Víc, než já sám

Kapitola 3. – Žijící smrt

(ze série Vzpomínek)

31.12.2005

Autorka: Marky

„Bello, je to pro mě hrozně těžké. Je mi to líto. Líto, že ti takhle moc ublížím, líto, po tom všem, co jsme spolu prožili, ale já už nemůžu. Nemůžu s tebou dál být. Nemůžu být s „člověkem“. Mám dost toho všeho předstírání. Té hrozné přetvářky.“

„Prosím?“

„Nemůžu s tebou dál být, jsi člověk, nehodíme se k sobě.“

„Cože? To jsou všechno kecy Edwarde! Nemůžu uvěřit tomu co říkáš! Chci s tebou strávit věčnost, jenom s tebou! Chci abys mě proměnil! Nechci být člověkem, já přece patřím jenom tobě!“

„Bello, potom, co jsme se spolu milovali…..myslel jsem si, že to zvládnu, že dokážu být silný, ale jsi člověk a já upír, mám plné zuby toho se pořád ovládat.“

„Nemusíš se ovládat, kousni mě, přeměň mě, víš, že chci jenom tohle!“

„Ne!“

„Edwarde……“

„Já tě nemiluju.“

„Co?“

„Bello, já tě nemiluju.“

„Neopouštěj mě, prosím. Já……já, bez tebe nemůžu existovat.“

„Zvykneš si. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, doufám, že to víš. Omlouvám se. Je mi to líto, ale bude to tak pro oba lepší.“

„Ty mě…….opravdu nemiluješ?“

„Ne.“

„Tak tedy.……dobře.“

A odešel……On, i moje celá vysněná rodina.

Září

Říjen

Listopad

Prosinec…………….

Už jsem zase tady. Tady na tom prokletém prázdném místě kde mě opustil, kde mi vzal srdce. Zbylo mi jen bytí, jen tělesná schránka, která je mi bez něj k ničemu.

Jsou to téměř čtyři měsíce, ale pamatuji si každičkou vteřinu z toho rozhovoru, který mě zničil. Balamutila jsem se, že ta nesnesitelná bolest za čas trošku poleví, ale opak je pravdou, je to ještě horší. Pokouším se žít, opravdu se snažím, už kvůli Charliemu, má jen mě….. To si musím pořád dokola opakovat, ať neudělám nějakou pitomost, třeba…… Kdo ví…….

Zvedám se pomalu ze zmrzlé půdy v lese, ale stejně se mi u toho zamotává hlava. Rychle se zachytávám blízkého kmene stromu abych neupadla. Nevím, jestli je to mou nešikovností nebo mrtvolnou náladou, ale je mi pořád zle, na omdlení, na zvracení a tak strašná zima. Někdy mám pocit, že mi kůže modrá přímo před očima.

Vydávám se zpátky k domu a proplétám se mezi stromy. Musím být doma dřív, než se Charlie probudí a zjistí, že jsem šla tak brzy ráno ven. To by určitě pěkně zuřil. Konečně vidím lesní uzoučkou cestičku a vstupuju na ní. Opatrně našlapuju, kameny na cestě jsou od dešťové vody hrozně kluzké. Konečně stojím před dveřmi. Tiše je otvírám, ale marně, Charlie stojí v předsíni.

„Isabello, kde si sakra byla?“ křičí na mě.

„Byla jsem jen chvilku na čerstvém vzduchu, tady kousek za domem.“

„Nemohla jsi mi napsat vzkaz? Víš, jaký jsem měl strach?“

„Tati nepřeháněj prosím, byla jsem se jen projít, jo?“ procházím okolo, ale bere mě za ruku. Kouknu mu do očí.

„Tati, nic mi není, jen jsem se šla projít, nic víc, jsem v pořádku, jo?“

„V pořádku? Koukala ses poslední dobou do zrcadla? Víš, mám pocit, že mi mizíš před očima, a to nedopustím, jedeš za mámou!“

„Ne tati, prosím, já nechci pryč, chci zůstat tady s tebou. Neposílej mě pryč.“

„Bells, holčičko moje, já nevím, jestli tady na to sám stačím. Jsi jako chodící oživlá mrtvola, je mi hrozně, když tě takhle vidím. Nevím, co mám s tebou dělat…..“

„Tati, je mi to líto.“

„Ty, za nic nemůžeš, ale jsou to už skoro čtyři měsíce, a tvůj stav a nálady se vůbec nelepší. Mimo to, máma tě chce mít u sebe, sama si myslí, že na sluníčku a v novém prostředí ti bude líp.“

