Víc, než já sám

Kapitola 7. – Jacob Black 2

(ze série Vzpomínek)

31.12.2005

Autorka: Marky

Pomalu otevírám oči, bojím se, co mě čeká. Vidím Jakovu tvář. Třese se mnou vylekaně ze strany na stranu. Přemýšlím, jestli se mi to zdá anebo jestli je to realita. Slyším jeho panický hlas, ale nejsem mu prozatím schopná odpovědět.

„Bello, no tak Bello!“

Jsem jako v komatu, potřebuji si utřídit v hlavě všechno to, co se stalo…..Nebo nestalo?......Nevím, jsem celá zmatená. Ležím u Jaka v náruči. Vím, že ví, že jsem při vědomí, ale prostě nemůžu promluvit. Klidně mě u sebe nechává a čeká, co budu dělat. Jenže já nic dělat nemůžu. Přemítám v hlavě všechny ty nové obrazy a informace……Na co vzpomínám jako první, je starý záhadný muž a jeho pronikavá slova……

„Naslouchej a dívej se.“ co to mělo znamenat? Vůbec nemůžu pochopit význam jeho slov.

Vím, že jsem postupně viděla celou svou vysněnou rodinu. Jejich životní příběhy mi vyrazily dech. I když jsme si s Rosalií byly nejdál, nejvíc jsem myslela právě na ni. Nepočítám Edwarda, to je samozřejmě celé moje já…….

Do očí se mi začínají řinout slzy. Vidím rozmazaně Jacobovu tvář. Chci si stoupnout, aby mě neviděl plakat, ale je už pozdě. Slzy přetekly a stékají mi po tváři. Cítím, jak mě objímá a tiskne víc k sobě. Nevím, čím to je, snad těmi všemi okolnostmi, ale potřebovala jsem se konečně o někoho opřít, takže se nevzpouzím a držím klidně v jeho hřejivé náruči.

Seděli jsme spolu takhle pár minut, možná hodinu, nevím. Bylo mi příjemné, že nemluvil. Zatímco jsem se vyplakávala a dávala se trochu dohromady, stmívalo a já věděla, že musíme jít. Odkašlala jsem si.

„Jaku?“

„Ano?“

„Děkuju.“

„To je v pohodě Bells, je ti už líp?“

„Jo, je.“

„Co se stalo?“

„Já nevím, asi jsem omdlela.“ už jsem to dál nechtěla rozebírat a doufala, že on to nechá taky být.

Zvedá mě pomalu ze země, dává mi svou bundu a bez zeptání mě bere do náruče. Teď mi to dochází, chce mě nést!

„Jaku, pusť mě, to je v pohodě, já jsem v pořádku, jen se mi asi zamotala hlava a prostě jsem omdlela.“

„Raději tě ponesu.“ odpovídá rázně.

„Raději mě polož, jo!“

„Ne.“

„Jacobe, řekla jsem ti ať mě položíš na zem, jasný? Hned!“

„Fajn.“ postavil mě na zem, uvolnil svoje sevření a já byla zase volná.

Chvíli jsem ho mlčky následovala. Přemítala jsem, co se stalo a čí byl ten hlas, který jsem slyšela před tím, než jsem omdlela. Celá jsem se cestou třásla a koukala na Jacobova záda, bylo mi líto, jak jsem na něj vyjela.

Nervózně jsem se ošila a zašeptala:

„Jaku?“

„No?“ odpověděl a mě spadl kámen ze srdce. Nechtěla jsem, aby se na mě zlobil a přestal se mnou mluvit.

„Promiň, nechtěla jsem na tebe křičet, jen nemám ráda, když někdo dělá něco, co se mi nelíbí.“

„To je dobrý Bells.“

„Děkuju.“

„Není zač.“ a usmál se jako sluníčko.

„Hm…..Jaku……jak jsi věděl kde jsem?“

„Hele Bells, Charlie by byl asi pěkně naštvaný, kdyby se dozvěděl, že si šla sama do lesa, co?“

„No, to asi jo, ale jen pokud by se to dozvěděl.“

„Já mu nic neřeknu, teda pokud…..“

„Teda pokud co?“

„Pokud se ode mě po zbytek večera ani nehneš, jasný?“

„Co?“

„Budeš celý večer a celou noc u mě, jo.?“

„Jaku, já…….“

„Vyber si! Buď budeš celý večer se mnou, a nebo to řeknu Charliemu.“

„To je ale vydírání!“

„Jo, to asi je.“a škádlivě se usmál.

