem se zvědavě?

„Sam, to je mimochodem náš vůdce, Paul, Jared, Embry, Quil……no a já….Nevíme, jestli se k nám někdo ještě přidá, to je zatím skryté tajemství.“

„Jak se ti to mohlo stát? to je hrozný!“ pípla jsem celá nesvá.

„To se dědí Bells.“

„Dědí? Takže Billy byl dřív taky vlkodlak?“

„Jo, můj táta byl ten nejlepší vlkodlak všech dob.“

„To je prostě neuvěřitelný. Upíři, teď vlkodlaci, co ještě přijde?“

Odtáhla jsem se od něj, stoupla si na nohy a vydala směrem k oceánu. Můj mozek se snažil přijít na nějaké rozumné vysvětlení tohohle všeho, ale marně. To je opravdu neuvěřitelné, nenormální. Co to má všechno proboha znamenat? Tohle mají být všechno mýtické postavy, žádná skutečnost! Sakra, sakra, sakra! Co mám dělat? Co budu dělat? Už se nemůžu ani nikam hnout, abych nenarazila na nějakou postavu z knížek a nebo z filmů.

„Bells, děje se něco? Bojíš se mě? Co se děje? Já…..víš, nikomu jsem to neřekl, nesmíme, je to porušení všech pravidel….za tohle budou pěkně naštvaní, budu se divit, když mi neutrhnou hlavu, ale…….cítil jsem, že ti to můžu říct, vlastně ne můžu, že musím…….já….já jsem potřeboval, abys to věděla……“

Nezmohla jsem se na nic lepšího než na pouhé „Proč Jaku?“

„Prostě jsem musel.“

Bože, já jsem ale blbá, Jake je vlkodlak, no a co? Chovám se příšerně. Otočím se a stojí hned za mnou, skoro do něj narážím. Cítím teplo, které z něj vyzařuje. Zatřesu se. Zvednu hlavu nahoru a koukám mu do očí, on mi pohled vrací. Bere mě za ruku a jdeme zpátky k dece. Sedáme si a oba mlčíme. Nevím, co mu mám říct, jsem tak ze všechno zmatená, asi potřebuji chvilku čas.

„Asi potřebuješ chvíli čas, co? Je toho na tebe moc, neměl jsem ti nic říkat.“ bylo to jako by mi četl myšlenky.

„Ne Jaku, to vůbec ne, moc si toho vážím, jsem moc ráda, že jsi mi to řekl, jen jsem prostě něco takového nečekala, to je všechno.“

„Hnusím se ti?“ a v jeho očích byla vidět bolest a strach.

„Ne, to vůbec ne, na tohle ani nemysli, to je nesmysl, vážně Jaku, to vůbec. Vlastně, je to asi úžasný, co?“

V očích se mu rozsvítilo, bylo vidět, jak se mu ulevilo, celý se uvolnil.

„Ani nevíš, jaký je to pocit. Když jsem se proměnil poprvé, naplnila mě hrozná bolestná agonie a vůbec jsem netušil, co mám dělat. Naštěstí mi se vším pomohl Sam. Teď je to naprosto skvělý a užívám si všechny výhody, co mi to přináší.“

„Jaký výhody třeba?“

„Třeba to teplo. Vůbec mi není zima, ani za toho největšího mrazu, který si vůbec dokážeš představit. A pak rychlost. Když běžím, cítím se volný jako pták, jsem rychlejší než vítr. Ale ze všeho nejlepší je síla. Dokážu skoro všechno….no, vždyť si viděla ty dveře, to byla taková malá nehoda.“

„Nehoda? No, to teda jo. Jak jsi silný?“

„Víš, jak jsou silní upíři. Jsem silný tak, abych je dokázal zabít.“

„Páni, tak to je ohromná síla.“

Jakovi pípají hodinky.

„Je za pět minut dvanáct, asi by jsme měli jít domů!“ odmlčí se a pak rychle dodává „ale chci ti říct, že bych tu s tebou hrozně rád zůstal…takhle sám……nemusíme nikam chodit.“

Tenhle nápad se mi líbil.