„Tati prosím, neposílej mě pryč, chci být s tebou, mám to tady ráda, tebe mám ráda! Už nechci bydlet s mámou, ta má Philla, je šťastná a spokojená. Já chci zůstat s tebou, prosím!“

„Holčičko moje promiň, nechci, aby sis myslela, že tě tady nechci.“

„Tati, je mi to líto, budu se snažit víc.“

„Prosím jenom to ne, hlavně se už nesnaž. Vždyť děláš všechno naprosto perfektně. Já jen chci, aby jsi začala zase trochu žít, hlavně jíst a trochu se bavila s někým jiným, než sama ze sebou.“ pousmál se.

„Tati, trvá pořád to pozvání na oslavu Nového roku do La Push k Blackům?“

„No, určitě jo.“

„Můžeš zavolat Billymu, že tedy přijedeme? Jen se ho zeptej, co všechno máme s sebou přivést.“

„Opravdu tam chceš jet? Nemusíš jen kvůli mě.“

„Chci. Taky bych ráda viděla Jacoba. Teď si jdu dát sprchu.“

„Dobře.“

„Děkuju tati, mám tě moc ráda.“

„Taky tě mám rád holčičko, chci, aby jsi byla v pořádku.“

A objali jsme se. Moc si s Charliem nedáváme znát svoje city, ale pro tentokrát to bylo potřeba. Vím, jak se o mě strachuje a chce pro mě jen to nejlepší. Cítila jsem se za to všechno tak provinile. Vyběhla jsem nahoru do pokoje, otevřela dveře a sáhla po toaletní tašce. Šla jsem do sprchy a pustila na sebe horkou vodu. Všude byly obláčky páry. Najednou se mi zamlžilo před očima, pomalu jsem se sesunula k podlaze a sedla si na světle modré dlaždičky. V hlavě mi začalo šíleně hučet. Dala jsem si dlaně ke spánkům, zatlačila na ně vší silou a zároveň se zkoušela uvolnit, ale vůbec to nepomáhalo. Hrozně jsem se lekla. Slyšela jsem je. Hlasy. Hlasy, které byly okolo mě. Charlieho, Billyho. Slyšela jsem je jako kdyby stáli vedle mě, bavili se o oslavě……Co se to se mnou proboha děje?

Najednou jako když utne. Nic. Žádné hlasy. Zase všechno v naprostém pořádku. Zvedla jsem se a sáhla po ručníku. Rychle jsem se osušila a vylezla z koupelny. Charlie na mě ze zdola volá:

„Bells, jsi v pořádku? Byla jsi tam nějak dlouho!“

„Všechno v pořádku tati, jdu si vysušit vlasy a pak si půjdu na chviličku lehnout, jsem nějaká utahaná. Pak přijdu za tebou dolů a domluvíme se na večer, jo?“

„Dobře holčičko, odpočiň si.“

Zavřela jsem za sebou dveře, přešla k oknu a zatáhla závěs, nechtěla jsem mít v pokoji ani špetku světla. Poslední dobou miluju tmu, libuju si v ní, jsem v ní šťastná. Když jsem zahalená ve stínu a nic a nikdo nejde vidět. Šátrám rukama a blížím se k posteli. Lehám si do ní a přikrývám se huňatou béžovou dekou, kterou jsem dostala od Charlieho k Vánocům. Myslel si asi, že když se pořád celá klepu zimou, že je to ze zimy, ale já věděla, kde je pravda. Ani si nebudu natahovat budík, stejně budu spát nanejvýš dvě tři hodinky, tak je to zbytečné. Dala bych ale nevím co za dobře prospanou noc, to je ale luxus, který se mi naprosto vyhýbá. Víčka se mi už klíží a já cítím, že díky únavě rychle usnu, ani si nestihnu vysušit ty vlasy, a až se probudím, budu mít na hlavě vrabčí hnízdo.

