Víc, než já sám

Kapitola 21. - Smrt

(ze série Vzpomínek)

24.2. - 26.2.2006

Autorka: Marky

Snažila jsem se ze všech sil potlačit schopnost vidění a cítění z věcí, které jsem pozorovala, nebo se jich jakýmkoliv způsobem dotýkala. Bylo zvláštní vědět všechno o všem. Nic už pro mě neskrývalo tajemství. Všechno jsem mohla přečíst jako kdybych měla před sebou otevřenou knížku s těmi nejneuvěřitelnějšími příběhy.

Nemohla jsem ani ležet ve své posteli, protože jsem cítila pocit Edwarda s takovou intenzitou, jakoby tam právě ležel vedle mě. Vůně, záře co z něj svítila, samet v jeho hlase.Vše se mi okamžitě vybavilo jako kdyby celá jeho dokonalá osobnost byla propletená s tou mou.

Takže jsem seděla po celou noc dole v kuchyni na dřevěné židli a čekala na Charlieho až se vzbudí do práce a přijde za mnou dolů. Nedovolila jsem si ani na chvilku zavřít oční víčka, protože pokaždé, když jsem to udělala, jsem před sebou viděla ten nenávistný Jacobův pohled a já pak byla schopna se jen sesunout ze židle dolů na podlahu, schoulit se do klubíčka a svíjet v bolestech. Takhle se to nemělo stát, takhle to nemělo dopadnout. Ale občas se plánování dopředu nevyplácí, tak, jako v tomto případě mě. Takže jsem se mimořádně intenzivně soustředila, abych se naučila svou – mého děťátka – schopnost ovládat.

Moc dobře jsem věděla, že za všechno může právě moje dítě, podle vidění můj syn. Ale nedokázala jsem ho nenávidět, nedokázala bych se ho zbavit. Byl mou součástí. Stal se mým životem. Mou láskou. A vím, že se kvůli němu musím obětovat. Teď a tady. Jako Isabella Marie Swanová.

Byla právě šestá hodina ranní, když jsem slyšela dupání na schodech. Táta. Připrav se na poslední chvilky s tatínkem Bello, říkala jsem v duchu sama sobě.

„Holčičko co tady děláš tak brzo ráno?“ divil se táta.

„Nemůžu spát.“ podívala jsem se na něj a stoupla si.

Přišel ke mně a objal mě. Přitiskla jsem se k němu tou největší silou jaké jsem byla v tu chvíli schopna. Teď jsem se cítila opravdu jako tátova malá holčička. Hladil mě po zádech oběma rukama a já se cítila tak v bezpečí.

„Bello co se stalo?“ odtáhl se a sedl si na vedlejší židli. Chtělo se mi plakat a cítila jsem jak se pomalu začínám třást. Sakra. Musím něco vymyslet, trocha pravdy – trocha lži. Znovu jsem se posadila, snažila se být klidná.

„Pohádali jsme se s Jakem, odešel.“

„Proč zase?“

„Udělal něco co se mi nelíbilo.“

„Bello já ho zabiju, říkal jsem si, že ty vaše společné noci nevedou zatím k ničemu dobrému, doufám, že ti nějak neublížil nebo tak něco.“

Ach, táta to pochopil trošku jinak, ale na druhou stranu se mi toto vodítko celkem hodí. „Ne tati, neublížil mi, samozřejmě, že ne. Jen……….Tati to je v pohodě, nedělej si starosti. To my s Jacobem vyřídíme sami.“

„Někdy mi přijde, že ani Jacob není pro tebe ten pravý.“ pronesl.

Neměla jsem se k odpovědi a koukala do země.

„Pořád ti chybí viď?“ zeptal se opatrným tónem v hlase. Vzpomínka na Edwarda byla jako právě proniknutý šíp do srdce. Neuvěřitelně to zabolelo.

„Ano.“ odpověděla jsem.

