Víc, než já sám

Kapitola 6. – Noční můry beze spánku

(ze série Vzpomínek)

31.12.2005

Autorka: Marky

Skáču. Všude je černo. Čekám, až si mé oči přivyknou na tu děsivou tmu. Pomalu vidím kde stojím. Nějaká jáma. Rozhlížím se kolem dokola - hluboká kopka z hlíny. Všude vidím kameny všech velikostí a tvarů. Šlahouny z nějaké rostliny, jen holé větve bez listů, bez života, se rozpínají všude možně. Začínám běžet. Nevím proč, ale můj vnitřní hlas mi to našeptává. Nesmím se ohlédnout. Nesmím se zastavit. Nesmím spadnout. Běžím pořád rychleji. Pořád nevím kam směřuju, nevím co mě bude čekat. Bojím se, ale přesto nezastavuju a běžím seč mi síly stačí. Mám pocit, že se v dálce mihl plamínek světla. Zrychluju. Musím se k němu dostat.

Najednou zaslechnu za sebou hrozný křik. Chci zastavit a ohlédnout se, ale vím, že nemůžu. Mám strašný strach. Zaměřuju svůj zrak pouze na ten světelný bod v dálce. Snažím z hlavy vytěsnit všechny negativní myšlenky. Zase ten bolestný výkřik. Teď už je nejen za mnou, ale všude okolo mě. Mám pocit, že mi z toho praskne hlava. Ten hlas. Poznávám ho. Dobíhám ke světlu. Zastavuju. Dovolím si pořádně se vydýchat. Vzhlédnu a rozhlížím se okolo sebe. Nikde nikdo. Jen pustá strašidelná vegetace. Mojí jedinou útěchou je to malé plápolající světýlko. Jak jsem na něj pomyslela, okamžitě zhaslo.

Všude smrtící tma. Nevidím si ani na špičku nosu. Ten hrozný křik se všude rozléhá.

„Edwarde!“ volám až mě plíce bolí.

„Edwarde!“ vím, že to je jeho hlas, začínají mi téct slzy po tváři, mám o něj hrozný strach, vím, že tu někde je. Chci ho vidět, potřebuju ho vidět!

Záře, šílené světlo. Chytám se za hlavu a zároveň tisknu dlaně k očím. Mám pocit, jako bych byla oslepená. Chci se podívat co to všechno má znamenat. Otevírám oči a rychle mrkám.

Stojím u vysokého betonového plotu, na kraji nádherné zahrady. Všude okolo mě je letní zeleň. Asi uprostřed je mohutná kašna, ze které vytéká na všechny strany voda. Za ní vidím starodávný dům. Dům, skoro palác, zámek, nevím, jak bych ho lépe popsala. Je celý kamenný, ale vypadá přívětivě. Pomalu se vydávám směrem k němu. Stojím téměř u vchodu, natahuju se po madle, abych mohla zaklepat, když v tom zaslechnu hlas. Otočím se a spatřím starého, skoro průhledného muže, kterého jsem doposud nikdy neviděla.

„Bello.“ zašeptá.

„Buď hodně opatrná. Čeká tě ještě hodně dlouhá cesta ke štěstí. Musíš na sebe dávat veliký pozor. Naslouchej a dívej se.“……..

Tma. Černo. Zápach. Stojím v nějakém sklepě. Kousek přede mnou vidím muže, který leží na zemi a zmítá se bolestí. Jdu blíž k němu a poznávám jeho tvář. Je to Carlisle. Chci se k němu sehnout, ale nejde to. Dochází mi, co se s ním děje. Přeměňuje se……

Obraz mizí a následuje další.

Stojím na útesu skály v nějakém jehličnatém lese. Vidím chlapce, tak dvacetiletého a moc pohledného. Okamžitě poznávám, že to je Emmett. Sedí na mýtince a asi na něco čeká. V tom slyším zašumění. Otáčíme se společně k místu vycházejícího zvuku. Oba se lekáme. Obrovský medvěd. Vrhá se na Emmetta. Chci mu pomoct, ale nemůžu se dostat ze svého neviditelného vězení. Zuřivě se na něj vrhá a zakusuje do kůže. Všude je krev. Umře?......

Jsem v temné uličce, slyším hlasy nějakých mužů. I když se smějí, nemám z nich dobrý pocit. Jsou opilí. Otáčím se, chci jít od nich rychle pryč. Ale najednou zpozoruju, čemu se tak hrozně smějí. Znásilňují nějakou dívku, ne nějakou. Bože. Je to Rosalie! Chci jí pomoct, ale ani teď nemůžu udělat krok k tomu, abych jí pomohla……..

Ulička mizí a jsem v pokoji. Všechny čtyři stěny jsou ze skla. U prostřed je postel a na ní sedí nějaká malá holčička s dlouhými vlásky. U dívky stojí muž, lékař, a dává jí léky. Nutí jí je spolknout. Dívka pláče a prosí, nechce je, ale na konec přece jen musí ustoupit. Lékař odchází a do pokoje vstupuje žena s podnosem. Na tácu se třpytí nůžky. Jde k dívce a říká jí, aby se přesunula na židli. Konečně vidím dívce do očí. Proboha, je to moje Alice! Žena jí stříhá dlouhé husté vlasy. Alice pláče………

Zavírám oči a znovu je otevírám. Stojím na dřevěné lávce. Rozhlížím se a vidím malé dřevěné stavení. Rozhodnu se jít k němu. Když jsem u vstupních dveří, slyším dva hádající se hlasy. Bojím se jít dál, hádka se nějak přiostřuje. Vedle dveří je okno. Opatrně do něj nahlédnu a vidím muže, který mlátí bičem ženu. Nevidím jí do tváře. Přes její pláč slyším prosby. Prudce se otočí a vidím jí. Esme……..

Všude je ticho. Děla a střelné zbraně, které vidím, už nikdo nemůže použít. Všichni ti lidé tady, jsou už hodiny mrtví. Stojím na kraji nějakého zákopu. Chci z něj ven, ale nemůžu se vůbec hnout. Z dálky se ke mně přibližuje muž. Ne muž, chlapec. Je hrozně špinavý, ale ne od špíny, bláta, nebo hlíny. Je špinavý od temně červené krve. Jasper. Bojím se ho a zavírám oči.

Když je znovu otevírám, vidím ho. Sedí u špinavé zdi a rukama se chytá za hlavu. Rozebíhám se k němu, ale brzdí mě neviditelná stěna. Rukama sahám po celé ploše, zkouším najít východ. Začíná mě pohlcovat panika. Vidím, jak trpí. Vidím jeho oči plné bolesti, plné smutku. Chci jít k němu a dotknout se ho, obejmout ho, chci aby byl jen můj. Nemůžu se odsud ale dostat. Volám na něj, ale neodpovídá mi. Jen pořád křičí bolestí. Ještě chvilku a pukne mi z toho hlava…….Mizí…….. Nevím, co mám víc dělat. Únavou si sedám na bílou chladnou podlahu. Začíná pršet. Skláním hlavu a pláču……

Čekám, co se bude dít dál………