Víc, než já sám

Kapitola 5. – Jacob Black - 1

(ze série Vzpomínek)

31.12.2005

Autorka: Marky

……..A v nich jsem uviděla stát……. Jacoba Blacka?

Byl vysoký, svaly se mu rýsovaly pod trikem a ty oči? Vůbec to nebyl ten malý Jacob Black, se kterým jsem flirtovala na pláži v La Push. Rychle jsem odvrátila od jeho „nové“ tváře oči a utřela si rychlým pohybem ruky zrádné slzy z tváře. Byla jsem ale ohromená, co jsem v záblesku jeho očí viděla. Tu moc, štěstí, radost, nevím, byla tam hrozná směsice různých pocitů, kterým jsem pořádně nerozuměla, ale hlavně převažovala síla. Jak to jen udělal? Vytrhl dveře od auta. Charlie se zblázní……

„Ty pláčeš?“ zeptal se tak trochu přiškrceným hlasem.

„Ne, jasně, že ne.“

„Bells, co to s tebou proboha je? Vypadáš……..jinak.“

„No, Jaku, nejsem tady jediná, kdo vypadá jinak. Od té doby, co jsme se naposledy viděli si taky pěkně…..hmhmhm…… vyrostl.“

„No, jenže ty jsi nevyrostla, spíš naopak, skoro mi mizíš před očima, jsi celá bílá a máš takový načervenalý oči.“

„Jacobe, já se teď o tom nechci bavit, jo?

„No, tak dobře.“

„Musíme jít za Charliem a říct mu o těch dveřích – ty máš ale sílu.“

„No, asi byly nějak povolený nebo co, už vidím, jak bych normálně trhal kusy železa od sebe.“ a zašklebil se. Bylo to divný. Nikdo by neměl mít takovou sílu, jedině kdyby byl … upír…. a to Jake rozhodně není, to vím jistě, ale taky vím, že ty dveře nebyly uvolněný.

Otočil se a počkal až vylezu z auta. Bylo mezi námi nepříjemné ticho, asi to vycítil.

„Omlouvám se, že jsem tě takhle přepadl, měl jsem počkat, až sama z auta vyjdeš.“

„To je v pohodě Jaku.“

„Jsem moc rád, že si přijela.“ usmál se.

„No, to já taky, vím, že Charlie chtěl být s vámi.“

„A ty? Ty jsi taky s námi chtěla být?“ kouknul na mě tázavým pohledem.

„Jo, jasně, že jo.“

Pomalu jsme stoupali nahoru po dřevěných schůdcích. Přidržovala jsem se stabilně vypadajícího zábradlí, abych neupadla. Necítila jsem se vůbec dobře, byla jsem celá napjatá a nervózní, přitom jsou Blackovi něco jako rodina, aspoň to jsem od Charlieho pořád dokola slýchávala. Když jsme vstoupili do domku, Charlie už naplno klábosil s Billym. Měla jsem takový vnitřní pocit, že o mě, protože jakmile nás zpozorovali, okamžitě zmlkli.

„Ahoj Bello, moc rád tě zase vidím.“ usmál se Billy.

„Dobrý den Billy, já vás také.“

„Co ti trvalo tak dlouho Bells? Myslel jsem, že jdeš hned za mnou.“ zeptal se Charlie a já vůbec nevěděla, jak odpovědět. Naštěstí byl Jacob pohotovější.

„Charlie, Bella měla nějaký problém s dveřmi od auta, nemohla je otevřít a tak jsem jí pomohl, ale upadly.“

„Cože? To není možný, vždyť auto bylo v naprostém pořádku, před týdnem jsme ho v práci kontrolovali. Jak se to jen mohlo stát?...... Jsi v pořádku holčičko?“

„Jasně Char…tati. Jen ty dveře jsou vylomené.“

„Půjdu se na to hned teď podívat.“ otočil se a hlasitě vydupal ven.

Opět chvilka nepříjemného ticha. Nevěděla jsem, co jim mám povídat. V tom momentu jsem zase zatoužila být hrozně moc sama.

„Vadilo by vám, kdybych se šla na chvilku projít?“ zeptala jsem se nesměle.

„Samozřejmě, že ne, jen běž.“ odpověděl Billy.

„Mám jít s tebou Bell?“

„Jaku, díky, ale chtěla bych být chvilku sama.“ Obrátila jsem se směrem ke dveřím a vyšla ven. Viděla jsem Charlieho, jak si prohlíží dveře a mumlá si něco pro sebe, jakmile uslyšel bouchnutí dveří, vzhlédl.