„Je mi to tak líto holčičko.“ vyskočila jsem ze židle a přešla k lednici. O tom se nemůžu bavit, ne teď, ne s ním, to by mě už dorazilo úplně a mé plány bych pak v žádném případě neuskutečnila.

„Děkuju tati……..chceš udělat snídani?“

„Budu rád.“

„Tak co to bude pane policejní řediteli?“

Usmál se „Cokoliv?“

„Jasně.“

„Vajíčka se slaninou.“

„Jak je libo.“ usmála jsem se taky a začala s přípravou snídaně.

Celý ten proces mi zabral jen pár minutek. Po očku jsem se stále koukala po tátovi. Při přípravě snídaně, potom když jedl, když si oblékal bundu. Poslední společný okamžik.

Ta chvilka utekla tak strašlivě rychle. Najednou už vycházel ze dveří a mě se v krku udělal ohromně velký knedlík. Nebyla jsem schopna promluvit, nebyla jsem schopna k němu přiběhnout a obejmout ho.

„Holčičko budu doma okolo čtvrté, užij si výlet s Angelou do Olympie!“ zakřičel na mě od auta, usmál se, přibouchl dveře a odjel.

Byl pryč. Já sama. Viděla jsem svého tatínka naposledy v celém svém životě. Zavřela jsem vstupní dveře a se slzami v očích šla nahoru do svého pokoje. Rychle jsem přiběhla k posteli a s bouchnutím se na ni svalila. Slzy z mých očí se valily proudem ven a vzlyky z mých úst vycházely jako přerušovaná siréna. Uběhlo snad pár minut, možná hodina, než jsem se trošku sebrala a odkráčela do koupelny. Sprcha mi jako obvykle pomohla. Při pohledu do zrcadla jsem si všimla, že mám už zakulacené bříško, jako bych se právě hodně přejedla, kupodivu se mi to docela líbilo.

Vrátila jsem se zabalená v osušce, už naštěstí trošku uklidněná do pokoje, a vzala velikou igelitovou tašku, do které jsem si chtěla zabalit pár věcí. Věděla jsem, že si nesmím zabalit všechny věci, ale alespoň pár nějakých „maličkostí“…. Oblékla jsem si na sebe oblíbené kalhoty, k tomu tričko a tmavě modrý svetr……Do tašky pak složila tepláky a mikinu, spodní prádlo, nějaké fotky a dvě knížky (mé oblíbené Romea a Julii a Na Větrné hůrce), v obálce svoje všechny vybrané peníze a fotku z ultrazvuku. Charlie to nepozná.

Oblečená, sbalená a připravená jsem stála u dveří s klikou v ruce. U nohou mi ležely dvě kabelky a narvaná igelitová taška s věcmi. Naposledy jsem se rozhlédla po svém pokoji, kde jsem zažila ty nejkrásnější chvíle v  životě. Budeš mi chybět, zašeptala jsem. Pak jsem se zhluboka nadechla, zavřela dveře a s tím i zapečetila své krvácející srdce. Na pravé rameno si vzala obě dvě kabely a do ruky chytla tašku, pak jsem šla loudavým krokem dolů.

Nesmírně mi kručelo v břiše, a protože jsem věděla, že mě čeká hodně náročný den, nasnídala jsem se. Vlastně ne nasnídala, ale pořádně nacpala. Jen stěží jsem se pak zvedla ze židle a šla umýt a uklidit kuchyň. Když jsem měla vše hotové, posadila jsem se na pohovku.

Po chvilce jsem uslyšela zaťukání na dveře. Angela. Šla jsem otevřít.

„Ahoj.“ usmála se na mě a vzala mě něžně za ruku „Tak, jsi připravená?“

„Ani trochu.“ ušklíbla jsem se a dala ji najevo ať jde dál.

„Jak to uděláme?“ zeptala se na cestě do obýváku.

„Vůbec netuším, asi budeme muset improvizovat.“ obě jsme si sedly a přemýšlely.

„V jedenáct musíme být u té cesty.“ pronesla.