„Fajn.“ zamračila jsem se a šla dál…..

Po zbytek cesty jsme spolu už nepromluvili. Předešel mě a já mohla sledovat, jak se za tu celou dobu co jsme se neviděli změnil. Hrozně moc se vytáhl, byl přímo obr. Celkově tělo mu zmohutnělo, vlasy měl kratší, rysy v obličeji ostřejší. Jen ten nádherný úsměv zůstal. Byl prostě takový dospělejší. Pozorovala jsem ho, nechala se unést svými myšlenkami a nevšimla si, že se otočil.

„Co na mě tak zíráš Bells?“

„Já nezírám, jen jsem se zakoukala do blba.“ sklopila jsem obličej dolů a cítila, jak mi zalívá krev obličej.

„Do blba, nebo na blbce který tě tak štve?“ zavtipkoval a mě bylo jasné, že je všechno v pohodě………

Potom co jsme se vrátili do domu a vyslechli půlhodinové kázání od Charlieho, kde jsme se tak dlouho courali, že už jsme měli být dávno u Sama, jsme vzali všechny potřebné věci a šli slavit příchod Nového roku.

20:00

Když jsme přišli k Samovi a Emily, byla už tma. Jak se předpokládalo, všichni ostatní se už naplno věnovali oslavování. Potom, co se Charlie s Billym přivítali se Samem a Emily, šli za Harrym a Sue Clearwaterovými. Věděla jsem, že tu jsou i se svými dětmi, Leah a Sethem. Ostatní, kteří tu byli, jsem nikdy před tím neviděla. Jake si mě vzal pod svá ochranná křídla a šel mě představovat. Měla jsem stažený žaludek a doufala, že tyhle ceremonie brzy skončí. Napřed mě zavedl, asi ze slušnosti, k Samovi a Emily. Oba byli moc příjemní, ale snažila jsem se z jejich přítomnosti co nejdříve vymanit. To, jak se milovali, zbožňovali a byli na sobě závislí, nedělalo mé prázdné tělesné schránce dobře. Hned po nich následovalo představování Jakovo dvou nejlepších kamarádů, Embryho a Quila. Dále mi představil Paula, Jareda a pak postupně ještě snad patnáct lidi z místnosti…….

21:00

Konečně jsem přestala být bodem pozornosti, chtěla jsem odejít trochu stranou. Vzala jsem si sklenici s jablečným džusem a protože po mě po očku koukal Charlie, tak na talířek nandala kousek tvarohového koláče. Nechtělo se mi pít ani jíst, ale ta rekvizita byla pro okolí důležitá. Sedla jsem si izolovaně do rohu místnosti na dřevěnou židli s červeným opěrátkem, skleničku s talířkem umístila na okenní parapet.

22:00

Všude okolo mě srší štěstí, radost, veselí. Lidé se baví jeden přes druhého, smějí se. Už to v téhle místnosti nevydržím, zvedám se ze židle a chci pryč, ale Jake mi vstupuje do cesty.

„Co je Jaku?“

„Kam si myslíš, že jako jdeš?“

„No, jdu na chvilku ven.“

„Nejdeš.“

„Jaku, jdu jen na chvilku před dveře, jo? Trošku se nadýchat vzduchu, je tady na mě moc lidí.“

„Fajn, půjdu s tebou.“

„Sakra, chci být chvilku sama, jo? Půjdu jen před dveře, klidně si stoupnu před okno, aby si mě měl teda na očích, když jinak nedáš, ale chci být sama!“ zvýšila jsem už hlas natolik, že se po nás ohlédli Sam s Emily. Bylo mi trapně, takže jsem se bez dalších projevů otočila a jednoduše odešla do tmy.

23:00

Stála jsem v černotě. Jediné paprsky světla vycházeli z okna. Stíny se míhali na dřevěné verandě a vítr hlasitě foukal. Stála jsem takhle pěknou dobu, mlčky se dívala do tmy. Začínali mě bolet nohy, koukám se do okna a vidím Jaka, jak se baví s Quilem. Naštěstí mi nevěnuje žádnou pozornost, tak se obracím a jdu si sednout na schody. Sedím a zády se opírám o zábradlí. Je hrozná zima. Zavírám oči…………

Jacob Black – myšlenky

Vydávám se za Bellou, nechápu, jak mohla jít sama do lesa. Měla to od Charlieho výslovně zakázané. Jsem vzteklý. Prodírám se prvními stromy, rychle ze sebe strhávám oblečení a svazuji ho kouskem provázku do jedné neforemné koule. Přivazuji si ji na nohu a měním se.