„Zůstaneme tady.“ než jsem to stačila doříct, tak se v dálce zablýskalo plno světel, už začal ohňostroj. Přesedli jsme si blizoučko k sobě, ať se na tu nádheru můžeme pořádně podívat. Jake se celou tu dobu usmíval a já měla radost, že je mu hezky. Byl to celý zvláštní pocit, s Jakem mi bylo prostě nádherně. Je to k neuvěření, protože jsme spolu prožili jen jeden den, a to ještě k tomu hrozně zvláštní den, a já mám pocit, jako bych ho znala výborně celý svůj život. Bylo mi s ním dobře, víc než dobře, začínala jsem cítit tu jeho šťastnou auru. Koukali jsme se na třpytící se noční oblohu. Koukla jsem na Jakovo hodinky, za tři minuty dvanáct. Do myšlenek mi zabloudil Edward. Kéž by tu byl se mnou on. Jen já a on. Nikdo a nic jiného na dohled. Ale Edward tu není. Už ho nikdy neuvidím. Už se mu nikdy nepodívám do očí. Už ho nikdy nepohladím. Už se ho nikdy nedotknu a hlavně mu už nikdy neřeknu, jak moc ho miluji. I když mu celá patřím, přísahám, že ano, úplně celá, od hlavy až k patě, stejně mám pocit, že potřebuji začít už žít. Prostě začít znovu. Vím, že se Jakovi líbím. On se mi taky líbí, je krásný a jednoduše svítí. Mám pocit, že on je ten, který by mi mohl pomoct vyléčit se od té příšerné bolesti. Ale než začne tahle nová etapa mého života - neživota, musím mu říct, jak na tom úplně jsem, ať prostě ví, do čeho jde, co vůbec dostane. Holku bez srdce. Holku, která miluje někoho jiného. Holku, která bude navždycky milovat někoho jiného. Vím, že si zaslouží někoho lepšího, než jsem já, ale taky vím, že po dnešku, potřebuji já jeho. Je to hrozně sobecké, ale je to tak.

„Jaku?“

„Ano?“

„Proč jsi mi prozradil to tajemství.“ odtrhla jsem oči od ohňostroje a podívala se do těch jeho.

„Protože jsem se do tebe zamiloval. Já tě miluju Bells.“ Co jsem měla říct? Já tebe taky? Ale to nebyla pravda a lhát mu nechci, a hlavně mu musím napřed říct, jak to všechno se mnou je, nechci mu jakýmkoliv způsobem ublížit.

„Bell, to je v pořádku, já vím, že je to pro tebe těžké a nechci, aby jsi mi cokoliv říkala, jen jsem chtěl, aby jsi věděla, co k tobě cítím já. To je všechno.“ usmál se a jemně mi vzal ruce do svých. Ohňostroj sílí, je právě:

00:00

„Krásný nový rok Bell!“

„Krásný nový rok Jaku.“

„Jsem šťastný, ani nevíš jak moc!“

„Já jsem taky…...ráda, opravdu, věř mi, děkuju, takhle dobře jsem se necítila od……no, hodně dlouho a je to jen tvoje zásluha, děkuju!“

Odtrhli jsme od sebe oči a koukali se dál na vítání Nového roku. Držel mi obě ruce a hladil mi je. Byl to opravdu moc hezký pocit, ale…..cítila jsem se hrozně provinile…… Provinile vůči Jacobovi, Edwardovi i sobě. Asi to chce čas, abych…..abych byla prostě v pořádku, ale teď už věřím, že to pomaličku krůček po krůčku půjde. Mám Jacoba, mám svou oporu.

Ohňostroj končí, ale mě se vůbec nechce zvedat a jít do rezervace. Jacobovi evidentně taky ne, protože si lehá. Lehám si vedle něj. Stále se držíme jen za ruce a koukáme už do zase čistého nočního nebe. Pozorujeme hvězdy.

„Bell, podívej, támhle padají dvě hvězdy, oba si můžeme něco přát. Povídej, ty první!“

„Ale to se nemůže přece říkat, to se pak nesplní.“

„Ale splní, když si navzájem oba řekneme svoje přání, tak splní.“

Začínám šeptat „Přeju si…..přeju si abych byla jednou šťastná, opravdu šťastná.“ Otočila jsem hlavu a koukla na Jaka, usmíval se.

„Teď ty!“

„Přeju si……..přeju si, abych tě jednou udělal šťastnou, opravdu šťastnou.“ tak tohle jsem opravdu nečekala, byla jsem ohromená. Nevěděla jsem, co na to říct, byly to nádherná slova.

Natočili jsme se ještě blíž k sobě. Pustil moje ruce a jednou ze svých mě hladil po vlasech. Druhou mě vzal za bradu a jemně si mě natočil. Blížili jsme se ústy k sobě……Byl to krásný pocit. Chtěl mě, toužil po mě……A já ho taky svým způsobem chtěla, chtěla jsem zase cítit lásku……

Bože, odpusť mi.

Edwarde, odpusť mi.

Líbali jsme se……..

Byla to nádherná chvilka, bylo mi opravdu dobře i přes to, že jsem mu ještě o sobě všechno neřekla, teď jsem ale věděla, že mu to stejně bude jedno. Dál jsme si koukali do očí a hladili se. Znovu si mě k sobě přitáhl a políbil mě. Při tom mi zašeptal:

„Nikdy jsem nevěřil na otisknutí, teď ale vím, že existuje. Děkuju ti lásko.“