„Ano, před jedenáctou budu muset být u té cesty…….Sama Angelo.“

„To ne, půjdu s tebou, ještě se ti něco stane.“

„Angelo prosím přemýšlej, ty musíš zařídit mou smrt, potřebuju to!“ řekla jsem s mírnou panikou v hlase.

„Já vím ale……...“

„V kolik vyrazíme?“ skočila jsem jí do řeči.

„Je devět, asi by jsme tedy měly jet, sice vím, kde to zhruba je, ale stoprocentní jistotu nemám……..Auto mám zaparkované na druhé straně lesa, kanistr s benzínem je plný, ale pořád nevím jak to uděláme.“

„Jak zaparkované auto?“

„Dneska brzy ráno jsem jela druhou cestou do Olympie, namluvila jsem Benovi, že už musím jet takhle brzy ráno a pak mu zavolala, že se mi auto porouchalo, tak mě vyzvedl a teď hodil k tobě s tím, že do Olympie jedu znova s tebou. Naštěstí má plnou hlavu toho testu z trigonometrie a tak se mě vůbec na nic neptal.“

„Ty jsi blázen Angelo.“

„Stačilo by děkuju.“ zasmála se.

„Děkuju.“ vyprostila jsem ze sebe.

Vstala a sáhla po mé tašce a dvou kabelách „Vezmu ti to.“ a pak se na mě podívala a přimhouřila oči „Co se ještě stalo?“

„Jake ví o tom, že jsem těhotná.“

„Cože? Jak?“

„Já nevím, prostě včera ležel na posteli a držel fotku z ultrazvuku v ruce.“

„Tys jí měla jen tak položenou na posteli?“

„Ne!“ zakřičela jsem. „Měla jsem ji v šuplíku, nevím jak se k ní dostal.“

„Jednoduše, hrabal se ti ve věcech.“

„To by nikdy Jacob neudělal.“

„Ne? A jak to teda vysvětlíš?“

„To nevím.“ ale věděla jsem, že má Angela pravdu, jak by se to jinak stalo? Jak by ji našel?......Zklamal mě….Ale to já jeho taky…..Všechno co jsem mu kdy řekla, teď věděl, že to z mé strany byla lež….Ale nebyla……Já ho opravdu milovala…..Miluji…….Také…..Je přece možné milovat dva lidi najednou…..Dva různé charaktery……Dvě různé duše……Dva žijící protipóly……..Sever a jih……Led a oheň……Edwarda a Jacoba…….

„Bell je mi to strašně líto, všechno co se ti stalo a v jaké jsi situaci, ale myslím, že teď nemáme čas myslet na Jacoba, Edwarda, ani na jiné věci…….Nebo sis to rozmyslela? Zůstaneš tu a řekneš to Charliemu?“

„To ne!“ vykřikla jsem „Vím, že musím zmizet, je to všechno příliš nebezpečné.“

„Jak to s tátou vůbec probíhalo?“ na to jsem neměla odpověď, jen jsem hlasitě polkla.

„Bude to dobrý, uvidíš, ne teď, ale za čas určitě.“

„Snad máš pravdu…….Jdeme na to?“

„Jdeme.“

Vyšly jsme ven ze dveří, Angela rovnou mířila k náklaďáčku, já se otočila a zůstala stát před prahem dveří. Vzala jsem kliku do ruky a zavřela dveře. Zamkla jsem a ……..Viděla jak kdysi tady stál táta s mámou. Charlie ty dveře vykopl a mamka se mu v náruči smála……..Dost! zakřičela jsem na sebe. Rychle jsem se otočila, naskočila do náklaďáčku a už si nedovolila ani jeden jediný pohled na mou minulost. Angela s rachotem nastartovala náklaďáček a vydaly jsme se na cestu do Olympie.