Soustředím se, můj čich a sluch je naprosto dokonalý. Zachytávám Bellinu sladkou vůni, trošku mě štípe do nosu, ale je to moc příjemné. Vydávám se po stopě, bojím se o ni. Ta holka přitahuje všechny možný maléry. Raději nemyslet, co všechno by se jí mohlo stát. Slyším křik, je to Bellin hlas. Běžím čím dál rychleji. Přemýšlím, jestli mám zůstat ve své vlčí podobě, nebo se přeměnit zpátky. Musím se rozhodnout a to hned teď! Snažím se čuchat všude kolem, jestli neucítím cizí pach. Nic necítím, nikdo třetí tu není. Opatrně nakukuji na mýtinu. Vidím ji. Vracím se do své lidské podoby, rychle na sebe natahuji kalhoty a triko. Blížím se k ní. Leží s očima zavřenýma v jedné hromádce ze sněhu. Vypadá jako když spí. Nakláním se k ní a nadzvedávám do své náruče. Zkouším jí probudit, ale marně. Mám hrozný strach!

Vidím malý pohyb víček, konečně otevírá oči. Začínám s ní třást, aby se co nejrychleji probrala.

„Bello, no tak Bello!“

Vůbec mě nevnímá, vůbec mi neodpovídá, je úplně mimo. Má hrozně skelné oči. Vidím její slzy, které právě přetekly. Pláče. Objímám ji čím dál víc silněji a tisknu k sobě. Je úplně ledová, snad se o mě trochu zahřeje. Minuty se vlekly, začalo zapadat slunce. Táta s Charliem budou mít starost, ale bojím se na ní promluvit. Naštěstí si to začíná uvědomovat a promluví jako první.

„Jaku?“

„Ano?“ a koukám do jejích překrásných čokoládových očí.

„Děkuju.“

„To je v pohodě Bells, je ti už líp?“ sakra, nesmím působit, že jsem z ní úplně paf.

„Jo, je.“

„Co se stalo?“

„Já nevím, asi jsem omdlela.“ cítím, že se o tom nechce dál bavit a i když mám silné nutkání, polykám a nechávám to být. Prozatím…..

Cítím, jak jí je zima, zvedáme se. Podávám jí svou zimní bundu. Je jí velká, ale hrozně jí sluší. Zapnula si zip a já se po ní natahuji, zvedám ji do náruče a nesu. Asi si to uvědomila až teď, protože na mě vyjela.

„Jaku, pusť mě, to je v pohodě, já jsem v pořádku, jen se mi asi zamotala hlava a prostě jsem omdlela.“

„Raději tě ponesu.“ odpovídám trochu důrazněji, chci, aby pochopila, že ji rád ponesu, že se nemusí cítit hloupě.

„Raději mě polož, jo!“

„Ne.“

„Jacobe, řekla jsem ti ať mě položíš na zem, jasný? Hned!“

„Fajn.“ Položil jsem jí a šel.

Vteřinku stála a pak se přidala ke mně. Bylo mi líto, že jsem jí nemohl nést, byl to krásný pocit mít ji v náruči. Blízko sebe. Cítil jsem, jak je nesvá, jak se stále třese zimou.

„Jaku?“

„No?“

„Promiň, nechtěla jsem na tebe křičet, jen nemám ráda, když někdo dělá něco, co se mi nelíbí.“

„To je dobrý Bells.“

„Děkuju.“

„Není zač.“ a usmál jsem se, abych jí dal najevo, že se na ní nezlobím.

„Hm…..Jaku……jak jsi věděl kde jsem?“

To je pěkně prekérní situace, co jí mám asi jako říct? Víš, Bells, když chci, tak se umím přeměnit ve vlkodlaka a pak mám vylepšený schopnosti, jako je sluch, čich. Jo a taky mám neuvěřitelně velikou sílu a hlavně, jsem tady proto, abych zabíjel tvé milované pijavice…no to asi ne…Potřebuji odvrátit její myšlenky úplně jiným směrem. Ale kam?

„Hele Bells, Charlie by byl asi pěkně naštvaný, kdyby se dozvěděl, že si šla sama do lesa, co?“

„No, to asi jo, ale jen pokud by se to dozvěděl.“

„Já mu nic neřeknu, teda pokud…..“

„Teda pokud co?“

„Pokud se ode mě po zbytek večera ani nehneš, jasné?“

„Co?“

„Budeš celý večer a celou noc u mě, jo.?“

„Jaku, já…….“

„Vyber si, buď budeš celý večer se mnou, a nebo to řeknu Charliemu.“

„To je ale vydírání!“

„Jo, to asi je.“a laškovně jsem se zasmál.