Propadám se hluboko do snů. Do mé osobní a ničím nerušené fantazie. Bude to bolet. Bude mi to drásat ten zbyteček srdce, co ve mě ještě zbyl, ale nehodlám se toho přesto vzdát. Zdá se mi o jeho očích, o jeho dechu, o vůni, o jeho něžných dotycích, o tom, jak jsme se milovali. Vidím ho, jako kdyby tu byl opravdově se mnou. Natahuju k němu ruku a chci se ho dotknout. Bojím se mu podívat do očí, ale nemůžu tomu odolat a stejně k němu vzhlédnu. Setkáváme se očima a vidím, jak mu z jeho stékají slzy. Pomalu otevírá ústa a z nich mu vychází: „Miluju tě lásko, je mi to tak strašně líto.“ Chci mu hrozně odpovědět, ale nemůžu ze sebe vydat ani hlásku, chci křičet, ale začínám se dusit, nejde mi se nadechnout, dusím se, dusím. Najednou ležím na podlaze, dívám se po Edwardovi, ale nikde tady není. Pořád se nemůžu nadechnout a začínám panikařit. Nevím co dělat, už se mi začíná motat hlava z nedostatku vzduchu a omdlívám.

Něco se mnou začíná házet. Pomalu otevírám oči. Né něco, ale někdo. Charlie na mě křičí celý červený. Co se děje?

„Bello! Slyšíš mě? Odpověz mi, holčičko, slyšíš mě? Vnímáš mě?“

„Tatínku?“

„Holčičko moje, si v pořádku? Bolí tě něco?“

„Myslím, že ne.“ a nadechuju se pořádně vzduchu.

„Bello, ty jsi mě ale vylekala, co to s tebou je? Slyšel jsem, jak křičíš, tak jsem za tebou hned běžel. Hrozně jsi sebou házela a byla jsi tak bílá. Mám o tebe strach.“ a složil si hlavu do rukou.

„ Tati, ty pláčeš?“

„Ale ne Bells, jen……jen nevím, jak ti pomoct od té hrozné bolesti, co cítíš. Nevím, co mám dělat, aby ti bylo líp.“

„Tati, už je mi dobře, jen se mi zdál zlý sen, ale už je to pryč. Obléknu se a přijdu za tebou dolů, připravím nějaké jídlo k obědu a taky musím připravit něco k Billymu.“

„Bells, už jsou čtyři hodiny odpoledne.“

„Cože?Jak dlouho jsem spala?“

„Asi osm hodin holčičko.“

„Tati, promiň, měla jsem si nařídit budíka a vstát dřív, ale vůbec mě nenapadlo, že bych mohla spát tak dlouho“

„Bells, s ničím si nedělej starosti. Já jsem obědval a pak, když jsem viděl, jak konečně spíš, nechtěl jsem tě budit, tak jsem připravil i něco k Billymu. Ty si klidně dej zase sprchu, oblékni se, dole v mikrovlnce máš kousek pizzy ať nejedeš hladová a pak pomalu vyrazíme do La Push. Doufám, že ti to nebude vadit, ale ta oslava se přesouvá z Billyho mini domku k Samovi. Jacob chtěl být se všemi svými kamarády a ti všichni by se k nim i se svou rodinou nevešli, tak se to celé přesunulo.

„Ne tati, to nevadí. A děkuju.“

„Dobře holčičko, budu čekat dole.“

„Jen pár minutek a budu tam.“

Když jsme jeli s Charliem do Lu Push, dýchalo se mi už lépe. Byl to hrozný sen. Dusit se ve snu. Ble. Koukala jsem skrz zadýchané okýnko policejního auta ven. Dívala se po přírodě. Všude bylo bílo. Nádhera. Charlie zajížděl na cestu, která vede přímo k Billyho domku. Najednou jsem v dálce zahlédla něco rudého. Nervózně jsem poskočila na sedadle. Chtěla jsem zaměřit svůj zrak na ten červený bod v dálce, abych rozpoznala co to je. Ale když jsem se naklonila, už tam nic nebylo, všude zase jen bílo.

Přijeli jsme k Billymu a začínala na mě být asi vidět nervozita, protože se mě Charlie zeptal, jestli je všechno v pořádku. Já mu samozřejmě odpověděla, že ano. Charlie vylezl z auta ven a chtěl jít do kufru pro věci, ale slyšela jsem Jacobův hlas, jak mu říká, ať nic nevytahuje, že to dáme pak až rovnou k Samovi. Nějak jsem neměla odvahu otevřít a vyjít ven. Cítila jsem se tak sama. Byla jsem sama. Zase se mi stáhl hrudní koš a já se nemohla bolestí a steskem nadechnout. Vlily se mi slzy do očí a já cítila, jak mi stékají po tváři. Kdy tohle proboha už skončí?

V tom okamžiku se rozletěly dveře od auta……..