Angeliny hodinky ukazovaly deset hodin a třicet minut když jsme míjeli silniční ceduli s nápisem Olympie. Před námi, asi tak třicet metrů se rýsoval listnatý obrovský strom. Angela zpomalila když jsme se k němu blížily a já tak mohla přečíst nápis na ceduli pod ním…..Chraňte naši přírodu…….Zatím je všechno tak, jak jsem už jednou viděla……Zabočily jsme z hlavní silnice na cestu k lesu…….Ale pak…..Pak jsem viděla to samé rodinné auto…..Ještě tam přece nemělo být!!!!.......Angela zastavila. Otevřela jsem dveře od náklaďáčku a vyskočila. Nahlédla jsem dovnitř do auta a viděla spící holčičku v dětské autosedačce.

„Angelo odjeď!“ řekla jsem rázně.

„Sama tady nebudeš! Co chceš sakra dělat?“

„Já nevím, ale musím za ním, vím, že musím……..Sakra Angelo, měly jsme jet dřív, něco se pokazilo a jestli umře, bude to moje vina, jeď okamžitě pryč!“

„Bello já tě tady přece nemůžu nechat samotnou.“ řekla se slzami v očích.

„Ang prosím, potřebuju tě……Musíš teď odjet, já ti slibuju, že za tebou přijdu……Ty zatím vymysli jak mě zabiješ.“ a pokusila jsem se o úsměv.

„Vážně vtipný Bells“ ušklíbla se „A co to dítě?“

„To tam nech! Je to jeho dcera, určitě jí miluje a neublíží jí!“ zařvala jsem a rozeběhla se po lesní cestě.

Ta myšlenka, že tu holčičku tady nechávám se mi vůbec nelíbila, ale co jsem mohla dělat? Teď mám plno problémů sama se sebou a nevím jak je řešit, své dítě a ještě si k tomu vzít druhé? Nemožné. Je to jeho dcera, neublíží jí, miluje jí. Musím na to myslet, jinak se zblázním.

Vůbec jsem netušila kam běžím…….Po chvilce jsem pro jistotu uhnula z pěšiny a jen ji vedle mezi stromy následovala……. Slyšela jsem výkřik……Naproti mě byla vidět už skála……..Zrychlila jsem…….Bála jsem se aby mě ten muž neslyšel……..Viděla jsem chatu……Dveře……..Pohyb…… Rychle jsem se schovala za strom a viděla vycházet muže ze svého vidění…….Bundu měl celou od krve a v ruce držel nůž…….Nervózně sebou ošíval a rozhlížel se kolem dokola…….Pak jako kdyby ho praštil někdo palicí…...Rychle se rozeběhl zpátky po pěšině k autu……Chvíli jsem vyčkávala, strachem jsem ani nedýchala a ruku si držela na bříšku. Chudák dítě v autě, co ho teď čeká za život…..Jak bude vyrůstat a hlavně s kým?.....Chuďátko….

Odhodlala jsem se vydat k chatě. Na zemi jsem viděla zelenou kabelu, okolo ní byly rozházeny doklady, zrcátko, rtěnka.

Vstoupila jsem do dveří a popošla do prostředku místnosti, všude byla krev, na podlaze, na dřevěné zdi a pak jsem spatřila ji. Bílou, nehybnou, mrtvou Zoe Aucklandovou.

Spadla jsem na podlahu vedle mrtvé ženy a začala zvracet ranní jídlo. Bylo to odporné. Když už jsem neměla co zvracet, tak jsem se odplazila zpátky ke dveřím, abych se mohla nadechnou vzduchu. Byl to ráj pro mé plíce. Žádný zápach ze zvratků ani zvláštní zápach z mrtvoly.

Dýchala jsem zhluboka. Utřela si rukou pusu a stoupla si na nohy. Naposledy jsem se na Zoe podívala a všimla si něčeho třpytivého okolo její ruky. Nechtěla jsem jít k ní, ale něco mi říkalo, že musím. Statečně jsem se odhodlala a došla až k jejímu tělu. Na ruce měla zlatý blyštivý řetízek, na kterým jí visely čtyři přívěsky. Jedno srdíčko, druhý byl čtyřlístek, třetí přívěsek byl ve tvaru hvězdičky a poslední malý křížek. Natáhla jsem se k zápěstí a při prvním dotyku jsem viděla.