„Fajn.“ zamračila se a šla dál.

Po zbytek cesty jsme už nepromluvili. Šel jsem před ní. Tohle všechno byla ode mě hrozná podpásovka, to přiznávám, ale co jsem mohl dělat? Svoje tajemství jsem jí prozradit nemohl a takhle jsem vyřešil dvě věci najednou. Tak za prvé, už se mě nezeptala na to, jak jsem ji našel a za druhé, budu jí mít pořád u sebe.

Z mých myšlenek mě vytáhl pocit, že se na mě upřeně dívá.

„Co na mě tak zíráš Bells?“

„Já nezírám, jen jsem se zakoukala do blba.“

„Do blba, nebo na blbce který tě tak štve?“ tak krásně se červená……Chtěl jsem odlehčit atmosféru a pokusil se zavtipkovat, ale nějak to nevyšlo.

Došli jsme domů a vyslechli si dlouhou přednášku o tom, jak jsme nezodpovědní a jak se bůh ví kde couráme.

20:00

Konečně se nás dočkal i Sam s Emily. Vstoupili jsme do jejich o dost většího domku. Do nosu mě zasáhly různé lákavé vůně z Emiliných dobrot. Cítil jsem, jak vedle mě Bella ztuhla, podíval jsem se po očku, jak jí je. Byla celá nervózní. Táta s Charliem se okamžitě rozprchly za známými, uvědomil jsem si, že Bells tady vlastně nikoho nezná, tak jsem ji chtěl všem hned představit.

Hlavně mi záleželo na klucích ze smečky. Doslova jsem je žádal, aby se chovali jak se patří a ne jako puberťáci. Vzal jsem ji nejprve za Samem a Emily. Bylo na obou vidět, jak se jim líbí, hlavně Emily, ale taky měli zároveň oči jen pro sebe, a tak jsme ani jeden nechtěli setrvávat v téhle zamilované společnosti moc dlouho. Pak nás čekali mí dva nejlepší kamarádi, Embry a Quil. Všiml jsem si, jak Quil nemůže spustit z Belly oči, nelíbilo se mi to. Paul, který měl k Belle dost veliké výhrady, neřekl ani jednu pitomou poznámku. Jared byl milý. Oddechl jsem si, když vše probíhalo dobře. Ostatní jsme pak už v rychlosti obešli a bylo to.

21:00

Cítím, že chce být chvilku sama. Beru si jídlo, pití a jdu za Quilem. Nepřestávám z ní ale spouštět oči. Bavíme se o triviálních věcech, protože můj mozek se zaobírá jen a jen jí. Konečně si bere taky nějaké jídlo a sedá si stranou od všech. Chci jít za ní, ale přichází Sam a říká mi, ať ji nechám chvilku v klidu.

22:00

Vidím, jak se zvedá ze židle a chce jít ven. Otočím se na Quila a mrkám na něj. V mžiku u ní stojím.

„Co je Jaku?“

„Kam si myslíš, že jako jdeš?“

„No, jdu na chvilku ven.“

„Nejdeš.“

„Jaku, jdu jen na chvilku před dveře, jo? Trošku se nadýchat vzduchu, je tady na mě moc lidí.“

„Fajn, půjdu s tebou.“

„Sakra, chci být chvilku sama, jo? Půjdu jen před dveře, klidně si stoupnu před okno, aby jsi mě měl teda na očích, když jinak nedáš, ale chci být sama!“ řekla to dost naštvaně a Emily se Samem se po mě lítostivě koukli, Bella to viděla a pak hned odešla.

23:00

Snažím se bavit, ale nejde mi to. Musím ji stále pozorovat přes okno. Musím vědět, že je v pořádku. Quil se mě snaží uklidňovat a vypráví nějakou vtipnou historku ze školy. Mluví o té třeťačce Becky, kterou zval na rande a ona souhlasila. Jen tak zběžně kouknu do okna a Bellu v něm nikde nevidím. Odstrkávám Quila a rychlým krokem jdu ven.

Tiše otevírám dveře. Padá mi kámen ze srdce. Vidím, jak sedí na schodech opřená o zábradlí. Má zavřené oči. Tiše dýchá a vychází jí pára od úst. Chci jít k ní a pohladit jí. Musím si utřídit myšlenky.

Zavírám oči……