„Kam jdeš Bells?“

„Chci se jít na chvilku projít, je tady hezky.“

„Ale je zima. Sice už nepadá sníh, ale mám pocit, že začne brzy pršet. Nechci aby si někam chodila.“

„Tati, mě zima není a budu venku stejně jen chvilku, jo?A nepůjdu nikam daleko, bolí mě trochu hlava a chci jít na čistý vzduch.“

„Tak teda jo, ale prosím, buď opatrná.“

„Samozřejmě.“ ušklíbla jsem se sama pro sebe.

Vydala jsem se po cestě směrem k lesu. Byla jsem ráda, že jsem zase sama. Všude okolo mě se rozpouštěla ta troška sněhu, co nasněžila přes noc. Pomalu jsem vlekla jednu nohu přes druhou. Když jsem se po několika metrech ohlédla , už jsem Billyho dům neviděla. Došla jsem až ke konci pěšiny a zamířila do pravého lesa. Sice jsem slíbila Charliemu, že nepůjdu nikam daleko, ale snad kousek do lesa můžu. Stejně mě už nemohl vidět……..

Jacob Black – myšlenky

Když Charlie zavolal, že na večer přijedou, byl jsem jako v sedmém nebi. Nemohl jsem se jí dočkat. Toužil jsem jí vidět už tolik měsíců………

Když jsme se spolu tehdy procházeli po pláži a povídali si, hodně moc věcí se od té doby změnilo. Tak za prvé, jsem vlkodlak. Za druhé, jsem vlkodlak, protože existují upíři. S tím prvním případem není Bella obeznámená, ale s tím druhým? Samozřejmě, že je. Do jedné z těch prokletých hnusných pijavic se totiž zbláznila. Ano, zbláznila, to je to pravé slovo, protože teď chodí jako tělo bez duše. Když jsem jí teď viděl plakat v autě, chtěl jsem ho jít najít a zabít.

Chtěl jsem k ní přijít a obejmout jí, říct jí, ať se netrápí, že všechno bude v pořádku, chtěl jí být kamarádem, kterému by se mohla v klidu vyplakat na rameni.

Neuvědomil jsem si ty následky. Bráchové budou zuřit, že jsem se tak nezodpovědně zachoval kvůli holce, co chodila s pijavicí, ale nemohl jsem si pomoct. Snad jsem si vymyslel dost dobrou výmluvu, aby ty dveře nechala být. Když pak vylezla z auta a já jí uviděl tak hrozně vyhublou a bílou, úplně jsem ztuhnul. Nevěděl jsem, co najednou říct, a už podruhé se mě zmocnila ta touha po zabíjení.

Šli jsme spolu dovnitř a chtěl jí být oporou, snažil jsem se vypudit tu napjatou atmosféru mezi námi, ale marně….Chtěla být zase sama…… Pořád na tu smrdutou pijavici myslí……

Rychle běžím za Samem. Je s ním doma i Emily, která připravuje pohoštění na večer. Už teď to všechno vypadá víc než lákavě. Sděluju mu, že Bella s Charliem opravdu přijeli. Povídám mu, jak je nešťastná a jak vypadá, nemlčím ani o své malé nehodě s dveřmi - nezlobí se, chápe to. Nakonec mu povídám o tom, že se šla sama projít, ale je někde na cestě, takže nemusíme mít starosti. V tom přijde do domu Paul s Embrym, oznamují nám, že viděli jít nějakou holku do lesa. Začínám mít špatný pocit, určitě to byla Bella. Jdu za ní……. Sám………

Přišla jsem na zasněžený palouček a sedla si na veliký kámen. Přitáhla jsem si nohy k sobě a začala plakat. Bylo mi hrozně. Chtěla jsem řvát a zároveň umřít, chtěla jsem být s ním a se svojí rodinou. Jak mi to mohli jenom udělat? Jak mě mohli opustit? Dobře, Edward mě přestal milovat….Ale co Alice? Moje sestra? Co Esme? Kterou jsem brala jako náhradní maminku? To je tak hrozná a nesnesitelná bolest…..Už nemůžu dál sedět a svaluju se na zmrzlou zem. Před očima začínám mít černo a……lekám se…..rychle se zase zvedám na nohy a rozhlížím se kolem dokola……slyším nějaký hlas……nějaký ženský hlas…..hrozně se mi motá hlava a upadám…..začínám nepravidelně dýchat, nemůžu zase popadnout dech a dusím se stejně jako ráno………..hrozně to bolí………..upadám do bezvědomí………..