Běžím zpátky lesní cestou……Nacházím tam Angelu…….Prosím aby šla ke svému autu a počkala tam na mě…….Rychle sedám do náklaďáčku a mířím si to s ním rovnou zpátky chatě…..Zvedám mrtvou ženu a tahám ji nohama po zemi z chaty. Na podlaze je hustá táhnoucí stopa po krvi…..Pokládám ji na korbu náklaďáku a zakrývám dekou……Beru kanystr a polévám vnitřek chaty benzínem……..Oheň vzplál ze sirky a odhazuji ji do prostoru místnosti…….Oheň vítězně hoří…….Silnice…….Angela u svého auta…….Angelininy hodinky ukazují třináct třicet…….Silnice je naprosto bez aut, osamělá, nikde nikdo, jen my dvě a mrtvá žena……..Tahám Zoe z korby a posazuji ji na sedadlo řidiče………Pokládám vedle ni svou kabelku a doklady…….Poléváme s Angelou náklaďáček benzínem……….Startuji auto…….Můj milovaný náklaďáček jede sám pár metrů, naráží do betonového sloupu, který by měl v budoucnu nést nově postavený most…….Auto je ve víru plamenů…….Žena v autě hoří a……..Mizí…….Ciferník ukazuje za deset minut dvě hodiny.

Už vím co mám dělat, budu se do konce svého života nenávidět, ale musím to udělat, pro své dítě. Rychle jsem odepnula náramek ze zápěstí a dala ho do kapsy od kalhot. Připadala jsem si jako zlodějka, ale zároveň jsem věděla, že ho tu nemůžu nechat. Vyběhla jsem z chaty, sehnula se pro doklady a všechny ostatní věci naházela do kabelky Zoe. Rozběhla jsem se rychle k cestě. Vím, že tam na mě bude čekat Angela. Tedy snad. Pořád nevím, jak si mám být svými vizemi jistá. Běžela jsem a dávala do toho všechnu sílu. Sama jsem se divila, že jsem ještě neupadla. Konečně jsem viděla konec lesní cesty a tam……

…..Tam na zemi stála autosedačka s miminkem. Samo. Opuštěné. Na Cestě. Ale kde je Angela? Kde je ten muž? To tu nechal svou dceru jen tak? ………Sakra. Moje vize vážně nefungují……Svezla jsem se na zem a únavou vzlykala jak malé dítě…….Miminko to probudilo a začalo plakat……Po čtyřech jsem se doplazila po zemi k malé holčičce. Chtěla jsem ji vzít do náruče a nějak ji ukonejšit, ale nevěděla jsem zaprvé jak a zadruhé bych sama potřebovala nějakou něhu.

Leknutím jsem ztuhla, když jsem uslyšela řev náklaďáčku. V něm samozřejmě seděla Angela.

Rychle jsem ji všechno řekla, dala instrukce podle toho co jsem viděla a měla udělat. I když po tom všem jsem nevěděla, zda se na to můžu vůbec spolehnout, ale jiná možnost nebyla. Chvíli protestovala, ale když viděla, že mě nezlomí, souhlasila nakonec s tím, že mi ta mrtvá žena poslouží jako moje vlastní mrtvé tělo. Přece jen je Charlie policajt a nějaké ostatky zůstat musí. Vzala do ruky autosedačku s miminkem, na rameno si nasadila kabelku od Zoe a vyrazila ke svému autu.

Jela jsem pěšinou k chatě. Mrzelo mě, že ten muž z toho vyvázne z čistým štítem…..Nakonec se ale možná ještě uvidí……Cesty jsou nevyzpytatelné……Byla jsem za chvilku zpátky u chaty. Vyrazila jako vystřelený šíp z luku do chaty. Sebrala veškeré své odhodlání a sílu a vzala Zoe do náruče. Táhla jsem její nohy po ztrouchnivělé podlaze a zanechávala tam stopy od krve. Síla mi naštěstí stačila abych ji vytáhla na korbu. Rychle jsem ji zakryla šedivou dekou abych nemusela koukat na její bílou kůži, na bolestný výraz, který jí zůstal ve tváři…..Pak jsem vzala těžký kanystr s benzínem a  rozlévala ho po vnitřku chaty. Sirku jsem pak zapálila a hodila ji do rohu. Plamínky začaly třepotat.

Zavřela jsem dveře od chaty, nasedla do auta a chvilku koukala na začínající požár. Pak jsem nastartovala a jela na druhou stranu lesa, kde stálo auto Angely. Netrvalo mi to déle než pět minut a už jsem viděla její ustaraný výraz. Zastavila jsem. Vystoupila z auta a přišla k ní.

„Nedívej se Angelo.“

„Nebudu.“ zašeptala celá bílá.

„Kde je malá?“

„Spí v autě.“

„Dobře.“

„Jak to chceš teď udělat?“

„Asi padesát metrů odsud na cestě do Forks je betonový mohutný základ na most, tam zemřu.“

„Co když nás někdo uvidí? Jezdí tam spousta aut.“

„Kolik je hodin?

„Za patnáct minut půl druhé.“

„Super.“ odpovídám. „Angelo máme ještě patnáct minut než začneme. Jak to uděláme s dítětem?“ zeptala jsem se.

„To je přece jasné, vezmeš si ji s sebou.“

„To ani náhodou, vůbec nevím jak se o ni starat, co dělat…nevím ani kam půjdu, nic nemám, to nepřipadá v úvahu.“

„Bello já si ji domů těžko můžu přinést. Musíš ty a navíc můžeš začít trénovat…..a nebo můžeš vyhledat toho grázla a dát mu ji zpátky.“

„Tak to ani náhodou, sakra…..tak dobře, vezmu si ji….. Angelo, vyndej ji z auta, hlavně potichu ať ji nevzbudíme, já si jdu vytáhnout věci.“

„A pak?“

„Necháme malou tady s kabelkou a taškou, až mě zabijeme, tak se pro ni vrátím.“

„Přinesla jsem ti sportovní tašku a dala tvé věci tam, aby se ti to líp neslo.“

„Děkuju Angelo, jsi poklad.“

„A pak budeš dělat co?“

„Pak se rozloučíme a vydám se na autobus.“

„Kam?“

„To ještě nevím, ale hned jakmile budu moct, tak ti zavolám. Opatřím si telefon. Ty se hlavně prosím hlídej a nikomu nic neříkej……Jen si vymysli nějakou chytrou historku…..“

„Dobře.“

Všechno jsme udělaly přesně tak jak jsem řekla. Bylo půl druhé. Stály jsme s Angelou na silnici, nikde nikdo. Vzala jsem Zoe z korby a posadila ji  na sedadlo řidiče. Vedle ní jsem umístila jednu z mých kabelek kde jsem měla doklady a různé zbytečnosti. Viděla jsem Angelu jak jí tečou slzy po tváři. Pak jsem vzala zbytek benzínu a nalila ho pod kapotu auta. Nastartovala náklaďáček, rozloučila se s ním a nohu Zoe dala na plyn. Náklaďák se škubnutím rozjel a najel přímo do mohutného betonového sloupu asi patnáct metrů od nás. Rána po nárazu se rozléhala po celém kraji a pak výbuch jako z akčního filmu.

Otočila jsem se k Angele. Plakala a otřásala se hlasitými vzlyky. Dovedla jsem jí k jejímu autu a zopakovala všechno to, co jsme si domluvily. Pořád plakala a já ani pořádně nevěděla, zda mě vnímá. Pohladila jsem ji po vlasech, políbila na tvář, objala ji a zašeptala: „Isabella Swanová je navždy mrtvá.“

Odtáhla jsem se od ni a kráčela zpátky do lesa jako Zoe Aucklandová, osmnáctiletá holka těhotná s upírem, se schopnostmi o kterých nemá ani páru jak je řídit a mít pod kontrolou, s dcerou, bez peněz, bez majetku, a se začínajícím chtíčem po krvi……Vydala jsem se za svou novou existencí……ale co mě čeká? Nevím…..

Angela Weberová

Seděla jsem na silnici vedle svého auta, plakala jsem a třásla se vzlyky. Tohle bylo to nejhorší co jsem kdy udělala, ale musela jsem. Bellu jsem měla hned od začátku ráda a přála jsem si aby to byla moje kamarádka. Nejlepší kamarádka. Svěřila se mi se svým nejtajnějším tajemstvím a já ji nemohla zradit. Mohla jsem ji jen pomoct, nebo jen nezúčastněně přihlížet. To jsem ovšem nedokázala.

Uběhlo snad třicet minut, slyšela jsem houkání sirén od policejních a záchranných aut. Stejně přijely pozdě. Člověk a autě je už spálený na prach a z náklaďáku zbyl jen kus hořícího plechu.

Zvedla jsem víc hlavu a podívala se doleva a doprava. Zleva jely dvě záchranná auta a jeden policejní vůz. Zprava jelo jen jedno policejní auto, které řídil pan policejní ředitel Swan. Bože. Kéž bych mu to nemusela říkat. Kéž bych nemusela nic vysvětlovat. Tohle ho zničí. Já ho zničím. Bože.

Všichni s prudkým zabrzděním zastavili. Pan Swan vyběhl z auta jako první a podíval se ne mě. Na mě, sedící a schoulenou na silnici, oči a tvář opuchlou od slz, špinavou od silničního štěrku. Podíval se na zbytek hořícího auta, pak zase na mě. V očích jsem mu uviděla, že se mu to všechno pospojovalo. Upadl na zem a lapal po dechu. Přiběhl k němu jeho kolega Mark a Charlie začal nahlas plakat. V životě jsem neviděla takhle muže plakat. Rvalo mi to srdce a uši. Chtěla jsem v tu chvíli umřít abych už nemusela nic slyšet.

Pak ke mně přiběhli nějací muži. Vůbec nic jsem nevnímala a jen se svalila na silnici. Kamínky mě škrábaly do tváře. Slyšela jsem hlasy, ruch a šum. Zavřela jsem oči a pak bylo ticho a černo.

Nejprve jsem si uvědomila, že hodně zhluboka dýchám. Otevřela jsem pomalu oči. Všude bylo bílo.

„Ach Angelo!“ zvolala maminka.

„Mami?“ zašeptala jsem ochraptěle.

„Miláčku jsem u tebe, proboha, jsem tak šťastná že si se konečně probrala.“

„Co se stalo?“ vůbec mi to nezapalovalo a nemohla si na nic vzpomenout.

„Angelo, tvoje kamarádka……..“ odmlčela se.

„Bella.“ vzpomněla jsem si.

„Je mi to tak líto miláčku.“

„Je…….mrtvá?“

„Ano zlatíčko.“

„Bože.“ zavřela jsem oči a najednou se moje paměť vzpamatovala. Všechno se mi do mozku zase vrátilo. „Bože.“ zopakovala jsem znovu.

„To bude dobré Angelo, uvidíš.“ sedla si vedle mě na postel a pohladila mě po vlasech a tváři. „Jen se tady u tebe bude muset zastavit pan Swan.“

„Muset?“

„Ano, je plno otázek a jsi jediná kdo u té nehody byl……Ale neboj, jen řekneš co se stalo, bude to dobré miláčku.“¨

O dva dny později:

Potřebovala jsem nějaký čas na promyšlenou. Vysvětlit sama sobě co jsem udělala a způsobila. Naštěstí ke mně maminka s tatínkem nikoho nepustili. Ani Bena. Byla jsem jim za to vděčná a mohla si tak všechno sama v sobě probrat.

Stála jsem přede dveřmi Bellina domu. Bylo mi těžko z toho co mě teď čeká. Zaťukala jsem. Okamžitě se dveře otevřely a v nich stál pan Swan.

„Dobrý den.“ pozdravila jsem se svěšenou hlavou.

„Ahoj Angelo, pojď dál prosím.“ šla jsem po směru jakým mi ukázal a vešla do obýváku. Vřelost z tohoto domu zmizela a vystřídalo ji neštěstí a zármutek. Vydala jsem se k pohovce, na které mě čekalo překvapení. Bellina maminka Renée, Jacob a nějaký pán na vozíku.

„Dobrý den.“ řekla jsem znovu.

Maminka Belly ani nebyla schopna promluvit, jen si dala před obličej ruce a začala plakat.

„Ahoj.“ řekl Jacob a mrtvýma očima na mě upíral pohled.

„Dobrý den Angelo.“ řekl ten pán na vozíku a já si domyslela, že to asi musí být pan Billy Black, Jacobův táta.

„Posaď se.“ vybídl mě pan Swan.

„Děkuju.“ posadila jsem se do křesla naproti pohovce. Pan Swan si sedl vedle Renée a chytil ji kolem pasu. Billy s Jacobem na mě upíraly své černé oči.

„Angelo, prosím……mohla bys nám říct co se vlastně stalo? Já to vůbec nechápu.“ na konci se mu zlomil hlas a ruce se mu bolestí třásly.

„Já……“

„Prosím.“ řekla teď už Renée.

„Jely jsme z Olympie a……..Protože se mi ráno porouchalo auto, chtěla jsem jet tou druhou cestou, abych se na něj podívala. Bella navrhla, že zastaví a podíváme se na něj. Zkusila jsem ho nastartovat a motor opravdu naskočil. Tak jsem řekla, že pojedu svým. Byla jsem ráda. Nechtěla jsem, aby mi ho někdo ukradl. Tak Bella jela sama v náklaďáčku. Ujely jsme obě pár metrů a pak……..“

„Pak?“ ponoukal mě pan Swan.

„Pak……Se začalo z Bellina auta kouřit, já jsem zastavila na kraji silnice a vystoupila ven, chtěla jsem ji nějak pomoct, ale ona jela dál, asi nemohla zabrzdit, já nevím…….a pak narazila strašně rychle do toho sloupu a byla hrozná rána a pak to vybouchlo a auto začalo hořet……..“ začala jsem plakat. „Přísahám, že jsem nemohla nic dělat, přísahám, je mi to moc líto.“ plakala jsem a schovala si obličej do dlaní.

Všichni jsme plakali. Truchlili jsme nad ztrátou člověka, kterého jsme milovali. Oni ztratili jediné své dítě, svou lásku, svůj smysl života. Když jsem viděla jak se bolestí třesou, jak jsou bílí a život v jejich očích zhasl, okamžitě se mi chtělo začít řvát že Bella žije, že je jen pryč, že musela odejít!!!! Ale přísahala jsem jí, slíbila jsem, že nikdy nikomu neprozradím to, co se stalo. Takhle to chtěla, takhle to muselo být. Povedlo se. Všichni uvěřili, že Bella Swanová zemřela.

„Je mi to opravdu moc líto.“

„Děkujeme ti Angelo, že jsi přišla. Nic si prosím nevyčítej, za nic nemůžeš. To nikdo.“ řekla Renée a znovu propukla v pláč. Billy přijel k Charliemu a Renée a rukama je hladil po zádech. Pak jsem se podívala na Jacoba. Zvedla jsem mírně obočí, aby si toho všiml jen on. Došlo mu, že mi o tom všem Bella řekla. V jeho tváři jsem jasně věděla, že zemřel společně s ní…….Ale nakonec si to přál……

Ona ho milovala, tak mu to jen milostivě splnila.